Šířím pozitivní zprávy
LN Pocházíte z hudební rodiny, v otcově kapele jste hrál už ve třinácti letech. Co z toho, co vás otec naučil, považujete za nejdůležitější?
Otec mě především naučil respektovat druhé lidi a jednat s nimi tak, jak bych si přál, aby oni jednali se mnou.
LN V sedmnácti letech jste odjel do Chicaga, kde jste hrál v kapele s Buddym Guyem. Co vám dal do života on?
To byla doba, kdy jsem začal psát své vlastní písně a stavět se na vlastní nohy. To, že jsem mohl hrát po boku velikánů typu Buddyho Guye nebo Juniora Wellse, mi paradoxně pomohlo v tom, že jsem se dokázal postavit na pódium sám za sebe a prezentovat svou vlastní hudbu. Když hrajete s takovými špičkami žánru, uvědomíte si, co chcete sám dělat a jaká k tomu povede cesta.
LN Vzpomenete si na první píseň, kterou jste napsal?
Ano, vzpomenu. Jmenovala se Love One Another, tedy „milujte se navzájem“. Inspirovaly mě k ní děti, které neměly co jíst a kterým rodiče ani nemohli koupit pořádné boty. Tehdy jsem si uvědomil, že kolem nás žijí velmi chudí lidé, kteří potřebují naši pomoc. Motivovalo mě to k tomu, abych o tom napsal píseň. My lidé se musíme milovat navzájem a být jeden druhému oporou.
LN Zaměřujete se na podobná témata i dnes?
Dnes píšu písně především o pozitivních věcech, chci lidi motivovat a dodávat jim inspiraci. Vysílám pozitivní zprávy, aby se i mí posluchači na svět dívali pozitivně. Kdysi dávno stálo blues na textech jako „Utekla mi žena, zůstal jsem sám, co budu dělat…“, ale já to dnes vnímám úplně jinak. Na pódiu jsem proto, abych šířil pozitivní zprávy.
Kenny Neal (* 1957) je kytarista, zpěvák a skladatel z Louisiany, syn významného hráče na foukací harmoniku Rufula Neala. Jeho hru, inspirovanou jižanským blues i chicagskou variantou žánru, budou moci obdivovat návštěvníci festivalu Blues Alive v Šumperku v sobotu 16. listopadu.
LN Během své hudební dráhy jste se vícekrát stěhoval. Ovlivnilo to nějak vaši dráhu?
Velký význam pro mne mělo už to, že jsem jako velmi mladý odešel z Louisiany nejprve do Chicaga a poté do Kanady. Pomohlo mi to dospět, osamostatnit se. Důležité bylo, že Chicago i Toronto jsou velká města. V takovém městě je mnohem náročnější uchytit se a sehnat si práci. Když jsem byl ještě doma na Jihu, mohl jsem jen tak přijít do klubu, říct, že tam chci hrát, a majitel mě okamžitě najal. Ve velkoměstech to tak nefunguje. Toronto a Chicago mě tedy naučily umění marketingu, nabízet své služby a prodat sám sebe.
LN Pravidelně hráváte se svými sourozenci. Vnímáte to tak, že s příbuznými snáz najdete společný hudební jazyk?
Jak možná víte, jsem nestarší z deseti sourozenců. Náš otec měl doma mnoho hudebních nástrojů a my všichni jsme se věnovali hudbě. Hráli jsme spolu a máme k sobě stále velmi blízko. Když mám takovou rodinu, nikdy jsem nepotřeboval hledat větší množství dalších hudebníků. Stále spolu koncertujeme a já jsem šťastný, že s nimi mohu spolupracovat.
LN U vaší generace to však nekončí. Spoluautorkou jedné písně na vašem nejnovějším albu Bloodline je vaše dcera Syreeta.
Ano, moje dcera ráda píše hudbu. Věřím, že naše rodina ponese tuto hudební štafetu i v dalších generacích.
LN Právě album Bloodline bylo velmi úspěšné. Získal jste za ně prestižní Blues Music Award, současně jste byl jmenován bluesovým umělcem roku a tento titul jste znovu obdržel letos. Jak tyto pocty vnímáte?
Je to pro mne důležité, protože cítím, že někdo uznal mou práci. To je vždy příjemné a je to pro mne opravdu pocta.
LN Před několika lety jste musel na více než rok přerušit hudební kariéru kvůli těžké žloutence. Mohou být i takové momenty v něčem užitečné?
Když jsem musel přerušit kvůli nemoci svou dráhu, byly to vlastně nejpříjemnější chvíle mého života (smích). Nemusel jsem chodit do práce, nemusel jsem každý inzerce