Zaplaťpánbůh že to není horší
Polistopadový vývoj v naší zemi přinesl větší svobodu a prosperitu, ne však pro celou společnost
Během svého života jsem zažil dvě velké historické události – pražské jaro v roce 1968 a sametovou revoluci v roce 1989. Ta první skončila špatně – vyústila v chmurné období husákovské normalizace. Ta druhá dopadla mnohem lépe a zásadně změnila životy nás všech. Jsem rád, že jsem byl přímým účastníkem onoho historického pochodu v pátek 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, a to až do toho pendrekového konce.
Většina občanů se asi shodne, že polistopadové politické změny přinesly výkonnější ekonomický systém a mnohem více svobody. Větší prosperita je patrná ze vzhledu mnoha měst a vesnic i z toho, že si většina občanů koupí za svoji mzdu víc než před třiceti lety. Už si ani neumíme představit fronty na různé zboží, výjezdní doložky na cesty do zahraničí nebo manifestační volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty. Já (i většina mých známých) se mám rozhodně mnohem lépe než před 30 lety a neměnil bych ani za nic.
Občanská studená válka
Po tomto nezbytném pochvalném úvodu však začínají moje „ale“:
1) Jsem velmi zklamán tím, kolik věcí se během těch třiceti let pokazilo. Rozhodně jsem si například nepředstavoval, že i po třiceti letech budeme ještě tak výrazně hospodářsky zaostávat za Německem či Rakouskem. Samozřejmě že ekonomická situace je dnes mnohem lepší než tehdy. Ale přijde mi trapné, až směšné se tím chlubit. Připomíná mi to totiž situaci z mého dětství, kdy jsem často slyšel z rádia, jak se komunisté pyšnili: Podívejte se, jak se zvýšila životní úroveň ve srovnání s první republikou – kolik lidí mělo tenkrát auto, kolik lidí mělo ledničky, kolik lidí mělo televizi. Ale dnes je to přece už také tak dávno. A podívejme se, jaké pokroky za tu dobu udělala třeba Čína!
2) Stejně trapné je vymlouvat se při pohledu na dnešní špatný morální stav společnosti na „dědictví totality“. S tím velice souvisí i falešný boj s nebezpečím komunismu, který jen odvádí pozornost od viníků současných problémů.
3) Spoluobčané, kteří se bohužel lépe nemají, by určitě raději snášeli obtíže se získáním devizového příslibu než likvidační exekutorskou šikanu či finanční problémy při nutné opravě dvacetiletého auta. Je zřejmé, že značná část společnosti vnímá dnešní uspořádání jako sice relativně svobodné, ale málo sociálně spravedlivé.
4) Ve srovnání s počátkem 90. let se zásadně změnila nálada ve společnosti – zuří jakási občanská studená válka zjednodušeně řečeno mezi „pražskou kavárnou“a „zemanovci“.
5) Politici jsou vnímáni negativně, až s opovržením, snad ještě hůře než před rokem 1989. Jsou jednak zodpovědní za mnoho špatností, které se tady za těch 30 let staly (vyvrcholením byla asi šokující Klausova amnestie), ale i proto, že oni sami své politické soupeře systematicky líčí jako lháře, neschopné hlupáky a škůdce této země…
6) Až neuvěřitelná je neschopnost státu řešit efektivně situace, kdy dochází ke konfliktu mezi úzkým soukromým a významným celospolečenským zájmem – viz mnohaleté spory s majiteli pozemků, přes které by měla vést dálnice.
7) Obrovským selháním polistopadového vývoje je neřešený problém se „sociálně nepřizpůsobivými občany“. Je tristní, že demokratická společnost se o jeho efektivní řešení vlastně ani nepokouší (absence účinného programu sociálního bydlení, boje proti ilegálním lichvářům a predátorským exekutorům).
8) Bezpříkladné rozšíření hracích automatů a hazardu vůbec způsobilo, že mezi námi žijí desetitisíce lidí s chorobnou gamblerskou závislostí.
9) Velká většina novinářů a komentátorů píše neobjektivně a jejich snahou je přizpůsobit skutečnost, o které píší, svému již předem zformovanému politickému názoru. Takové novináře lze označit spíše za propagandisty.
