Piráti a moc

Spor ve straně ilustruje její růst a pragmatismus

Právě skončená šavlovačka v Pirátské straně vypadala na první pohled jako dětská hádka na základní škole. Jenže není to tak docela pravda. Piráti, podle průzkumů druhá nejsilnější politická strana v Česku, ukázali, že touží po moci a stávají se normální stranou.

Ve sporu, který nakonec symbolizovali místopředsedové Jakub Michálek a Mikuláš Peksa, šlo na první pohled o to, kdo koho urazil, čí partnerka koho urazila a zda mít, či nemít funkcionáře s minimálním pochopením pro city ostatních. Což je samozřejmě ve straně, kde spousta lidí působí jako poloviční náměsíčníci, problém.

Michálek, údajně známý asociál, se následně obrátil ke členstvu – a to ho podpořilo. Tedy jen částečně, takže se teď Michálek zároveň trochu kaje. Jeho oponent Peksa pak rezignoval, ovšem nikoliv prý jen kvůli sporu, ale neb má jinou práci. Nad tím vším pak bdí spravedlivý učitel, šéf strany Ivan Bartoš, který neříká tak ani tak, případně povolá odborníka na řešení konfliktů.

Celé to vypadá jako ze špatného filmu. Chybí tu ideologické, programové pozadí sporu. Něco, co bychom čekali u politické strany a co bývalo běžné. To je ovšem dáno tím, že Piráti se teprve učí – a to velmi pomalu –, jak být politickou stranou. Včetně toho, že sami tápají ve svých vlastních pravidlech, ať už jde o chování k sobě, rozhodování ve straně, či ohlašování svých schůzek a kontaktů. Pod povrchem „hádky na základní škole“jsme ale pozorovali reálnou mocenskou bitvu, která se dotýká i nevoličů Pirátů.

Piráti se vehementně hlásí o moc. Je dost pravděpodobné, že budou součástí příští vládní koalice – a jsou ochotni pro to docela dost udělat. Třeba si držet drsného pragmatika Michálka, byť ho možná šéf strany Bartoš nemiluje. Nebo jít zřejmě do vlády s nepřijatelnou ODS či spíš s ještě nepřijatelnějším Andrejem Babišem. Protože pochopili, že jen ve vládě budou moci naplňovat svůj program.