Privatizační jizvy a jizvičky S
Privatizace se povedla. Šrámy jsme si odnesli až z toho, co se dělo po ní
tránkami Lidových novin sviští kaskáda pamětníků ekonomické transformace, především z řad matadorů ODS. Až na výjimky všichni tvrdí, že všechno bylo v pořádku.
Ono se není čemu divit. Ego stařešinů potřebuje polaskat, a když vás nepochválí jiní, musíte se pochválit sám. A v dnešní době nejde o dobývání pevností , ale o vítězné narativy. Egu jde o to, co zůstane v paměti. Byl to úspěch a basta!
Dnes se po třiceti letech máme dobře a nad „chybičkami“devadesátých let lze mávnout rukou. Na druhou stranu – začínali jsme s nejvyšší úrovní ve východním bloku a s nejmenším zadlužením. Nemohli jsme být ještě úspěšnější?
Doba tunelová
Podobně jako zpovídaní kmeti jsem byl od začátku u toho. Oni to připravovali a já jsem o tom psal. Transformaci a privatizaci jsem v devadesátých letech pokrýval vysvětlujícími články, rozhovory, komentáři a hlavně jako investigativní reportér. Dělal jsem debaty o podobách reformy a pracoval jsem – dosti zběsile – na všech velkých tunelech, od bank po investiční fondy. Reformám jsem fandil, ale těžce jsem nesl, že transformaci někdo zneužívá a že tu někteří kradli jak straky. Policisté, státní zástupci a soudy nedělali celé „devadesátky“nic. Možná by mi taky mohlo jít o vítězný narativ, ale spokojím se s korekcí. Holt už mám jako každý jiné zájmy.
Nikdy jsem nebyl příznivec zpomalování reformy či gradualismu (reformistická představa soc. rozvoje a pokroku založená na myšlence kontinuity, pozvolných vývojových změn a odmítnutí revolucí – pozn. red.). Zásadní kroky, jako byly devalvace a nastavení kurzu, cenová liberalizace, stabilizace inflace, postupná liberalizace zahraničního obchodu a finančních a kapitálových toků, totální reforma daňového systému – to všechno se povedlo a nebylo to jednoduché.
Dodnes souhlasím s tím, že privatizační rozhodnutí vlády nebyla soudem přezkoumatelná, restituce považuji za mimořádně vydařené a v postkomunistickém světě ojedinělé. I kupónová privatizace byla v zásadě v pořádku.
Co ale v pořádku nebylo, bylo mezidobí 1993–1997/8, především z pohledu ochrany soukromého vlastnictví a tunelování fondů a bank. Jako zuřivý reportér jsem lítal od jedné vytunelované banky ke druhé, od jednoho vytunelovaného fondu ke druhému. Psal jsem o tom, jak se investiční fondy převáděly na holdingy, jak se svolávaly valné hromady na horské chaty v sedm ráno i tom, jak se z nezprivatizovaných bank vyváděly peníze k ovládnutí fondů. I o tunelování podniků. Existovalo sto druhů tunelování podniků na český způsob. Desítky jmen mi stále svítí v hlavě: Sisák, Chobot, Jezbera, Peleška... Státní orgány? Jedno velké nic.
Když dnes Ivan Kočárník tvrdí, že kuponová privatizace bránila tomu, aby mafie ovládla podniky, tak já se ptám, kdo ty podniky ovládl po skončení kuponovky, v té době sňatku mafiánského kapitalismu a bankovního socialismu? Nebyli to náhodou také mafiáni s tím, že z některých se časem stali jakoby kapitalisté?
Horší než Divoký západ
Ano, dnes jsme úspěšní, ale nikdo mne nepřesvědčí, že to období divoké koncentrace majetku muselo trvat čtyři roky, že jsme Komisi pro cenné papíry měli o čtyři/pět let později, než jsme měli mít a že to celé stálo nejméně 500 miliard korun (v dnešních penězích třikrát tolik). Jediný, kdo se tomu stavěl a bojoval za standardní regulaci jako lev, byl Tomáš Ježek poté, co přestal být ministrem pro privatizaci.
Kapitalismus stojí na tom, že se v něm vyhrává i prohrává, i na tom, že někdo má štěstí a někdo ne. Smůlu, špatný odhad a mizerný byznysový plán nemůžeme ale zaměňovat s neexistencí ochrany soukromého vlastnictví. Kdo byl okraden, neměl smůlu, ale byl prostě okraden. Většina otců reforem v čele s Klausem se vykašlala na ochranu soukromého vlastnictví, bez které nemůže tržní ekonomika či kapitalismus existovat. Také se hospodářství začalo vzpamatovávat až poté, co se o něčem takovém už dalo mluvit. Až potom, co u nás zavedla kapitalismus vláda Miloše Zemana s tím, že dokončila privatizaci velkých bank. Vlády ODS tohoto kroku nebyly už schopny, narazily v tomto směru do zdi zájmů, do kterých byly zapleteny, a do zdi vlastní ideologické zabedněnosti. ODS tehdy de facto utekla od moci jako komunisté deset let předtím.
Odklad ochrany soukromého vlastnictví žádali tuneláři, kteří financovali politické strany oficiálně i skrytě, to je holý fakt. A to se promítlo i do procesu, jenž dokonce dlouze přežil opoziční smlouvu a jehož jizvy a jizvičky nás hyzdí dosud. Poslanci se tehdy chopili skrze dozorčí radu kontroly nad konsolidační agenturou, jež rozprodávala špatné úvěry. Proč to asi dělali poslanci, kteří mají v normální zemi na starosti legislativní proces, se také nejeví jako zrovna pochopitelné.
Většina otců reforem se vykašlala na ochranu soukromého vlastnictví. Bez toho nemůže tržní ekonomika či kapitalismus existovat.