Proč nás vzrušují samotáři

Vtěchhle hovnech, co tady udělali, plavat nebudu. To radši zůstanu na dně. Ale plavat v tom prostě nebudu, ať se děje, co chce. Můžou mě jenom zastřelit, nic jiného, vysvětluje muž s přezdívkou Bajza v knize Aleše Palána Jako v nebi, jenže jinak, proč se rozhodl žít sám s koňmi ve staré nákladní pragovce v lesích na Třeboňsku. A dodává: „Furt melou o nějaký svobodě, ale já nevím, kde ji najít. Vždyť už povinná školní docházka je vražda na dětech, když se nevejdou do formiček, tak je zmrzačejí. Je to výroba otroků, co pak na všechno kývají.“

Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se loni staly nejen Knihou roku Lidových novin, ale také bestsellerem. Aleš Palán letos připravil pokračování, v němž navštívil dalších osm samotářů rozesetých po celém Česku. Také volný druhý díl knihy má nakročeno k velkému úspěchu. Proč téma lidí žijících na okraji tak rezonuje?

Aleš Palán se zřejmě trefil hned do několika neuralgických bodů naší doby. Prvním je obecná nespokojenost lidí s rolí, kterou hrají. Po změně svého „nudného“života či práce touží kdekdo, málokdo ale ví, kterou cestou se vydat. Tomu vychází vstříc celý segment literatury, v níž nám nejrůznější guruové, koučové nebo celebrity radí, jak žít lépe, jinak, víc v souladu s přírodou, se sebou samými či s duchovnem. A žít šťastný sám na okraji společnosti, to představuje velmi radikální změnu.

Zatímco ještě před sto lety platilo pořekadlo, že „chudoba cti netratí“, dnešní pozdní kapitalismus produkuje bídu, která není jen hmotnou deprivací, ale zbavuje své oběti důstojnosti a smyslu existence. Na okraji či rovnou na dně žijí jen deklasované živly, oběti nadměrné konzumace drog a různých patologií či osoby s kriminálním pozadím, které pro většinovou společnost představují jen předměty pohrdání, blahosklonnosti či charity. Nejčastěji reprezentovaní městskými bezdomovci představují dnešní nejchudší výstrahu pro ostatní, kam by se mohli dostat, kdyby se vzepřeli „systému“.

Palánovi samotáři se „systému“vzepřeli nebo odešli na jeho okraj, a přesto jsou se svým životem spokojení a šťastní. Jejich pohnutky jsou různorodé – od ekologických přes duchovní až po niterně psychologické. Přestože nejsou všichni úplně chudí jako Bajza, který se v zimě nuceně postí a z hladu jí mech, spojuje je materiální skromnost. Také na samotu, kterou si ne všichni z nich zvolili dobrovolně, se dokázali dobře adaptovat.

Palánovy knížky do určité míry fungují jako společenská šidítka. Ukazují, že i dnes mohou žít lidé na okraji společnosti v důstojné chudobě plnohodnotný a inspirativní život, který je tak „sexy“, že se o něm dá vyrobit luxusní publikace na křídovém papíře. Ale skutečná bída vypadá většinou o poznání méně přitažlivě.

Zatímco ještě před sto lety platilo pořekadlo, že „chudoba cti netratí“, dnešní pozdní kapitalismus produkuje bídu, která není jen hmotnou deprivací, ale zbavuje své oběti důstojnosti a smyslu existence