Na tohle je Bernharda škoda
Příchod Vosse, svého bratra, vítají sestry Dene a Ritter vypouštěním zlatých nafukovacích písmen, která se skládají do slova willkommen. A také zpěvem ústřední melodie z muzikálu Kabaret. Tato scéna po první třetině textu je klíčová pro nové pojetí hry Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss, kterou Národní divadlo uvádí pod názvem Oběd u Wittgensteina v režii Daniela Špinara. Ten ji vidí jako sled hereckých klauniád a zábavných extempore.
Hra Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss se vepsala do paměti českého divadla dvakrát: jednou v domácím skvělém nastudování J. A. Pitínského v létě roku 1996, podruhé jako import festivalu německého divadla. Ten hned ve svém prvním ročníku na podzim téhož roku přivezl slavnou inscenaci Bernhardova dvorního režiséra Clause Peymanna s herci, po nichž je hra pojmenovaná, a to rovnou z vídeňského Burgtheatru. Šlo sice o inscenaci obnovenou deset let po premiéře, ale pražští diváci mohli vidět velké hvězdy rakouského (a evropského) divadla – z nichž dva si právě pro Bernharda Peymann v roce 1986 přivedl z Bochumi – Kirsten Deneovou a Gerharda Vosse. Tou třetí pak byla neméně slavná Ilse Ritterová.
Domácí inscenace J. A. Pitínského, která měla premiéru v létě téhož roku, byla jedním slovem strhující a dalo by se říct, že i citovější, excentričtější než rakouské nastudování, trio Jiří Ornest, Zdena Hadrbolcová a Emília Vášáryová předvedlo absolutní hereckou souhru, dokonalé pochopení nejjemnějších nuancí textu. Děsivé předvádění lidského dna a vzájemné propracované tupení ovšem bylo i velkolepou, makabrózně zábavnou groteskou. Je to možná nespravedlivé, ale nové nastudování se v takovém případě nevyhne poměřování. Tím spíš, že se do této ďábelské hry, vyžadující perfektní hráče, nikdo moc nehrne, teprve před pár lety ji znovu uvedlo olomoucké divadlo Na cucky. V letošní sezoně se tedy pro ni v Národním divadle rozhodl umělecký šéf Daniel Špinar a v předpremiérových rozhovorech se nechal slyšet, že hru vnímá jako stand-up komedii. To je poměrně odvážné tvrzení, na které má jistě tvůrce právo, ale musel by také obhájit, že takové pojetí má smysl či přinese jinou výpověď než třeskuté komikování. Jen pro ně se Bernhardova textu zdá být poněkud škoda.
Zmar, rozpad, šílenství
Děj hry představuje společný oběd tří sourozenců: dvou sester – průměrných hereček a bratra filozofa, jenž je zřejmě geniální, ale žije v blázinci, odkud se ho jedna ze sester, Dene, snaží dostat. Všichni tři jsou posledními potomky staré bohaté měšťanské rodiny, degenerace je zjevná, jsou neschopní normálního života. Jsou na sobě závislí, různě pochroumaní a spojují je společné frustrace. Oběd se koná v rodinné vile, která je nejen plná rodinných portrétů, ale vše tu čpí zmarem, rozpadem a šílenstvím.
S příchodem bratra na oběd se začnou odvíjet nekonečné ataky, vzájemné obviňování, vysmívání, vyčítání, zesměšňování, pomlouvání, dokonale vystavěné vztahové peklo, které jako vždy u Bernharda má i obecnější, společenský přesah. A to, co je v textu nevyslovené, jeho jemné vnitřní předivo, leží zejména na hercích.
Inscenace Daniela Špinara je především ukázkou míjení se s takovým textem, jeho okázalého zpovrchnění. Vzhledem k jeho režijnímu naturelu asi sotvakdo čekal, že se „jen“spolehne na text a otevře prostor hercům. To by mu zřejmě připadalo málo, a tak své tři interprety vede především ke kabaretním a komediálně excentrickým sólům, a to od samého počátku, čímž postavy připravuje o tajemství a vývoj. Režie záměrně zrušila základní dramatickou situaci – oběd sourozenců –, která je realistická, a místo ní vytvořila jakési volné kolbiště, kde je možné cokoliv. Ale už se příliš nezabývala tím, co dál s realistickými prvky, které mají ve hře svůj smysl a jsou odrazištěm pro herecké akce.
Místo přípravy oběda a následné šílené komunikace při jeho konzumování, jež vrcholí totální destrukcí, se tak postavy ocitají v indiferentním prázdném prostoru, sevřeném vysokými bílými stěnami, kam se vchází krbem. Od počátku jejich šavlování doprovází bubeník s aparaturou, sedící v rohu jeviště a stylizovaný jako zombie. Svými paličkami vcelku zbytečně ilustruje excesy, které sourozenci předvádějí. Na takovém půdorysu ovšem přestává rafinovaná nedoslovenost Bernhardova textu fungovat. Vše se dostává do jedné přepjaté roviny a úplně třeba mizí kontrast toho, že se jízlivé útoky a až fyzicky ujeté Vossovy výhřezy vůči oběma sestrám odehrávají v atmosféře úpěnlivého dodržování dekora a snahy o vznešené stolování.
Zábavné kreace nestačí
Sledu kabaretních čísel rozvíjejících vybrané pasáže textu se částečně vymyká Lucie Juřičková, která se přece jen snaží zachytit psychologii postavy a svou Dene modeluje jako mimořádně obtížnou osobu, jejíž péče o bratra je ze všeho nejvíc umělou náplní života a výrazem psychopatie. Voss Saši Rašilova má hitlerovskou patku a řve a prská, koulí očima a vykazuje také stejnou dikci jako šílený Hitler. V této poloze se velmi záhy zabydlí a už z ní nevystoupí. Jeho dryáčnický výstup se žloutkovými věnečky a posléze i nemilosrdný výsměch portrétům, které si sestry pořídily, jsou jistě zábavné kreace, ale o existenciální zoufalství postavy, jež se musí vykřičet a na všechny útočit, aby své běsy aspoň na chvíli přehlušila, tu nic ani neškrtne. Nelze se tak úplně ubránit vzpomínkám na Jiřího Ornesta v této roli, na jeho nádhernou jízlivost a suše sarkastické poznámky i bezbřehý smutek. I Zuzana Stivínová jako Ritter se v dlouhé přebujelé fialové róbě s flitry od první chvíle ocitá až v jakési velkooperní excentrické stylizaci, která o ní neřekne zhola nic, natož o vztazích k sourozencům.
Prázdný prostor čím dál víc komplikuje to, jak má hra gradovat, musí se tedy přitáhnout obrazy předků, aby se mohla rozvinout další obludná scéna, a také velký příborník, aby ho mohli sourozenci shodit a roztřískat rodinný porcelán. A po vší té bouři na převráceném kusu nábytku spokojeně popíjet kafíčko. Všichni se jejich rodinnému infernu vysmáli do sytosti, herci si to také užili, tak komu by pak vadilo, že ve hře Thomase Bernharda jde o mnohem víc?
Oběd u Wittgensteina
Překlad: Zuzana Augustová Režie: Daniel Špinar Scéna: Lucia Škandíková Kostýmy: Linda Boráros Národní divadlo, premiéra 7. 11.