Na kuponové privatizaci neprodělal

„Liberální základy tržní, otevřené, reálně kapitalistické ekonomiky byly na počátku 90. let položeny správně a pevně,“říká bývalý ministr dvou polistopadových vlád Karel Dyba.

LN Co ve zpětném zrcátku uplynulých 30 let hodnotíte jako chybu uplatněného scénáře přechodu od direktivní ekonomiky k tržnímu hospodářství?

Žádnou zásadní chybu v navrženém scénáři transformace a jeho realizaci nevidím. Ani po deseti, 20 či 30 letech. O jednotlivostech nemá smysl uvažovat, důležitý byl vždy celkový manévr a jeho úspěch. A ten tady je.

Důkaz? Po 2. světové válce jsme na tom – co se týče hrubého domácího produktu na hlavu a životní úrovně – byli lépe než Rakousko. Ale v roce 1989 jsme byli schopni dosáhnout už jen na nějakých 30, maximálně 40 procent rakouské produkce a životní úrovně. Dnes jsme asi na 73 procentech. A to je Rakousko třetí nebo čtvrtou nejbohatší ekonomikou Evropské unie. A naše přibližování stále pokračuje, přerušily jej na určitou dobu jen důsledky velké světové recese v letech 2008–2013, pro malou otevřenou ekonomiku nevyhnutelné.

A naše dohánění Západu pokračuje proto – a teď si přihřeju svou polívčičku –, protože nový systém byl na svém začátku, tedy v těch 90. letech dobře založený. A to je hlavně zásluha Václava Klause, hlavního architekta těch změn. Bylo to prostě správně uchopené a neudělala se žádná velká chyba. Protože když se udělá velká chyba a objeví se třeba vysoká inflace, dojde ke ztrátě podpory reformy a prohrává se.

A zvrátit to a znovu se vrátit na nějakou reformní cestu, to je ohromně složité. Třeba Ukrajina, ta to nikdy nedokázala. Začátek byl špatně a od té doby se v tom vezou. Přitom je to potenciálně bohatá země.

Takže liberální základy tržní, otevřené, reálně kapitalistické ekonomiky byly na počátku 90. let položeny správně a pevně. A přes všechny následující peripetie politického a ekonomického vývoje z nich těžíme dodnes.

LN Co či kdo byli největší brzdou transformace?

Třeba Valtr Komárek (10. 8. 1930 – 16. 5. 2013 – pozn. red.) měl zásadně jinou představu o výchozí výši měnového kurzu koruny. Odmítal jeho stanovení na úrovni udržitelného tržního kurzu, tedy nutnou devalvaci doposud naprosto nereálného komunistického oficiálního kurzu československé měny vůči dolaru. Argumentoval, že kurz koruny by měl odpovídat takzvané paritě její kupní síly. Prosazení této myšlenky by bývalo okamžitě zničilo schopnost našeho exportu soutěžit o světové trhy a znemožňovalo by udržování potřebné vnější rovnováhy.

Z dobového tisku je zřejmé, s jakými názory a s kým jsme ostře polemizovali. Například jsme byli obviňováni, že transformační scénář vznikl pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu. To přetrvává i dnes, viz třeba kniha Petra Pitharta s názvem Po Devětaosmdesátém, kde se bývalý český premiér zmiňuje o tom, že jsme kopírovali takzvaný washingtonský konsenzus.

LN A to znamená co?

To byla taková teorie, s níž přišel jeden z amerických ekonomů, myslím John Williamson, a obsahem bylo, že ekonomiku států přecházejících na tržní systém je třeba nejprve makroekonomicky stabilizovat a pak privatizovat. Já jsem ale o takovéto teorii v 80. ani v 90. letech ani neslyšel. A už tehdy jsem vždy zdůrazňoval, že náš transformační scénář není importem ze zahraničí, ale že vznikl u nás doma, že je založen na našich znalostech a zkušenostech. A tohle platí i nadále.

Ukázkou, jak negativní důsledky má, když reforma není domácí provenience, je bývalá NDR. Východoněmecká transformace byla dovezena ze západní části Německa. Ze dne na den byla někdejšímu státu dělníků a rolníků naordinována komplexní západoněmecká legislativa, doslova dovezeni soudci a podnikoví manažeři. Pro novou a slabou část znovusjednoceného státu to byla šoková terapie. Všechno tam bylo naimplementováno prakticky přes noc.

