Abstinent v čele vnitra
svrhnout dosavadní stranické vedení v čele s Josefem Andršem a Zbyňkem Žalmanem. S pomocí Státní bezpečnosti byl však tento pokus odvrácen. Sacher se ovšem nevzdával. V roce 1988 byl sice pro svoje názory nomenklaturním vedením zbaven všech funkcí a vyhozen z aparátu strany, dál však skrytě organizoval stranické opoziční aktivity. V říjnu 1989 byl například jedním z organizátorů tajného sjezdu strany v pražské kavárně Savarin. Účastníci sjezdu byli svoláváni anonymními korespondenčními lístky a dopisy z celých Čech a Moravy. Na smluvených místech je pak vyzvedli lidé, kteří měli v ruce jako poznávací znamení časopis Naše rodina , a odvedli je do Savarinu, kde proběhlo utajené jednání, při němž byly
Petr Pithart později vzpomínal na Sacherův vstup do velké politiky slovy: „Přišel k našemu kroužku, chvíli stál opodál, poslouchal a přišel ještě blíž a obrátil se na Havla... Já bych to tedy zkusil! Myslím toho ministra vnitra.“Sacher později tuto vzpomínku korigoval, že tak přímočaré to nebylo. Podle něj ho po dlouhém jednání, když asi ve tři hodiny ráno odcházel z Laterny, zastavil Václav Havel: „Potřebuju s vámi mluvit. Dělal byste předsedu vlády?“A on: „Já přece vůbec nevím, co to obnáší!“A Havel: „Tak si to rozmyslete.“
Ministrem vnitra
Tato alternativa padla, když s ní na druhý den projevili nesouhlas socialisté. Premiérem se nakonec stal Marián Čalfa. Ale Sacher zůstal Havlovým oblíbencem. O jeho vládním angažmá možná rozhodl požadavek studentů, tlumočený při jednáních u kulatého stolu Šimonem Pánkem, aby byl ministrem vnitra někdo věřící. V tzv. vládě národního porozumění řídil federální ministerstvo vnitra nejprve triumvirát Marián Čalfa, Ján Čarnogurský a Valtr Komárek, tedy předseda a dva místopředsedové vlády, ale 30. prosince 1989 převzal resort právě Richard Sacher, který byl do té doby ministrem bez portfeje. Václav Havel mu oznámil, že klíčový mocenský resort převezme den po svém zvolení na schůzce v hradní restauraci Vikárka.
Richard Sacher začal na vnitru úřadovat na Silvestra 1989. Stála před ním řada těžkých úkolů: transformace ministerstva, příprava svobodných voleb, likvidace Státní bezpečnosti, správa a otevírání tajných archivů, vytváření nové tajné služby nebo zabezpečení první návštěvy papeže Jana Pavla II. Nezřídka stál mezi mlýnskými kameny a neměl se o koho opřít. Scházel mu tým poradců a loajálních spolupracovníků. Často musel spoléhat na pracovníky ministerstva svázané s represivní předlistopadovou politikou. Navíc musel jednat s KGB i CIA. Dostával anonymní dopisy, jejichž pisatelé mu vyhrožovali smrtí. Jeden pracovník ministerstva vnitra byl dokonce rozhodnutý jej zlikvidovat a jen díky zásahu ochranky se mu vražedný plán nezdařil.
Sacherova činnost na ministerstvu vnitra dodnes vyvolává řadu otázek. Mnozí mu vyčítali, že nebyl dost radikální a že nezabránil skartaci některých materiálů StB.
Na druhé straně si během půl roku ve funkci získal obrovskou popularitu, která se zhmotnila v prvních demokratických volbách v červnu 1990, kdy získal v tehdejším Východočeském kraji, kde kandidoval, na 40 tisíc preferenčních hlasů.
Přes tento úspěch však křeslo neobhájil a po volbách ho vystřídal představitel Veřejnosti proti násilí Ján Langoš. Svou roli v tom jistě sehrála i Bartončíkova aféra, v níž byl tehdejší předseda lidovců těsně před volbami obviněn Sacherovým náměstkem Janem Rumlem ze spolupráce se Státní bezpečností. Členové ČSL svému ministrovi vyčítali, že o Bartončíkově minulosti věděl, ale nepodnikl nic, aby stranu před dopady informace ochránil. Představitelé Občanského fóra i veřejnost zase dospěli k názoru, že ministr vnitra se snažil svého stranického kolegu krýt a jeho spolupráci s StB ututlat.
Ústup ze slávy
Ve straně Richard Sacher zůstal i po odchodu svého nejbližšího spolupracovníka Josefa Bartončíka. Byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, ale do vrcholné politiky se již nevrátil. V září 1990 neúspěšně kandidoval na předsedu strany proti Josefu Luxovi. Mezi ním a jeho stranou docházelo k čím dál větším názorovým rozporům. Podporoval větší spolupráci s levicí, zatímco nové stranické vedení v čele s Josefem Luxem se orientovalo na spolupráci s politickou pravicí. Prohlašoval o sobě, že se stává nepohodlným a že nechce být pouhou politickou figurkou.
V předvolební kampani v roce 1992 dokonce několikrát podpořil tehdy existující Levý blok a jeho kandidáty. Stranické vedení ho nejprve vyzvalo, aby odešel dobrovolně, a když odmítl, byl vyloučen s odůvodněním, že nemluvil pravdu o své spolupráci s Levým blokem. Josef Lux jeho odchod okomentoval slovy: „S Richardem Sacherem jsme se rozešli politicky, ale ne lidsky.“
V létě 1992 zaujal veřejnost ještě tím, že se o něm uvažovalo jako o možném kandidátovi na funkci prezidenta. Tuto možnost podporoval i slovenský premiér Vladimír Mečiar. Sacher ale kandidaturu proti Václavu Havlovi odmítl. Havel tehdy Sacherovu levicovou politiku překvapeně komentoval: „On, jak si ho pamatuji z doby, kdy jsem s ním musel úzce spolupracovat, kdy byl federálním ministrem vnitra, byl velkým komunistobijcem.“
Od roku 1992 žil Richard Sacher mimo politiku. Několikrát přitom marně usiloval o návrat. V roce 1996 chtěl kandidovat do Senátu za lidovce, ale myšlenka narazila na odpor vedení strany. O čtyři roky později získal podporu sociálních demokratů, kteří ho na Náchodsku podpořili jako nestraníka. V prvním kole voleb ale skončil až na třetím, tedy nepostupovém místě. Veřejně často kritizoval českou zahraniční politiku, na své bývalé spolustraníky apeloval, aby se distancovali od zásahu NATO v Srbsku v době kosovské krize.
Po odchodu z politiky pracoval Richard Sacher v bezpečnostní agentuře Group 4 Securitas, kde setrval až do roku 2010. Tři roky předtím, v roce 2007, se objevila informace o jeho údajné spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Zemřel nečekaně ve svých jednasedmdesáti letech, 27. února 2014 v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Kondolenci k jeho úmrtí poslal i kardinál Dominik Duka a úpický kostel byl během pohřbu zaplněn do posledního místa.
Příště: Václav Havel (16. 11. v příloze Orientace), Václav Malý (18. 11.)