Romeo, Julie a nenávist

Období kolem výročního dne bolševického převratu v Rusku bývalo za mého mládí zvlášť tísnivé: všude prapory a vlajky, agresivní plakáty, v divadlech a v rozhlase křiklavé agitky, v kinech plátna plná cynického optimismu.

Po Chruščovově projevu v roce 1956 krátce blýskla naděje. Objevil se film režiséra Michaila Kalatozova Jeřábi táhnou (1957), Ivanovo dětství (1962) Andreje Tarkovského, ale připomínám si zejména debut Grigorije Čuchraje Jedenačtyřicátý (1956).

Vycházel z povídky Borise Lavreněva (1891 – 1959). Vyprávěla příběh rudoarmějky Marjutky, která má na svém střeleckém účtu čtyřicet bělogvardějců, střeží jejich zajatého poručíka a po námořním ztroskotání se s ním ocitne sama na pustém ostrově. Oba mladí lidé – Julie, krásná Izolda Izvickaja, a Romeo, okouzlující Innokentij Smoktunovskij, – se úchvatně sblíží, jenže připlují bílí a poručík jim běží vstříc. Dívka ho zastřelí.

Film ocenili na festivalu v Cannes, ale západním divákům vadil konec. Láska má zvítězit nad nenávistí. Peter Ustinov o tom napsal komedii a natočil film (1961): prezident malé země umožní tajný sňatek dcery amerického velvyslance Juliet se synem sovětského velvyslance Romanoffa. Vyznělo to pěkně, ale uměle.

Lavreněvovu prózu zpracoval pro divadlo slovinský dramatik Bratko Kreft. Brněnská Marjutka (1964) v podání Jany Hlaváčkové na závěr gestem naznačila očekávání, že ji milý vezme za ruku. Ale pro něj už neexistovala. Viděl jen své politické bratry. Stal se pro ni opět zajatcem, navíc zrádcem její náklonnosti. Nebyla to láska jako v Chateaubriandově Atale, kde indiánský milenec zbožňuje křesťanku a nakonec konvertuje.

Lavreněv, Čuchraj a Kreft zpřítomnili hořký plod nenávisti. Její vyznavači ji sedmého listopadu dodneška slaví.