Zcela jinak nešlo po Listopadu dělat nic
Zanedlouho oslavíme 30 let od konce minulého režimu. Reformy sice začaly mnohem později, ale už dnes se můžeme ptát, co zásadního se dalo dělat jinak.
Zaprvé, bylo možné začít privatizací bank? Zadruhé, bylo možné po skončení experimentu okamžitě začít standardní regulaci kapitálového trhu? Zatřetí, bylo možné upřednostnit více zahraničních investic a mít více úspěšných případů, jako je třeba Škoda Auto? Začtvrté, bylo by lepší mít dříve funkční zákon o bankrotu?
Autor je předseda správní rady Institutu pro politiku a společnost
Edvard Outrata: Úspěšná transformace
Česká transformace po listopadu 1989 byla velmi úspěšná, snad nejúspěšnější (vedle Estonska) z komunistických zemí. Je tudíž obtížné najít aspekty, které se mohly udělat lépe, protože nemáme příklady, co by se stalo, kdyby byly tyto alternativy uplatněny.
Například privatizací bank by bylo čistší začít (a ušetřilo by to značnou část budoucího státního dluhu), ale odklad umožnil transformaci bez významného nárůstu nezaměstnanosti, což možná přineslo její pokračování bez velkých traumat. V podstatě se podcenil význam některých klíčových regulací a zákonů, ale v hektické atmosféře bylo obtížné stanovovat priority, a kdyby byly stanoveny jinak, vznikly by jiné problémy.
Vyzvedl bych však dva aspekty, kde se asi mělo postupovat jinak. Prvním je upřednostnění „české“cesty privatizace, která trpěla zásadní vadou – v Česku v podstatě žádný kapitál nebyl, proto se nedala uskutečnit jinak než „zhasnutím
světel“, zatímco obecný lid si hrál na kapitalismus v kuponové privatizaci. Zdá se, že pokusy Pithartovy vlády o privatizaci do cizích rukou mohly uspět lépe. Nebudeme to však nikdy vědět s jistotou. Naopak privatizace restitucemi byla mimořádně úspěšná.
Za největší selhání považuji, že nenastala transformace státní služby a že jsme k ní byli donuceni až se zpožděním jedné generace nátlakem EU. Tento nedostatek je snad nejvážnější skvrnou na naší transformaci – jakákoli politika kterékoli vlády je stále brzděna konzervatismem netransformované státní správy, a to jak v jejím bezprostředním výkonu, tak v naší slabosti při prosazování svých zájmů v EU... Je neuvěřitelné, že si to čeští politici většinou neuvědomují a i dnes řešení rozmělňují a oddalují. EDVARD OUTRATA
státní úředník ve výslužbě
Martin Pánek: Čtyřikrát ne
Privatizací bank začít nešlo, zdržovalo by to privatizaci, jejímž jedním z cílů bylo převést majetek do soukromých rukou co nejrychleji. Z privatizace bank by se stalo obrovské politikum a pravděpodobně by celou privatizaci vykolejilo. Otázkou je, zda je standardní regulace kapitálového trhu dobrá věc, kterou máme chtít co nejrychleji, nebo etalon, který kapitálové trhy příliš nezatěžuje, a politici mohou říkat, že nejde o divoký, nýbrž regulovaný trh. Možné to asi bylo. Ale bylo by to v době rodící se ekonomiky efektivní? Spíše ne.
Jak Václav Klaus s oblibou říká, zatímco Margaret Thatcherová privatizovala dva podniky ročně, česká vláda musela privatizovat dva podniky za hodinu. Takže počet zahraničních investic se zřejmě dal navýšit o jednotky, ale navýšit jejich podíl systematicky bylo nemožné. MARTIN PÁNEK
ředitel Liberálního institutu
Jan Mládek: Rakousko stále daleko
Zásadně jinak se po listopadu 1989 nedalo dělat nic. To hlavní, přechod od centrálně plánované ekonomiky a komunistické totality k tržní ekonomice a demokracii, se povedlo. A rovněž začlenění do hospodářských, politických a vojenských struktur Západu. Zásadní otázkou je, zda všechno nemohlo být rychlejší, levnější a morálnější. Jinými slovy, zda jsme nemohli být dál.
Mohli. Česko je sice v roce 2019 nejbohatší postkomunistickou zemí, která předstihla v HDP na hlavu v paritě kupní síly i některé staré členské země Evropské unie, Řecko či Portugalsko – a Itálie je na dohled –, ale pro naši zem je srovnávacím etalonem Rakousko a to je stále hodně daleko.
Špatně se stala řada věcí, na prvním místě kuponová privatizace. Ta byla sice politicky velmi úspěšná pro své tvůrce, kteří občanům rozdělovali státní majetek, ale z hlediska fungování podniků byla katastrofou a stála nás pět let. Brutální boj o ovládnutí firem a okrádání minoritních akcionářů při neprivatizaci komerčních bank vytvořily bastarda – bankovní socialismus. Když se dařilo, byly zisky soukromé, když nikoli, podnikatel té doby se podělil o ztrátu s daňovým poplatníkem. JAN MLÁDEK
Český institut aplikované ekonomie
Komentátor LN Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.
Debata je redakčně krácena. Dále do ní přispěli Dušan Tříska, Tomáš Pfeiler a Pavel Kohout. Celé texty jsou na Českápozice.lidovky.cz