Argentina čeká na svého mesiáše
Druhá největší země Latinské Ameriky je znovu na rozcestí: prezidentské volby vynesly zpět k moci levici a staronová garnitura bude potřebovat lidu ukázat víc než jen populistická hesla.
BUENOS AIRES / PRAHA Přivyknout změnám se pro Argentince stalo nutností. Období krátkých prosperit se s dlouhými krizemi střídá v této kdysi bohaté zemi nepříjemně často a stabilita je to, co většina obyvatel vyhlíží ze všeho nejvíc. Zda ji ovšem dokáže přinést staronová politická garnitura, která se ujme úřadu 10. prosince, je otázkou za milion.
Hlavní vzkaz z říjnových prezidentských voleb zní: máme dost úsporné politiky dosavadního prezidenta Mauricia Macriho a chceme mít v čele státu někoho, kdo nám zařídí lepší život – nebo to alespoň přesvědčivě slíbí. Tento chorál zněl hlavně z deprivovaných předměstí a zbídačelého venkova, míra chudoby totiž za Macriho mandátu (od roku 2015) vzrostla až na hrozivých 30 procent. Jiná témata se v předvolebních kampaních prakticky nevyskytovala.
Chvíle slávy a zadostiučinění zažívá Cristina Fernándezová de Kirchnerová, bývalá prezidentka země v letech 2007 až 2015. Vrací se sice „jen“na post viceprezidentky – nejvyšší úřad bude zastávat Alberto Fernández (kouzlem nechtěného její jmenovec, nikoli příbuzný) –, nicméně čeká se, že za nitky bude tahat právě ona.
Druhá dynastie
Návrat Fernándezové de Kirchnerové na politický vrchol lze přirovnat k návratu charismatického Juana Peróna: také on se po dlouhém prvním prezidentském období (1946 až 1955) dostal, byť nakrátko, v 70. letech minulého století zpět. Někdejší miláček davů, který umně využíval i popularity své druhé manželky Evy „Evity“Perónové, si nakrátko získal přízeň lidu velkorysými sociálními programy, znárodňováním, rozsáhlou bytovou výstavbou i bezuzdným nacionálním populismem – politikou, pro niž se vžil výraz perónismus.
Argentina má nyní našlápnuto k tomu, aby se do jejích dějin natrvalo zapsala politická dynastie číslo 2. Takzvaný kirchnerismus je pojmenovaný podle již zesnulého manžela nastávající viceprezidentky Néstora Kirchnera, který byl prezidentem země v letech 2003 až 2007, a oba manželé tak dohromady Argentině vládli již 13 let.
Základní rysy perónismu a kirchnerismu jsou velmi podobné a vedle orientace na sociálně slabší vrstvy mezi ně patří též ekonomický izolacionismus (projevující se mimo jiné vysokými cly) a nedůvěra k volnému obchodu a mezinárodním finančním institucím.
Recepty na oživení chybí
Jak konkrétně oživit skomírající ekonomiku, zkrotit inflaci či řešit obrovský vnější dluh, nastupující politická garnitura dosud neprozradila. Obecnými hesly typu „uzavřeme tuto temnou kapitolu“či „vrátíme Argentině důstojnost“lze sice zjevně vyhrát volby, nikoli ale nasytit davy.
Byznys reagoval na Fernándezovo vítězství jednoznačně: argentinské peso ztratilo od takzvaných primárních voleb v srpnu vůči dolaru více než třetinu své hodnoty, vláda musela stanovit limity na výběry z bank a peněžní převody a ratingová agentura Moody’s varuje, že země „čelí zásadní dluhové výzvě“. Vzpomínky na totální hospodářský kolaps z přelomu tisíciletí, který většinu obyvatel připravil o úspory a miliony uvrhl do chudoby, jsou v paměti mnohých stále živé.
Z historické perspektivy by se úspěch „druhé etapy kirchnerismu“jevil spíše jako zázrak. Argentina zůstává učebnicovým příkladem země, již levicový populismus – pozice tak blízká Fernándezové de Kirchnerové a jí podobným – zruinoval: od druhé světové války země strávila třetinu doby v hospodářské recesi a je jediným státem světa, který se ze skupiny vyspělých zemí propadl mezi ty rozvíjející se.
Argentina, jež nemá žádné zásadní spory se svými sousedy, netrpí sektářským ani národnostně živeným násilím a má k dispozici více než obstojné přírodní zdroje, patřila ještě mezi světovými válkami mezi desítku nejbohatších zemí světa. Dnes se potácí na konci první stovky ve společnosti zemí jako Bělorusko či Írán. A důvody, proč by staré recepty, které v minulosti tolikrát selhaly, měly začít fungovat právě teď, se hledají velmi těžko.