Hrobové ticho Národní třídy
PRAHA „Za obecného nadšení jsme se dostali z Albertova na Vyšehrad. Začalo se skandovat: ,Jsme na špatném hradě.‘ Průvod se otočil a zamířil k centru. Ocitli jsme se tak na jeho začátku. A já si tehdy říkal, proboha to ne, měli jsme zůstat vzadu,“zní z megafonu v ulici kousek za Albertovem. Jde o vzpomínku studenta Pavla. Další pamětníci promlouvají po celé cestě, až na náplavku. Po stopách pochodu v roce 1989.
Není proto divu, že průvod začal na Albertově. V půl třetí odpoledne vyšlo ve špalíru na deset tisíc lidí. Možná i proto, že od sametové revoluce letos uplynulo kulatých třicet let.
Do kroku zní další a další vyprávění. „Průvod se najednou zastavil. Šel jsem se dopředu podívat, co se děje. Hádaly se tam dvě skupiny studentů, jestli půjdeme po původní trase, nebo na Václavák,“zazní z megafonu další pamětník. Na jiných místech zní úsměvné historky. Třeba tahle: „Šel jsem na demonstraci s Pažoutem. Na Slupi jsme ale zalezli do hospody. Když jsme vylezli, všude byly davy lidí,“přidal skrze reproduktor Milan. Nebyl sám. Další vzpomínají na to, že udělali totéž, neb byla před třiceti lety hrozná zima. To na letošní oslavy mohli lidé vyrazit na lehko.
Průvod pokračuje poklidně dál. Někdo i sem přináší současnou politiku. Najevo ji však dává tiše, jen skrze transparent. „Miloš Zeman je gentleman,“hlásá jeden nápis.
Když se zjeví červené barety Mrazení přijde vlastně až na Vyšehradě, kde studenti před třiceti lety položili květiny k hrobu Karla Hynka Máchy. Tady už čekají účastníci sametové revoluce v roce 1989 z masa a kostí.
„Prošla jsem celý průvod, téměř až k policejnímu kordonu. I když jsme šli tehdy na Vyšehrad, stejně jsme věděli, že chceme jít do centra. Nevěřícně jsme se ohlíželi, kolik jde za námi lidí. Někteří vycházeli z baráků, jiní se otáčeli a přidávali se k nám,“vyprávěla včera svoje zážitky Jana Svatošová. Dodala, že až potud to jsou veselé vzpomínky. „Na Národní třídě se nevím odkud zjevily červené barety. Teprve pak začala ta pravá řežba. Tlačili nás, nemohli jsme se nadechnout. Někdo zalezl pod auto, aby se nadechl tam. Jediná cesta ven vedla podloubím. Z dálky jsem viděla, jak tam moji mámu mlátí obuškem,“vzpomíná tehdejší účastnice.
Na 17. listopad vzpomněla i skupinka pěti kamarádů. „Na konci prázdnin 89 jsme měli mejdan. Začala tam kolovat kazeta s projevem Milouše Jakeše z Hrádečku. Pustili jsme si ji a ta kazeta už nikdy nevypla. Pouštěli jsme si to pořád dokola a hrozně jsme se u toho smáli a říkali jsme si, že v čele státu je taková kreatura. Takže pro nás byl 17. listopad jen logickým vyústěním tohoto magnetofonového pásku,“říká Petr. Ještě předtím se však zeptá, kdo z publika se stejně jako skupinka na pódiu vrátil po třiceti letech. Na zaplněném Vyšehradu se zvedne hned několik rukou.
Druhý vzpomíná na to, jak se pak s asi dalšími třiceti lidmi schovali u někoho v Mikulandské ulici, která odbočuje z Národní. „Seděli jsme tam potmě, protože majitel bytu se bál rozsvítit. Vůbec jsme nevěděli, co se dělo. Odvážili jsme se vylézt až po desáté večer. Na Národní třídě bylo tak mrtvolné ticho, že to bylo až nepřirozené. Nikde nikdo, jen se tam válely kusy oblečení,“přidal historku Mirek.
Špalír se vydal směrem k Národní třídě, dojít tam si však za ambici tentokrát nedal. Bylo jasné, že na Národní bude plno. A taky že bylo. Zajímavý kontrast klidného průvodu z Albertova s hlukem Národní třídy. Za chvíli se tady na domy promítly tváře lidí, kteří se komunistickému režimu postavili. A ještě o další chvíli později se desetitisíce lidí přesunuly na Václavské náměstí. Na Koncert pro budoucnost. Večerní zlověstné ticho se tentokrát neopakovalo.
Stejně jako před třiceti lety se lidé vydali na průvod z Albertova na Vyšehrad a dál na nábřeží. Tentokrát bez zelených uniforem, ale s lidmi v bílém, co ukazovali správnou cestu.