Podivný vztah k Evropské unii 10) Odpudivá je i všudypřítomná ohlupující reklama a masivní bulvarizace našeho života. Někdy se mi zdá, že ty hloupé, vlezlé a často i oplzlé reklamní žvásty, které se na nás valí ze všech stran, mi lezou na nervy snad ještě víc než kdysi ty žvásty komunistické. Rozhodně
si nemyslím, že tyhle reklamní orgie jsou nějakým projevem svobody slova a nezbytnou součástí svobodné společnosti a tržní ekonomiky. Kdyby bylo po mém, rázně bych je omezil.
11) Nepřestává mě udivovat a pobuřovat trvající rozmach všemožného šarlatánství, pavěd a iracionality a komerční úspěch jejich praktik. Dokonce i spousta dobře vzdělaných lidí bere jako samozřejmost astrologické charakteristiky lidí zrozených v určitém znamení zvěrokruhu. Lidé masivně kupují homeopatické preparáty. Řada soukromých lékařů skandálně používá šarlatánské diagnostické a terapeutické „alternativní“metody.
12) Nechápu rezervovaný vztah většiny českých vlád v posledních dvaceti letech k Evropské unii – viz heslo našeho minulého předsednictví „Evropě to osladíme“, odkládání přijetí eura na neurčito a odmítání jakkoli pomoci evropským partnerům postiženým migrační krizí. Místo abychom se snažili přimknout alespoň trochu k integračnímu jádru EU, okázale a iracionálně se družíme s problematickými režimy v Maďarsku a Polsku a více či méně nadáváme na Brusel.
Vysoce problematická byla během těch třiceti let i nekritická podpora jakéhokoli aspektu americké politiky, ať už to byla trestuhodná intervence v Iráku,
ozbrojený zásah v Jugoslávii, následovaný uznáním nezávislosti Kosova, či plány na radar v Brdech.
Více dobra, ale i zla
Co je hlavní příčinou těch mnoha výše uvedených problémů? Jsem přesvědčen, že pes je zakopán v tom, že celá naše politická reprezentace prostě nemá a nikdy neměla vůbec ujasněno, k jakému cíli chceme směřovat. A přitom by to mělo být zcela zřejmé – chceme přece být ve všech ohledech co nejpodobnější těm nejvyspělejším zemím, tedy nejspíše těm skandinávským. Pokud bychom to mysleli vážně, už dávno jsme si měli velmi jasně definovat (asi i s pomocí zahraničních expertů) všechny problematické oblasti, zpracovat realistický a velmi ambiciózní plán na řešení a důsledně jej realizovat.
To je ovšem čirá utopie – politici, dokonce i ti levicoví, jsou více či méně v zajetí názorů, že se stát nemá do ničeho plést a že si trh všechno vyřeší sám. Krom toho se politici převážně věnují vzájemným půtkám jak vnitrostranickým, tak s koaličními partnery či opozicí, takže na nějaké dalekosáhlé plány a jejich namáhavou realizaci nemají čas. Obávám se, že efektivní „tah na branku“směrem k dostižení skandinávského vzoru by vyžadoval nějaký autoritativnější režim, nebo alespoň nějakou rozumnější verzi demokracie. Takže – zapomeňme na něco takového…
Někdy si představuji, že by bylo skvělé zkonstruovat jakýsi „zlometr“, tedy přístroj, pomocí kterého by bylo možno nějak kvantitativně měřit množství všemožného společenského zla, lidského neštěstí a frustrace, pocházejících například z nespravedlností způsobených státem i jinými lidmi, z nezaměstnanosti a sociálního vyloučení, důsledků alkoholismu, drogových a gamblerských závislostí, zločinnosti, dopravních nehod, nemocí atd. Naměřil by takový přístroj celkově víc zla a utrpení nyní, nebo v době husákovské? Pro mě osobně by ta nynější hodnota byla určitě mnohem příznivější. Ale řekl bych, že v celospolečenském měřítku by zlometr naměřil vyšší hodnotu nyní…
Na druhé straně bych řekl, že jakýsi „dobrometr“, měřící spokojenost, pozitivní emoce a štěstí, by nyní naměřil také vyšší hodnoty (a nejen u mě, ale i celospolečensky). Tento paradoxní výsledek (více zla i dobra dnes ve srovnání s minulostí) bych přisuzoval tomu, že je dnes vše daleko polarizovanější než v té šedé společnosti reálného socialismu.
Co s tím? Trochu rezignovaně a cynicky bych řekl: zaplaťpánbůh že to není horší…
Pes je zakopán v tom, že naše politická reprezentace nikdy neměla ujasněné, k jakému cíli chceme směřovat