Přístroj čte zprávy odmítnutých orgánů
PRAHA Kanadský lékař Philip Halloran navštívil v 70. letech několikrát jako postgraduální student akademii věd v Praze, protože se zajímal o transplantační medicínu. A ta byla v Československu navzdory panujícímu totalitnímu režimu excelentní. Včera do Prahy zavítal opět, tentokrát aby si převzal ocenění za svůj význačný objev takzvaného molekulárního mikroskopu.
Jeho vynález umožňuje lékařům mnohem lepší diagnostiku v případech odmítnutí darovaného orgánu, které je stále největším problémem transplantační medicíny. Cenu si Halloran převzal večer v pražském Karolinu.
Luští genové informace
Objevil totiž zcela inovativní metodu, která na základě genové analýzy dokáže mnohem přesněji určit, o jaký druh odmítnutí transplantovaného orgánu se u pacienta vlastně jedná.
„Když se transplantuje orgán, tak rejekce (odmítnutí – pozn. red.) nastane vždy. Proto používáme imunosupresivní látky, aby se potlačila. Někdy se nám to daří výborně, někdy méně, a rejekcí je několik typů. Ale ne vždycky je jednoduché je diagnostikovat,“vysvětlil Štefan Vítko, předseda správní rady České transplantační nadace, která ceny uděluje.
Hlavní metodou, jak se rejekce neboli odmítnutí orgánu zkoumá, je takzvaná biopsie. Odebere se část tkáně a patolog pak pod mikroskopem zjišťuje, o jaké postižení jde. Ale i vynikající patologové mají často problém ho určit a nedocházejí vždy ke stejným výsledkům.
Halloran se jako první podíval na to, které geny jsou u daného preparátu zabržděné nebo spuštěné, a na základě toho udělal mapu různých chorob, které daným stavům odpovídají. K tomu použil mikročip, jenž geny vyhodnocuje pomocí umělé inteligence. Jeho molekulární mikroskop tak dokáže typ odmítnutí určit přesně.
„Vytvořili jsme síť spolupracujících center od Prahy přes australský Melbourne až po jihokorejský Soul. Zatím se to tedy na výzkumné úrovni používá po celém světě, ale už se poohlížíme i po klinickém využití,“řekl včera v Praze Halloran. V současně době se podle něj pracuje na tom, aby jeho molekulární mikroskop měl i pražský Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM).
Cenu má i Pomahač
Halloran vystudoval medicínu na Torontské univerzitě a postgraduální titul získal na Londýnské univerzitě, která tehdy spolupracovala s československou akademií věd. Od roku 1987 byl ředitelem transplantačních programů Albertské univerzity v Kanadě. Zpočátku se zabýval vývojem a mechanismem účinku nových imunosupresivních léčiv. Později zkoumal význam protilátek pro funkci transplantovaných orgánů. V poslední době se zaměřil na význam poškození tkání, na procesy stárnutí buněk a na dlouhodobou funkci transplantovaných orgánů i chronických onemocnění netransplantovaných orgánů.
Česká transplantační nadace Karla Pavlíka, jak zní její plný název, se jmenuje po prvním pacientovi, kterému byla v Česku transplantována ledvina. Na podporu dárcovství a transplantací orgánů vznikla v roce 1992. Výroční
cenu českým i zahraničním vědcům za zásluhy o rozvoj transplantační medicíny uděluje od roku 1998. Zabývá se rovněž podporou vzdělávání odborníků v transplantační medicíně.
Mezi oceněné v minulých letech patřil například Bohdan Pomahač, který jako první provedl transplantaci celého obličeje ve Spojených státech, anebo Mats
Brännström, jenž transplantoval dělohu a ženy s transplantovanou dělohou dovedl k těhotenství a k porodu zdravých dětí.
Patří k nim také Vladimír Kočandrle a jeho tým, který jako první v tehdejším Československu provedl úspěšnou transplantaci ledviny, nebo například Paul Terasaki z Los Angeles, jenž položil základy transplantační imunologie.