LN Jak se projevuje, že je bývalá NDR zatížena přijetím cizího scénáře?

Západní a východní Němci zůstávají psychologicky rozdělení. Jsou to dvě části jedné země, které mají společnou historii, představují jeden národ. Ale východní Němci se trochu cítí jako občané druhé kategorie, protože stále něco dostávají. A západním Němcům zase vadí, že jim stále něco dávají.

Projevuje se to ve volbách, je tam silná Alternative für Deutschland,

silnější než v západní části. Není ale až tolik pravicová. Obyvatelé východní části mají prostě jiné zkušenosti. Možná jsou citlivější na tu takzvanou vítací kulturu (vstřícný postoj spolkové kancléřky Angely Merkelové k přijímání migrantů, který dostal velký impulz v létě 2015 – pozn. red.).

Jádro problému je ovšem v tom, že východní Němci spotřebovávají víc, než vyprodukují. A tento rozdíl je dlouhodobě, už po desítky let dotován transfery ze západní části, financovanými takzvanou solidární daní. Za ty roky, co tohle probíhá, takhle do východní části přišlo nejméně deset národních důchodů Česka. Jsou to neskutečné peníze. A to je bývalá NDR, když vezmete hrubý domácí produkt na hlavu, dnes možná na 75 procentech západní úrovně. My budeme tak na 73 procentech.

LN Zmizí někdy ten rozdíl mezi oběma Německy?

Transfer peněz na pomoc rozvíjející se části země není nic špatného. My jsme pomoc od takového bohatého strýčka neměli. Ale nesmí to trvat moc dlouho, což není tento případ. Západní Němci si to ovšem zavinili sami. Nadiktovali východní části i věci, které se hodily pro vyspělejší Německo.

Například ve východoněmeckých podnicích proti sobě na začátku seděli manažer dovezený ze západu a zástupci odborů, kteří tam byli dosazeni rovněž ze západního Německa. A při jednáních o mzdách ti západní odboráři tlačili na mnohem vyšší mzdy, než odpovídalo východoněmecké produktivitě. A ti západní manažeři, tedy manažeři ze západoněmeckých podniků, protože se obávali konkurence, na to kývli. Na mzdy hluboko pod produktivitou. A podniky pak se mzdami, které byly velmi blízko těm západním, nebyly schopny se udržet a krachovaly.

Proto také měla východní část Německa tak obrovský propad průmyslové produkce. Z asi čtyř milionů zaměstnanců průmyslu na počátku 90. let jich během nějakých dvou let zbylo pouhých 800 tisíc.

V Československu či Česku se nic takového neodehrálo. U nás byla mzdová situace pod kontrolou. Nedošlo k tomu, že by mzdy najednou prudce vyletěly nad produktivitu práce. Proto jsme také neměli prakticky žádný problém s nezaměstnaností.

Další věc – hodinová mzda ve východním Německu činila na prahu znovusjednocení asi deset, nebo dokonce sedm procent mzdy na západě. A do toho bonnská vláda rozhodla stanovit poměr mezi východní a západní markou jedna ku jedné. Přitom doposud platil poměr čtyři východní marky za jednu západní. Výsledek? Okamžitý obrovský růst mezd na východě. Raketový vzestup z těch sedmi procent na 30 procent západní úrovně.

LN Jak jsme na tom byli na konci 80. let?

Po 2. světové válce jsme na tom byli podstatně lépe než Rakousko nebo Německo. Výkonnost naší ekonomiky měřená hrubým domácím produktem na obyvatele byla vyšší než výkonnost rakouské, respektive německé ekonomiky. Tomu také odpovídala vyšší úroveň životního standardu u nás.

Situace se začala zásadně měnit po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 a nastolení reálného socialismu. V ekonomice to znamenalo mimo jiné totální znárodnění podniků a kriminalizaci soukromého podnikání, nahrazení alokační funkce tržních cen autoritativním centrálním plánováním, uzavření ekonomiky před vnějšími vlivy prostřednictvím monopolu státu v zahraničním obchodě včetně toho, že koruna nebyla směnitelná.

