Přistěhovalci jako katalyzátor
Určitá část Francouzů se kvůli imigrantům cítí odstrčeně. Macron se musí snažit, aby tomu tak nebylo
Vpoločase mandátu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se společnost jeho země zdá být více rozdělena extrémy než spojována smyslem pro kompromis a názorové nuance. Prezidentův záměr pěstovat občanskou shodu, jak si vytyčil v programu, pozbývá někdejších jasných obrysů. Macronovi, který chtěl uvést zemi „do pohybu“, hrozí nebezpečí, že snahu o tlumení konfliktů nahradí konfliktem permanentním.
Není však viníkem sám o sobě, a dokonce ani viníkem jediným. Nezpůsobily to jen jeho osobnost a charakter, svůj podíl nese i sama logika prezidentské funkce a snaha státníka neodejít ze scény po první pětiletce, k níž dostal od voličů mandát.
Umění riskovat
Macron dnes téměř jistě ví, že jeho příští soupeř v klání o prezidentské křeslo nevzejde ani z rozhádané levice, ani ze slabé a nevýrazné republikánské pravice. S velkou pravděpodobností se mu znovu postaví Marine Le Penová. Navzdory tomu, že při minulé volbě vzhledem k vědomostním slabinám a nepřipravenosti naprosto propadla.
Její politická strana, přejmenovaná z někdejší Národní fronty na Národní sdružení, se může opřít o stabilní voličskou základnu. Obratně přitom ovládala témata jako přistěhovalectví, islám a muslimové, národní preference a ochrana práce a sociální výhody, které mají být podle ní v prvé řadě pro domácí obyvatele.
Pokusit se rozbít monopol lepenistů na tyto tematické okruhy je ale riskantní a ne vždy funguje. Přesvědčil se o tom Nicolas Sarkozy, francouzský prezident v letech 2007–2012. Před dvanácti lety převzal do své agendy tematiku národní identity a krajní pravici silně oslabil. Když po pěti letech znovu kandidoval na šéfa státu proti socialistovi Hollandovi, přitvrzovaní na národní notu nezabralo.
Diskuse a polemiky vedené ve francouzských médiích dobře ilustrují to, jak je dnes téměř nemožné prosadit rozumný a vyvážený názor. Hledají se totiž odpovědi na otázky, které se kladou nikoliv proto, že se o ně zajímá většina, nýbrž proto, že vyvolávají konflikt. Nehledá se shoda, myšlenky se dělí jen na pro a proti. Každou složitější myšlenku černobílé vidění vysuší jako odstředivka, zploští ji a zjednoduší.
Macron se tak snadno se svým bohatým slovníkem a úvahami filozofa stává nesrozumitelným. Pokud si Macron představoval, že zkultivuje politiku a veřejnou diskusi podle svých představ, tak je to naopak. Nyní se on sám musí přizpůsobit a naučit reagovat na „vševědomost“, tuto soudobou explozi sebejistých, zjednodušených a výběrem zfabrikovaných informací, a také na protitlak všemocných sociálních sítí.
Otázka závoje a práce Otevřelo-li se nyní znovu téma míry přípustnosti či nepřípustnosti islámského závoje ve veřejném prostoru, riskuje politik, který se k tomu vyjádří, že bude prohlášen buď za islamofoba, nebo proislámského levičáka.
Dá-li najevo, že nejde o zanedbatelný problém a je třeba vést kulturní zápas s tmářstvím, které nutí ženy závoj navlékat, lze čekat, že dostane označení první. Druhou nálepku naopak velmi pravděpodobně dostane, když bude tvrdit, že rozšiřovat zákazy nošení islámského závoje odporuje svobodomyslnosti. Anebo, pokud si dovolí k tomu dodat, že není přípustné zneužívat republikánský princip laickosti čili nenáboženskosti veřejného života jako zbraň proti všem muslimům.
Obdobně to dopadá s názory na přistěhovalectví, které je spolu s islámem vnímáno velmi emocionálně. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění ukazují, že migrace nestojí v popředí zájmu francouzských občanů – ty více zajímají pracovní podmínky, kupní síla, zdravotnictví, kvalita potravin a ekologie – do politických půtek se téma uprchlíků opakovaně vrací.
Vláda prezidentova hnutí přichází s návrhem ustanovit kvóty pro ekonomické migranty podle potřeb v jednotlivých regionech země a případného podle nedostatku pracovních sil v určitých profesích. Jedná se o obdobu kanadského modelu, který se ale příliš neosvědčil. Nezaručí, že přistěhovalci, kteří byli přijati, zůstanou v profesích a v místech, které jim byly určeny, a neodejdou jinam. Bez patřičných úprav se tak francouzská varianta kanadského modelu neobejde.
Spor rozumu a duše
Ze zkušeností francouzských demografů a jejich statistických šetření vyplývá, že nynější migrační tok není ve srovnání s minulými migracemi do Evropy nijak mimořádný. Přesto téma přistěhovalectví poutá pozornost a figuruje na veřejné scéně. Je to téma velmi emocionální hlavně pro tu část francouzské populace, která se cítí odstrčeně a hledá viníky za svou sociální stagnaci. Tito lidé trpí dojmem, že je společnost nepotřebuje a více pozornosti a prostředků věnuje na začlenění přistěhovalců než na zlepšení jejich materiálních podmínek. Šíří se také názor, že majetné vrstvy a přistěhovalce, byť z hlediska prostředků a příjmů navzájem sobě cizí, sbližuje sdílená ekonomická struktura, neboť většina přistěhovalců hledá uplatnění ve velkých městech.
Uprchlíci přicházející z celého světa se pak mohou jevit jako „globalizovaní“podle představ nejlépe situovaných tříd. Stalo se zvykem říkat, že přistěhovalci se musejí integrovat a že se v tomto smyslu přijímají opatření. Ta část populace, která stojí stranou pozornosti, si ale klade otázku: Proč není zájem o naši integraci, pokud jde o bydlení, školství a kulturu?
Přistěhovalectví tak funguje jako katalyzátor sociálních a kulturních frustrací. Pocity ublížení, vycházející z poměrů a nálad v samotné francouzské společnosti dneška, ulehčují snahy politiků změnit přistěhovalecké téma v politickou záležitost, na jejíž zvládnutí nestačí pouze humanitární přístup.
Duše lidu, která nepátrá po přesné pravdě, bere za prokázané veškeré zlo spojované s uprchlickou krizí a dychtí po pádné odpovědi. V pozici odpovědného politika pak musí být jak prezident Macron, tak i vláda jeho hnutí. Ti musí nalézat řešení. Byť s rizikem, že nebudou vyčerpávající, dostatečná a nekonfliktní.
Duše lidu bere za prokázané veškeré zlo spojované s uprchlickou krizí a dychtí po pádné odpovědi