„Mysleli jsme si, že máme všechno na háku“
Vzpomíná na počátek devadesátých let bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer Miroslav Singer (51)
První desetiletí po listopadu 1989 bylo érou jakéhosi radostného kapitalismu. Chodili jsme na dlouhé obědy a mysleli si, že všechno víme a známe, a že dokonce můžeme poučovat ostatní, říká ekonom, investiční a centrální bankéř a někdejší učedník Václava Klause, Karla Dyby a Vladimíra Dlouhého z konce socialismu.
LN V listopadu 1989 vám bylo 21 let. Co jste tehdy dělal?
Dělal jsem lidově řečeno bordel. Studoval jsem na Vysoké škole ekonomické (VŠE) Fakultu řízení, obor matematické metody v ekonomii. Byl to docela těžký obor, takže z původních padesáti studentů nás na katedře zbylo asi patnáct. Komunisté do oboru vkládali velké naděje, protože měl přinést přes matematiku novou kvalitu do socialistického plánování, do přípravy pětiletek. Takže jsme si mohli dovolit být docela drzí. Dnes by takové hnutí odporu vypadalo směšně, ale tehdy člověku připadalo odvážné leccos.
Když jsme třeba prosadili, že doporučení studentům pro výjezd do zahraničí bude udělováno automaticky, bez vazby na nějaká kritéria, jako byla třeba účast na česání chmelu. Bez tohoto povolení nedostal student tzv. výjezdní doložku a bez té mu byl i do socialistického tábora pas úplně k ničemu, takže nevyjel. A já jsem 17. listopadu dopoledne přinesl šéfovi fakultní organizace SSM (tehdejší Socialistický svaz mládeže – pozn. red.) legitky všech členů SSM z našeho ročníku s tím, že ve svazu mládeže končíme. A 20. listopadu jsme vyhlásili stávku a také to, že budeme v rámci stávky okupovat školu.
LN Na konci 80. let jste dělal asistenta hlavních architektů ekonomické transformace Václava Klause, Karla Dyby a Vladimíra Dlouhého. Jak jste se k tomu dostal?
V Prognostickém ústavu jsem Klausovi, Dybovi a Dlouhému dělal takzvaného pomvěda, což byla zkratka pro označení pomocný vědecký pracovník. Dybovi jsem rovnal skříně a Dlouhému připravoval data. Za 500 korun měsíčně, tehdy pěkné kapesné (průměrná mzda v roce 1989 byla 3170 korun – pozn. red.). Na začátku toho všeho bylo to, že za mnou v roce 1988 přišli lidé z vedení katedry s nabídkou vstoupit do KSČ, podmiňovali tím možnost být pomvědem na VŠE a zůstat tam po vystudování jako asistent. Poslal jsem je nakonec do háje. A pak mne vyhledal Vladimír Dlouhý s tím, že se dověděl o mém odmítnutí, a nabídl mi totéž v Prognostickém ústavu. Vedení katedry si to mezitím rozmyslelo a už na podmínce členství v partaji netrvalo, ale já už jsem byl jednou nohou u prognostiků.
LN Jací vlastně byli Klaus, Dyba a Dlouhý v těch přelomových 90. letech?
Působili jako zjevení, obzvlášť pro studenta VŠE. My jsme ostatně po Listopadu ve studentském hnutí prosazovali, aby v Občanském fóru měli vliv, protože tam takové osobnosti chyběly, ale oni se tam také šli aktivně sami přihlásit. Pro mou generaci bylo opravdu výjimečné, že jsme je mohli zažít a být s nimi třeba i v užším kontaktu.
LN Jako zjevení?
Já jsem byl v kontaktu hlavně s Karlem Dybou. Byl strašně fajn, chytrý, vtipný, decentní. A v knihovně za sklem měl plakáty polské Solidarity, za to by se z VŠE vyhazovalo.Vladimír Dlouhý měl Renaulta 9, což bylo v době, kdy u nás jezdily jen socialistické škodovky či východoněmecké trabanty a wartburgy, výjimečné, nosil super saka. Vydělal si na auto na stáži v Belgii. Byl to chodící sen, úspěšný ekonom nešířící bolševické bludy existující v Husákově Československu, navíc si mohl dělat v podstatě, co chtěl. Václav Klaus byl v prognosťáku velká autorita, přirozený vůdce.
LN Václav Klaus se u politiků i ekonomů setkával také se značným nepřátelstvím...
Michael Kocáb (hudebník, spoluzakladatel Občanského fóra, poslanec a poradce prezidenta Václava Havla, posléze vládní zmocněnec pro odsun sovětských vojsk z Československa – pozn. red.) mě někdy v roce 1996 či 1997, to jsem asi už byl ředitelem investiční společnosti Expandia, pozval do Lán do vily Amálie. Diskutovalo se tam o privatizaci. Musím říci, že jsem cítil hluboký soucit s Václavem Klausem, že musí snášet takové nekonečné, v kruhu se motající debaty. Neměl jsem na to tehdy jako člověk z byznysu čas ani trpělivost.
LN Ještě zpátky k Listopadu. Pár let o vás nebylo slyšet. Najednou jste se ale v polovině 90. let, to vám mohlo být nějakých 27 let, začal objevovat mezi nejvlivnějšími lidmi. Co za tím bylo?
Já jsem se prakticky ihned po pádu železné opony v roce 1989 rozhodl, že půjdu studovat do zahraničí. V dubnu 1990 jsem se začal připravovat na zkoušky na doktorát na univerzitě v americkém Pittsburghu. Mimochodem – na přijímací zkoušky na americký doktorát jsem intenzivně šprtal angličtinu a každodenně si kupoval drahé americké noviny a časopisy. A zkoušky jsem dělal ve Vídni, protože čekací lhůty na americké ambasádě v Praze, kde se dělaly, obnášely několik let.