Rakousko naopak provozovalo reálný kapitalismus, tedy tamější firmy byly v soukromém vlastnictví, trhy fungovaly, flexibilní ceny vyrovnávaly poptávku s nabídkou a ekonomika byla propojena prostřednictvím volného obchodu a směnitelnosti rakouské měny se západní Evropou, praktikující podobný kapitalismus.

V průběhu let jsme pak za Rakušany stále více zaostávali. To bylo víc než zřejmé už na počátku 60. let a pokus o určitou změnu praktikovaného modelu socialistické ekonomiky v období takzvaného pražského jara skončil v srpnu 1968 se slzami v očích, pod tanky vojsk Varšavské smlouvy, zejména armády tehdejšího Sovětského svazu. Následovalo dalších 20 let reálně socialistické (ne)ekonomiky a prohlubování našeho zaostávání ve srovnání s Rakouskem.

Na konci 80. let se tak náš hrubý domácí produkt na obyvatele pohyboval na oněch asi 40 procentech rakouského a podobně zaostávala i naše životní úroveň. To byl skutečně tristní výsledek 40letého politického a hospodářského experimentu československých komunistů s vlastním obyvatelstvem. Experiment byl evidentně na konci s dechem, bez jakékoliv naděje zabránit pokračujícímu zaostávání za naším kapitalistickým sousedem či západní Evropou obecně.

LN Jak se toto zaostávání projevovalo v každodenním životě?

Když jsem šel pro něco do obchodu, většinou jsem se vrátil s něčím úplně jiným. A naše babička, když s sebou brala svou vnučku, tedy moji dceru, tak ji u obchodu vždy postavila do fronty se slovy „stůj tady, jdu se podívat, co mají“. A každý pamětník si jistě vzpomene, jak nedostatkové byly třeba banány.

Ještě se znova vrátím k bývalému socialistickému Německu – úroveň jeho ekonomiky měřená jako HDP na hlavu byla na konci 80. let zhruba na úrovni 30 procent ekonomiky západoněmecké. U nás to bylo stejné. Toto srovnání jsem použil proto, že i oficiální místa tehdy uváděla, že naše ekonomická, a tedy i životní úroveň je víceméně shodná s úrovní východoněmecké ekonomiky.

U nás nedošlo k tomu, že by mzdy najednou prudce vyletěly nad produktivitu práce. Proto jsme také neměli prakticky žádný problém s nezaměstnaností.

LN Kdy jste s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým, Ivanem Kočárníkem, Dušanem Třískou, Tomášem Ježkem a dalšími začali uvažovat o tom, že nějaký zlom je nevyhnutelný, a začali se na něj připravovat?

Nemluvil bych o nějaké zvláštní přípravě na nějaký nevyhnutelný zlom či konci reálně socialistické ekonomiky, o němž nikdo nevěděl, kdy u nás přijde. I když po nástupu Michaila Gorbačova do funkce prvního muže tehdejšího Sovětského svazu (Gorbačov se v roce 1985 stal generálním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu – pozn. red.) a jeho politice glasnosti (otevřenosti – pozn. red.) bylo i u nás stále zřejmější, že změna visí ve vzduchu a je snad jen otázkou času. Obzvlášť po událostech v Polsku, v Maďarsku a po úprku obyvatel východního Německa do Německé spolkové republiky.

V obecném smyslu lze jako jistou přípravu na zánik direktivní socialistické ekonomiky asi chápat to, že jsme s dalšími ekonomy dlouhodobě pracovali na tom, abychom si udrželi znalost moderní západní ekonomie a tuto znalost aplikovali v empirických studiích tehdejší československé ekonomické reality. Občas jsme tato témata konzultovali s podobně smýšlejícími kolegy ve Varšavě, v Budapešti a v Moskvě, někdy jsme vedli diskuse i se západními kolegy.

A za významné považuji v této souvislosti Klausovy semináře po

Nevím o žádné „myslitelské skupině“na konci 80. let, která by se zabývala ekonomickou transformací po konci komunismu. Nepočítám ovšem pokus o českou „perestrojku“, ta byla opět jen pokusem o kulatý čtverec.