Dobrý rodák Vojtěch Jasný
Až přijde kocour a ti další
Jeden z klíčových představitelů poválečné československé kinematografie Vojtěch Jasný zemřel v pátek v Přerově, bylo mu 93 let. Jeho snímek Všichni dobří rodáci z roku 1968 se zásadním způsobem zapsal do české filmové historie a ve své době byl jedním z nejhlubších projevů společenské sebereflexe.
Na festivalu ve francouzském Cannes se v roce 1969 udělovaly dvě ceny za režii a obě připadly silným příběhům o drastické proměně venkova – jeden z nich natočil režisér Glauber Rocha a odehrává se v Brazílii. Ten druhý natočil Vojtěch Jasný a líčí devastující dopad násilné kolektivizace na moravskou vesnici.
„František je sedlák. Válka mu přešla pole, a tak je musí znovu přeorat. Dělá to s láskou, a tak to dělá poctivě.“Už jen tato věta, podkreslující obraz hospodáře s koňským spřežením a pluhem, vyjádřila palčivý vzdor vůči oficiální prezentaci socialistického venkova, který začal vzkvétat až poté, co jej převzali družstevníci.
Režisér filmu Všichni dobří rodáci Vojtěch Jasný byl v době jeho vzniku už zkušený filmař – bylo mu třiačtyřicet, a jak později vzpomínal, námět na toto své životní dílo v sobě nosil dobré dvě desítky let, už od dob studií na FAMU. Rodák z Kelče na rozhraní Hané a Valašska původně po válce studoval ruštinu a filozofii, ale zanedlouho přešel na čerstvě založenou filmovou školu, kam byl přijat na obor kamera. Velký pedagogický vliv na něj měl Karel Plicka, který v něm rozpoznal výrazný talent a také spřízněnou duši s velkým smyslem pro lyrické vyjádření filmovým obrazem.
Jasného generačním souputníkem byl Karel Kachyňa, společně vytvořili řadu dokumentů, oba působili v Československém armádním filmu a společně režírovali i svůj hraný debut Dnes večer všechno skončí z roku 1954 – době hodně poplatné a málo zdařilé dílko o uvědomělém vojákovi, který odhalí nebezpečnou špionku.
Téma kolektivizace venkova provázelo Vojtěcha Jasného skutečně od jeho filmařských počátků, tlak doby jej nicméně donutil vytvářet snímky se zcela opačným vyzněním, než k jakému se odvážil později. I odtud se patrně zrodil onen vzdor a touha po vyřčení pravdy, které jsou ve Všech dobrých rodácích tak patrné. Dokument Neobyčejná léta z roku 1952, jejž Jasný natočil společně s Kachyňou, pojednává o výhodách rozoraných mezí a o zásluhách těch, kdo přesvědčili ke vstupu do družstva ty váhavé. Vstup váhavých vesničanů do družstva je i happy endem Jasného veselohry Procesí k panence z roku 1961. V tomto snímku už se nicméně projevil groteskní náhled na kontrast venkovské náboženské tradice se snahami věrozvěstů komunistické ideologie, jímž později Vojtěch Jasný odstartoval právě Všechny dobré rodáky. (Ti začínají zkouškou kostelního sboru, jejž sbormistr Očenáš přeučuje na zpěv pokrokové písně, která se od verše „Z opice, z opice pračlověk se vyklubal“dostane až k rudým vojskům, Benešovi a Stalinovi.)
Sounáležitost s člověkem, který se dokázal vzepřít kolektivizaci a pokračovat tvrdošíjně po svém, vyjádřil Jasný ale už v roce 1957 ve filmové povídce Anděla, která se stala součástí povídkového filmu Touha (1958). S tímto filmem se také Jasný dočkal prvního úspěchu v Cannes, kde soutěžil o Zlatou palmu a byl zvolen do prestižního výběru nejlepších snímků.
Do hlavní soutěže festivalu v jihofrancouzském letovisku se dostal i Jasného slavný film Až přijde kocour z roku 1963 – pohádkově laděná moralita o kouzelném kocourovi, pod jehož pohledem se lidé barví různými barvami podle toho, zda jsou například zamilovaní, ale ještě daleko více podle různých nepěkných vlastností, které mají. Scénář k této poetické satiře napsal Jasný s Jiřím Brdečkou a Janem Werichem, jenž si ve filmu také zahrál. V Cannes získal snímek Až přijde kocour Zvláštní cenu poroty.
Cena za režii, již dostal Vojtěch Jasný v Cannes v roce 1969 za Všechny dobré rodáky, byla nejvýznamnějším oceněním jeho kariéry, ale zároveň přišla v době, kdy už naděje československého filmu pohřbila sovětská okupace a normalizace. Režisér snímku, který tak přesně a nesmlouvavě poukázal na devastaci morálky pod vlivem komunistické ideologie, si nemohl dělat iluze, že by mohl doma pokračovat v čemkoli, co by se podobalo svobodné tvorbě. Odešel do emigrace a jeho snímky putovaly do trezoru.
V exilu Vojtěch Jasný pokračoval ve filmařské dráze zpočátku v Rakousku a v západním Německu, později také ve Finsku, Francii, v Kanadě a v USA, kde se trvale usadil v roce 1984. V zahraničí natočil celkem 29 filmů; většinou
Filmy, dokumenty a televizní snímky (výběr)
2002 Hlasy umlčených
2001 Peklo na zemi
1999 Návrat ztraceného ráje
1999 Gladys
1991 Proč Havel?
1989 Milos Forman: Portrait
1978 Imprese o Herbertu von
Karajanovi
1976 Ernst Fuchs
1976 Stromy, ptáci a lidé
1969 Česká rapsodie 1968 Všichni dobří rodáci
1966 Dýmky
1965 Magnetické vlny léčí
1963 Až přijde kocour
1961 Procesí k panence
1960 Přežil jsem svou smrt
1958 Touha
1957 Zářijové noci
1955 Bez obav
1954 Dnes večer všechno skončí
(s Karlem Kachyňou)
1954 Z čínského zápisníku
1953 Lidé jednoho srdce
1953 Na stráži
1953 Stará čínská opera
1952 Neobyčejná léta
1950 Věděli si rady
1950 Za život radostný
1949 Není stále zamračeno
šlo o televizní snímky, jako je například adaptace slavného dystopického románu Jevgenije Zamjatina My (1982). Pro kina vytvořil mimo jiné v roce 1976 výraznou adaptaci románu Heinricha Bölla Klaunovy názory.
Po sametové revoluci natočil v Česku 1991 film Proč Havel? (celovečerní dokument, jímž provází Miloš Forman, uvádí dnes večer v rámci pocty Vojtěchu Jasnému Česká televize). Pokusil se také navázat na příběh Všech dobrých rodáků filmem Návrat ztraceného ráje z roku 1999, v němž se po dlouhých letech objevil na plátně další exulant, Vladimír Pucholt. Do vlasti se Vojtěch Jasný vracel pravidelně, účastnil se filmových festivalů a obdržel mnohá ocenění, mimo jiné Českého lva za dlouholetý umělecký přínos (2007) nebo v roce 2013 cenu prezidenta karlovarského festivalu za přínos české kinematografii.