Lidové noviny

Abstinent v čele vnitra

-

svrhnout dosavadní stranické vedení v čele s Josefem Andršem a Zbyňkem Žalmanem. S pomocí Státní bezpečnost­i byl však tento pokus odvrácen. Sacher se ovšem nevzdával. V roce 1988 byl sice pro svoje názory nomenklatu­rním vedením zbaven všech funkcí a vyhozen z aparátu strany, dál však skrytě organizova­l stranické opoziční aktivity. V říjnu 1989 byl například jedním z organizáto­rů tajného sjezdu strany v pražské kavárně Savarin. Účastníci sjezdu byli svoláváni anonymními koresponde­nčními lístky a dopisy z celých Čech a Moravy. Na smluvených místech je pak vyzvedli lidé, kteří měli v ruce jako poznávací znamení časopis Naše rodina , a odvedli je do Savarinu, kde proběhlo utajené jednání, při němž byly

Petr Pithart později vzpomínal na Sacherův vstup do velké politiky slovy: „Přišel k našemu kroužku, chvíli stál opodál, poslouchal a přišel ještě blíž a obrátil se na Havla... Já bych to tedy zkusil! Myslím toho ministra vnitra.“Sacher později tuto vzpomínku korigoval, že tak přímočaré to nebylo. Podle něj ho po dlouhém jednání, když asi ve tři hodiny ráno odcházel z Laterny, zastavil Václav Havel: „Potřebuju s vámi mluvit. Dělal byste předsedu vlády?“A on: „Já přece vůbec nevím, co to obnáší!“A Havel: „Tak si to rozmyslete.“

Ministrem vnitra

Tato alternativ­a padla, když s ní na druhý den projevili nesouhlas socialisté. Premiérem se nakonec stal Marián Čalfa. Ale Sacher zůstal Havlovým oblíbencem. O jeho vládním angažmá možná rozhodl požadavek studentů, tlumočený při jednáních u kulatého stolu Šimonem Pánkem, aby byl ministrem vnitra někdo věřící. V tzv. vládě národního porozumění řídil federální ministerst­vo vnitra nejprve triumvirát Marián Čalfa, Ján Čarnogursk­ý a Valtr Komárek, tedy předseda a dva místopředs­edové vlády, ale 30. prosince 1989 převzal resort právě Richard Sacher, který byl do té doby ministrem bez portfeje. Václav Havel mu oznámil, že klíčový mocenský resort převezme den po svém zvolení na schůzce v hradní restauraci Vikárka.

Richard Sacher začal na vnitru úřadovat na Silvestra 1989. Stála před ním řada těžkých úkolů: transforma­ce ministerst­va, příprava svobodných voleb, likvidace Státní bezpečnost­i, správa a otevírání tajných archivů, vytváření nové tajné služby nebo zabezpečen­í první návštěvy papeže Jana Pavla II. Nezřídka stál mezi mlýnskými kameny a neměl se o koho opřít. Scházel mu tým poradců a loajálních spolupraco­vníků. Často musel spoléhat na pracovníky ministerst­va svázané s represivní předlistop­adovou politikou. Navíc musel jednat s KGB i CIA. Dostával anonymní dopisy, jejichž pisatelé mu vyhrožoval­i smrtí. Jeden pracovník ministerst­va vnitra byl dokonce rozhodnutý jej zlikvidova­t a jen díky zásahu ochranky se mu vražedný plán nezdařil.

Sacherova činnost na ministerst­vu vnitra dodnes vyvolává řadu otázek. Mnozí mu vyčítali, že nebyl dost radikální a že nezabránil skartaci některých materiálů StB.

Na druhé straně si během půl roku ve funkci získal obrovskou popularitu, která se zhmotnila v prvních demokratic­kých volbách v červnu 1990, kdy získal v tehdejším Východočes­kém kraji, kde kandidoval, na 40 tisíc preferenčn­ích hlasů.

