Revoluční matky

Rozhovory k 30. výročí Listopadu

jsme se rozhodli, že do toho půjdeme,“líčí upřímně. Magdin manžel pracoval v lesnictví, s financemi vycházeli tak akorát. „Trávil s námi jen víkendy, přes týden pracoval mimo domov, takže jsem měla na starost celou domácnost a péči o děti,“doplňuje.

Bydleli ve starším domě, který v jihomoravských Bílovicích nad Svitavou zdědili po prarodičích, a snažili se jej opravit i rozšířit. Za bezúročnou novomanželskou půjčku, prostřednictvím níž tehdy stát poskytoval 30 tisíc korun, si už dříve pořídili obývací ložnici, lednici, koberec a další zařízení.

V průběhu těhotenství Magda pracovala na obecním úřadě – tehdejším národním výboru, kde pak coby úřednice působila až do důchodu. „Byl tam výborný kolektiv, podporovali mě a v průběhu těhotenství jsem prožívala opravdu pohodovou dobu.“Na mateřskou dovolenou nastoupila čtyři dny předtím, než porodila. „Věrka se totiž narodila skoro čtyři týdny před termínem. Že máme dceru, jsem zjistila až po porodu, když mi to řekla sestřička. Byla jsem velmi šťastná.“

Informace o dění v listopadové Praze roku 1989 se dozvídali prakticky ihned. „Sledovali jsme zprávy a koncem listopadu všechno kvasilo. Od 16. prosince jsem ležela v porodnici. Zrovna ten den vypukly velké nepokoje v Rumunsku, šlo takřka o občanskou válku, proběhly masakry, které se, jak se později ukázalo, zveličovaly. Ne všechno byla pravda. Ale já měla hrozný strach, aby se to nezvrtlo i u nás,“vrací se žena ke vzpomínkám na dny, které trávila v porodnici na Obilném trhu v Brně. Vzpomíná, jak se prostřednictvím rádia s ostatními rodičkami dozvídaly, že je v Rumunsku spousta mrtvých a bez soudu byl zastřelen i prezident s manželkou. „Vše bylo živelné. Nevím, proč nám to pouštěli. Situace pro nás tehdy byla velmi nepřehledná a nesrozumitelná.“

Neuměla si prý tenkrát představit, že by už nadále nepanovala vláda jedné strany a situace se mohla změnit. „Neuvědomila jsem si to. Říkala jsem si, že určitě proběhne vojenský zásah a revoluční hnutí se potlačí. Měla jsem z toho strach,“vypráví a zmiňuje paralelu s vlastním narozením; její maminka totiž prožívala obdobný strach – tenkrát ovšem kvůli probíhající válce v Koreji. „Říkala, že se bála, aby nenastal znovu globální konflikt. Bylo ještě krátce po druhé světové válce a lidé měli její hrůzy stále v živé paměti.“

Pak se podle Magdy vše uklidnilo, porevoluční politické dění přestala tolik sledovat a na mateřské se plně věnovala dceři. „Oba starší synové se o Věru už uměli postarat, bylo to velmi hezké období. Hodně jsem pletla a šila, látky a vlna byly velmi levné, předeno stálo jen 15 korun oproti dnešním 250, vzpomíná a dodává, že dcera mnoho oblečení zdědila po svých sourozencích.

Rodina jako ostrůvek svobody „Vždy jsem si dokázala vytvořit prostor tak, abych si mohla žít svůj život. Někdo má vnitřní svobodu a tu já jsem vždy měla,“říká rozhodně. Oslovil ji kdysi výrok oscarového režiséra Miloše Formana, že ‚svobodu má ten, kdo má peníze‘. „Protože tak to je, kdo má prostředky, může si život zařídit. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je o vnitřní svobodě. Jednou jsem četla knihu Jacka Londona Tulák po hvězdách. To je přesně o tom. I když je člověk ve špatné době nebo tísni, ať už si vezmeme první i druhou světovou válku či protektorát, lidé by vůbec nemohli přežít, kdyby si nevytvořili vlastní prostředí ať už v rodině, zaměstnání, nebo se soustředili na své záliby a koníčky,“přemítá nad svými postoji.

Popisuje, že totalita nutila člověka vytvořit si podmínky, v nichž dokázal život prožít pěkně a hledat v něm to pozitivní. „Měla jsem dobrou rodinu, obětavé rodiče a děti, které mě úžasně obohacovaly a čím jsem byla starší, tím víc jsem se od nich učila. Mám ráda přírodu, hodně jsme s dětmi chodili ven, pracovala jsem na zahradě. Na mateřské jsem neustále četla i zahradničila, měla prostor pro své koníčky. Mohla jsem si dělat výtvarné práce a to vše mi přineslo obohacení,“vyjmenovává.

Co mnoha lidem v minulém režimu chybělo, byla možnost cestovat na Západ. Magda vzpomíná na zájezd do Bratislavy pořádaný jejím zaměstnavatelem. „Říkala jsem si, že by bylo krásné, kdybychom mohli podniknout takový zájezd do Vídně. Do galerií a za památkami. Připadalo mi to neskutečné. Pak se to stalo a tím, že to bylo najednou povolené, přestal si toho člověk tolik vážit. Pro mnoho lidí je to dnes samozřejmé, mají-li na to peníze. Ale bylo bezvadné, že jsme se po otevření hranic podívali do Paříže, Německa, Švýcarska, Itálie, Turecka.“

Navzdory temné době lidem socialismus podle Magdy Mezuláníkové poskytoval sociální zajištění. Dle ní neměli důvod prát se o práci a nemuseli se v případě nemoci bát, že o místo v zaměstnání přijdou. „Myslím, že dnes jsou mladí lidé ve velkém stresu, aniž si to příliš uvědomují. Protože jsou mladí a výkonní. V práci však tráví čas klidně od devíti do osmi do večera. Kde mají čas na seberealizaci?

Příští díl seriálu LN přinese příběh Ivety Čechové z Prahy, která vzpomíná i na to, jak uklízením pro někdejší Obvodní podnik bytového hospodářství získali nový byt. Mluví také mimo jiné o tom, že mateřství se před rokem 1989 nebralo tak vážně.

„Myslím, že dnes jsou mladí lidé ve velkém stresu, aniž si to příliš uvědomují. V práci tráví čas do osmi do večera. Kde mají čas na seberealizaci, na koníčky, rodinu?“