V rakouské metropoli jsem během čekání na autobus zpátky do Prahy poznával bídu, do které nás komunisté dostali. Třeba i v tom, že jsem kvůli omezeným přídělům deviz (každý občan tehdejšího Československa si v roce 1990 v rámci takzvaných devizových přídělů mohl v bance vyměnit velmi omezenou částku – pozn. red.) měl pouze na hostel, spal jsem tam před zkouškou na pokoji s osmi různě exotickými týpky a Vídeň jsem mohl tak akorát prochodit. Na to, abych si tam koupil něco k pití, neřkuli jídlu, jsem prostě neměl.
Do Ameriky jsem odjel v roce 1991 a za 3,5 roku jsem se s čerstvým doktorátem vrátil do Prahy. Spěchal jsem za svou budoucí ženou, která tady na mě čekala. Vzápětí, v roce 1995, mi Jan Švejnar (tehdy poradce prezidenta Václava Havla – pozn. red.) nabídl místo zástupce ředitele v jeho Národohospodářském ústavu. Tak jsem tam šel.
A tehdy za mnou dorazil Radek Musil z investiční společnosti Expandia a chtěl po mně, abych jim spočítal hodnotu kuponové knížky (kterou si lidé mohli koupit v rámci kuponové privatizace – pozn. red.) v Polsku. Propočty jsem dospěl k závěru, že cena, za niž drobní investoři své kuponové knížky prodávali investičním fondům a dalším subjektům, byla silně podhodnocená. To byla dobrá příležitost pro Expandii, která na tom pak hodně vydělala, a mně tam nabídli místo hlavního ekonoma.
LN V Expandii jste si udělal jméno bankéře, který perfektně rozumí problematice podniků a špatných aktiv teoreticky i prakticky.
Ano, prostřednictvím této společnosti jsem vstoupil do světa řešení problematických portfolií investičních firem, restrukturalizace podniků a následných prodejů či projektů zlepšujících výkonnost firem. Prodával a restrukturalizoval jsem aktiva, hlavně podniky holdingu Expandie, kde jsem byl později ředitelem. Na restrukturalizace a prodeje špatných aktiv jsem se pak zaměřoval jako ředitel v poradenské společnosti PriceWaterhouseCoopers.
LN V novinářských kuloárech se o vás opakovaně hovořilo jako o někom, koho by prezident Václav Havel rád viděl ve vedení České národní banky. Jak to tehdy bylo?
Někdy v roce 1998 mě požádal, abych mu sdělil svůj názor na příčiny české měnové krize z let 1997 a 1998. Napsal jsem mu, že na krizi se významně podílela centrální banka, která měla kvůli tehdejšímu útoku měnových spekulantů na českou korunu daleko dříve uvolnit měnový kurz a nechat korunu volně plavat. Místo aby ji násilně, za pomoci masivního utrácení devizových rezerv držela ve vymezeném fluktuačním pásmu (koruna se směla odchylovat od určeného středního kurzu směrem dolů či nahoru maximálně o 7,5 procenta – pozn. red.) a zvyšovala úrokové sazby. Důsledkem bylo, že strašně zdražily peníze pro banky i podnikový sektor, posílil kurz, čímž omezil exporty, a tehdy už oslabující ekonomika dostala notný brzdný impulz. Ekonomika se dostala do krize a ta se přenesla do bank. Tak jsem to od srdce napsal.
Je hlavním ekonomem a ředitelem pro
■
styk s institucemi pojišťovací společnosti
Generali CEE Holding, která zaštiťuje aktivity Generali v Rakousku, střední a východní Evropě a Rusku, a předsedou dozorčí rady České pojišťovny a dalších dceřiných pojišťoven holdingu.
Vystudoval obor matematické metody
■
v ekonomii na Vysoké škole ekonomické
(VŠE) v Praze a pokračoval doktorským studiem na University of Pittsburgh
(1995).
Profesionální kariéru zahájil v roce 1991
■
jako zástupce ředitele pro výzkum, výzkumník a přednášející na CERGE UK
av Národohospodářském ústavu
Akademie věd ČR.
V letech 1995–1996 byl členem dozorčí
■
rady České pojišťovny.
Poté zastával různé vedoucí manažerské
■
pozice ve finančních a průmyslových podnicích skupiny Expandia ,vnížse posléze stal generálním ředitelem.
V roce 2001 se stal ředitelem pro
■
restrukturalizace poradenské společnosti
PriceWaterhouseCoopers.
V roce 2005 byl jmenován
■
viceguvernérem České národní banky
(ČNB).
V letech 2010–2016 pak byl
■
guvernérem ČNB. Na tomto postu vystřídal Zdeňka Tůmu.
Přednáší na VŠE v Praze.
■
V Prognostickém ústavu jsem na konci 80. let dělal takzvaného pomvěda. Dybovi jsem rovnal skříně a Dlouhému připravoval data. Za 500 korun měsíčně, tehdy pěkné kapesné.
Později jsem zjistil, že odpovědi na tu Havlovu žádost šly přímo na stůl tehdejšího guvernéra centrální banky Josefa Tošovského v souvislosti s chystaným přeobsazováním bankovní rady ČNB. Tošovský chtěl k sobě do vedení jenom toho, kdo centrální banku a její práci nekritizoval, a Havel mu takto umožnil tu selekci udělat.