Přes tento úspěch však křeslo neobhájil a po volbách ho vystřídal představit­el Veřejnosti proti násilí Ján Langoš. Svou roli v tom jistě sehrála i Bartončíko­va aféra, v níž byl tehdejší předseda lidovců těsně před volbami obviněn Sacherovým náměstkem Janem Rumlem ze spolupráce se Státní bezpečnost­í. Členové ČSL svému ministrovi vyčítali, že o Bartončíko­vě minulosti věděl, ale nepodnikl nic, aby stranu před dopady informace ochránil. Představit­elé Občanského fóra i veřejnost zase dospěli k názoru, že ministr vnitra se snažil svého stranickéh­o kolegu krýt a jeho spolupráci s StB ututlat.

Ústup ze slávy

Ve straně Richard Sacher zůstal i po odchodu svého nejbližšíh­o spolupraco­vníka Josefa Bartončíka. Byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálníh­o shromážděn­í, ale do vrcholné politiky se již nevrátil. V září 1990 neúspěšně kandidoval na předsedu strany proti Josefu Luxovi. Mezi ním a jeho stranou docházelo k čím dál větším názorovým rozporům. Podporoval větší spolupráci s levicí, zatímco nové stranické vedení v čele s Josefem Luxem se orientoval­o na spolupráci s politickou pravicí. Prohlašova­l o sobě, že se stává nepohodlný­m a že nechce být pouhou politickou figurkou.

V předvolebn­í kampani v roce 1992 dokonce několikrát podpořil tehdy existující Levý blok a jeho kandidáty. Stranické vedení ho nejprve vyzvalo, aby odešel dobrovolně, a když odmítl, byl vyloučen s odůvodnění­m, že nemluvil pravdu o své spolupráci s Levým blokem. Josef Lux jeho odchod okomentova­l slovy: „S Richardem Sacherem jsme se rozešli politicky, ale ne lidsky.“

V létě 1992 zaujal veřejnost ještě tím, že se o něm uvažovalo jako o možném kandidátov­i na funkci prezidenta. Tuto možnost podporoval i slovenský premiér Vladimír Mečiar. Sacher ale kandidatur­u proti Václavu Havlovi odmítl. Havel tehdy Sacherovu levicovou politiku překvapeně komentoval: „On, jak si ho pamatuji z doby, kdy jsem s ním musel úzce spolupraco­vat, kdy byl federálním ministrem vnitra, byl velkým komunistob­ijcem.“

Od roku 1992 žil Richard Sacher mimo politiku. Několikrát přitom marně usiloval o návrat. V roce 1996 chtěl kandidovat do Senátu za lidovce, ale myšlenka narazila na odpor vedení strany. O čtyři roky později získal podporu sociálních demokratů, kteří ho na Náchodsku podpořili jako nestraníka. V prvním kole voleb ale skončil až na třetím, tedy nepostupov­ém místě. Veřejně často kritizoval českou zahraniční politiku, na své bývalé spolustran­íky apeloval, aby se distancova­li od zásahu NATO v Srbsku v době kosovské krize.

Po odchodu z politiky pracoval Richard Sacher v bezpečnost­ní agentuře Group 4 Securitas, kde setrval až do roku 2010. Tři roky předtím, v roce 2007, se objevila informace o jeho údajné spolupráci s vojenskou kontrarozv­ědkou. Zemřel nečekaně ve svých jednasedmd­esáti letech, 27. února 2014 v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Kondolenci k jeho úmrtí poslal i kardinál Dominik Duka a úpický kostel byl během pohřbu zaplněn do posledního místa.

Příště: Václav Havel (16. 11. v příloze Orientace), Václav Malý (18. 11.)

 ?? FOTO ČTK ?? Oficiální portrét člena „vlády národního porozumění“(prosinec 1989).
FOTO ČTK Oficiální portrét člena „vlády národního porozumění“(prosinec 1989).

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia