Jak se nám pokazila Anglie

Britský parlamentní systém, který všichni obdivovali, už neoslňuje. Kde se stala chyba?

Oponenti premiéra vlády Jejího Veličenstva už několik dní marně prohlížejí londýnské škarpy. Boris Johnson totiž několik měsíců opakoval, že než aby byla Británie ještě v listopadu členem EU, raději bude „Dead in the ditch“, tedy, volně přeloženo, mrtvý v pangejtu.

Británie proslula nevlídným počasím, nepoživatelným jídlem a příkladnou politikou. Na ostrovech prý poslední dobou prší méně a kuchyně se díky přistěhovalcům zlepšila. Spravedlivý osud však potrestal Brity zkázou jejich pýchy, rozumné správy věcí veřejných.

Některým zprávám z Británie je poslední dobou těžké uvěřit. Třeba že si lidé začali hromadit zásoby nebo si pro jistotu opatřují pasy kontinentálních států. Rozpad státu je už docela představitelný, po ulicích chodí statisíce rozhořčených lidí, společnost je polarizovaná a má za sebou i vraždu poslankyně.

Přitom až do nedávné doby platilo, co napsal Karel Čapek: „Všude ve světě, kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie, neboť Anglie zrodila parlamentarismus... Všude na této planetě, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, nepohlížíte na cizí země, nýbrž na Větší Anglii.“

Británie (a ovšem také Amerika) těžily z fyzické odloučenosti, která je chránila před cizími invazemi, a umožnila pozvolný vývoj politických zvyklostí a institucí. Vývoj nepřerušily ani revoluce, což asi souviselo i s empirickým způsobem uvažování, a opatrností při zavádění změn podle principu „měníme, abychom mohli zachovat“. A s respektem k minulosti. „Tradice je demokracie předků“, napsal G. K. Chesterton. Británie se vyznačuje – vyznačovala? – značnou důvěrou: řada pravidel, politických, obchodních i mezilidských, se nezapisovala, jejich dodržení se považovalo za automatické.

Prďolové ať nepřekážejí

Řada z těchto vymožeností se začala hroutit, jakoby vyhlodaná zevnitř, a osvědčené instituce začaly produkovat zvrácené výsledky. Úplné vysvětlení příčin by patrně zahrnovalo argumenty od psychologických po astrologické. Ovšem poučné jsou i ty, které leží nejblíže povrchu, totiž choroby britského politického těla.

Britská demokracie nikdy nebyla „vládou lidu“, nýbrž vládou parlamentu. A také vládou politických stran, vzhledem k volebnímu systému „první bere vše“vždy dvou dominantních. Nejdříve whigů (liberálů) a toryů (konzervativců), s postupným rozšiřováním volebního práva se souboj změnil na soupeření labouristů s konzervativci, kteří přijali podstatnou část liberální agendy, zatímco labouristé nikdy nezpochybňovali základní pravidla hry. Pak se ale něco stalo a obě hlavní strany se zbláznily.

Když se před pár týdny ujímal funkce předsedy Konzervativní strany a vlády Boris Johnson, panovala naděje, že se z dosavadního excentrika a mluvky vyklube sice trochu výstřední, ale přece jen starý dobrý tory. I on sám mluvil o tom, že Británie „potřebuje rozumnou, umírněnou, progresivní konzervativní vládu“. Fázi očekávání však následovala fáze zklamání, Johnson začal demolovat nejen vlastní stranu, ale i politický systém.

Už po pár dnech měl na kontě vyhazov více než dvacítky konzervativních poslanců za to, že nehlasovali se stranickou většinou – byla to největší „stranická čistka“v dějinách Británie. Polovina z vyhozených byli bývalí ministři, často exempláře toho nejklasičtějšího toryovství, včetně sira Nicholase Soamese, Churchillova vnuka, který ve sněmovně strávil 37 let. A bourací práce pokračovaly.

Zbláznit se snadno a rychle

Johnson se třeba pokusil na pět týdnů odstavit parlament z činnosti nebo nahlas vyslovoval úvahy o tom, že by třeba královna nemusela stvrdit zákon schválený v Dolní sněmovně. Přitom právě Johnson dříve obhajoval brexit tím, že britské členství v EU omezuje svrchovanost jeho legislativy. Jenže tou dobou už převzal motiv brexitové strany UKIP, podle kterého se nevede klíčový spor současné politiky mezi pravicí a levicí, nýbrž „lidem“a „elitou“. Z parlamentu se stalo hnízdo zrádců a z kruhů kolem Johnsona se ozvalo, že pokud poslanci zabrání brexitu, hrozí nepokoje v ulicích. Ano, mluvíme ještě stále o Velké Británii.

Obhájci Johnsonova postupu tvrdí, že se premiér snaží dostat Británii z peřejí a také že musí sebrat vítr z plachet právě straně UKIP. Tento válečný způsob uvažování ho ovšem vynesl až na protější břeh politického stylu.

Problém nespočívá jen v porušování politických tabu, ale i v pokusu přebudovat konzervativní stranu z názorově široké organizace na jednolitou četu, která za ním bude stát v jednom šiku. Vyhazovy šťouralů z řad starých toryů možná byly jen prvním krokem ve zužování strany na brexitové loajalisty a teď se bude hrát o to, kdo bude vybrán do prosincových voleb.

Lidé z Bright Blue, think tanku liberálního proudu konzervativců, mluví o tom, že Konzervativní strana už není „konzervativní“. Blog ConservativeHome se obává, že jsme svědky „konce konzervativní strany, jak jsme ji znali“. Týdeník The Economist poukazuje na rychlou proměnu členů kabinetu, třeba dosud ultrašetrný ministr financí Sajid Javid najednou začal na všechny strany slibovat miliardové výdaje. Jiní jen propracovali svůj typ: ministryně Priti Patelová, známá úvahami o obnově trestu smrti, chce v zemi, kde zatím neznají ani občanský průkaz, poslat do ulic desítky tisíc policistů a zdokonalit politiku „nepřátelského prostředí pro cizince“.

Economist proto mluví o přechodu od konzervatismu k radikálnímu populismu, jiní varují před šovinismem nebo „utrácivým autoritářstvím“. Vrátí se doba, kdy se Konzervativní strana cítila být hrází proti extremismu a udržovatelkou celistvosti státu?

Za jiných okolností by Johnsonovo čtvrcení vlastní strany vedlo k porážce v příštích volbách. Jenže Boris má mimořádné štěstí v tom, že Labour Party vede Jeremy Corbyn, který svou stranu dovedl nejen k ještě hlubšímu vnitřnímu rozkolu, ale dokonce až na hranici bankrotu. Průzkumy proto Johnsonovi v případě předčasných voleb slibují vítězství.

Problém nespočívá pouze v porušování politických tabu, ale i ve snaze změnit konzervativce z názorově široké organizace na četu, která za Johnsonem bude stát v jednom šiku.