Havlovy texty mohou dětem přiblížit dějiny
Vpátek si musím vzít do školy sluchátka, oznámil rodině páťák Honza. Proč, ptali se ho doma. Budeme mít tu akci. Jakou akci? No k tomu – ukazuje na televizní přístroj –, k tomu, o čem se teď pořád mluví. Aha, k sedmnáctému listopadu? Jo. A na co sluchátka? Moje skupina bude poslouchat tu hudbu, kterou tehdy zpívali. Kdo ji zpíval? Přece ty… nacisti, povídá nejistě. Aha, vy si budete připomínat studenta, kterého… Jo, Opletala. Zastřelili ho na demonstraci a jiný popravili. Ale tehdy Němci asi žádné písničky nezpívali. To až po letech, ale to už byl jiný listopad a nebyli tu nacisti, musíme si to vyjasnit. Po padesáti letech si studenti připomínali smrt Jana Opletala a pak byli zbiti… To vím, ale oni šli jiným směrem, než měli povoleno…
O čem svědčí tento aktuální dialog? Řeklo by se, že dětem jsou hodinky jako holínky? Že pro desetileté kluky nemají v historii desetiletí žádný význam? Že učitelé či rodiče jim – pokud vůbec – vyprávějí události jako pohádku bez souvislostí a oni si z ní něco zapamatují jen namátkou?
Vlastně toho ten páťák věděl hodně: že byli v téhle zemi okupanti, že existoval Jan Opletal, že zemřel, protože ho na demonstraci proti nacistům postřelili, a že se pak, někdy po půl století, vydali studenti jinudy, než měli povolení… a že se zpívalo. No tak, vlastně toho není málo. Stačilo by fakta seřadit a vysvětlit, proč k tomu všemu došlo.
Pomoci si můžeme třeba tím, co říkával Václav Havel. Například už pár dní po masakru na Národní, 10. prosince 1989: „Naše pokojná revoluce vznikla z odporu studentů a posléze celého národa proti násilí a špíně, intrikám, bezpráví, mafiím, privilegiím a perzekucím. Zachovejme její čistotu, mírumilovnost, láskyplnost i její veselý přátelský přídech. Dbejme o to, aby tyto hodnoty vzkvétaly dál!“
Nebo po deseti letech, 17. listopadu 1999 na Pražském hradě: „Musíme myslet především na budoucnost. Ale má-li stát takové přemýšlení na pevném základě, pak nesmíme zapomínat ani na minulost. A tedy ani na ty, kdo se zasloužili o vše dobré, co minulost předává naší budoucnosti.“
Inspirace pro dnešní vychovatele je v Havlových textech mnoho, jen je najít a znovu oživit. Třeba jen pro naději, kterou při vší kritičnosti a skepsi šířil, když po dalších deseti letech v televizním projevu vyjmenoval všechno, co se nedaří, ale vyslovil také přesvědčení, že i naše společnost „prozírá“. „Bude se to postupně měnit. A už k tomu nebude naštěstí třeba revoluce. V roce 2029 budem dál!“
To už dnešním páťákům bude dvacet a možná si to budou pamatovat.
Inspirace pro dnešní vychovatele je v Havlových textech mnoho, jen je najít a znovu oživit. Třeba jen pro naději, kterou při vší kritičnosti a skepsi šířil.