„Bez zahraničního kapitálu bychom prostě zmizeli“

Obhajuje privatizaci do rukou investorů z ciziny někdejší šéf teplické sklárny Pavel Šedlbauer Pavel Šedlbauer (69)

Pojem rodinné stříbro je naprostá blbost. Podniky, které byly po listopadu 1989 touto nálepkou označeny, neměly konkurenceschopnou výrobu. Není možné se uzavřít světu, nemít srovnání, informace o novinkách a dírách na trhu, a myslet si, jaký jsem machr, říká v rozhovoru pro LN bývalý vysoký manažer teplického Sklo Unionu, který se v 90. letech stal součástí největší sklářské výroby světa.

LN Lidé si stěžují na nízké mzdy a ukazují na platy v Německu. A mnozí to přičítají chybám transformace.

To si nemyslím. Naše země po komunistech byla zanedbaná. Celkově. Vodovodní řady, silnice, všechno. Není možné, aby tady po 40 letech vlády komunistů najednou byly mzdy jako na Západě. Všechny tyhle věci, které Západ vylepšoval, budoval po kouscích a dlouho, všechny ty trubky a silnice, to my musíme dělat také. A to stojí peníze.

A že jsou tady montovny? Ty jsou možná také důsledkem toho rodinného stříbra. Třeba si někdo mohl myslet, že škodovka je super auto. Ale ono to bylo technicky úplně špatně a muselo se to nahradit jinou výrobou. A to nejde tak, že si řeknete tak, a teď budeme dělat mercedesy. K tomu se musí nějak postupně dospět. I ti lidé tomu musejí začít rozumět, musejí se to naučit. A zaplaťpánbůh že sem přijde zahraniční kapitál. A proč sem jde? No vydělat peníze. Je ochoten sem investovat, ale chce tady vydělat. Takže takhle vznikají ty montovny.

LN Takže jsme montovna?

Montovna je trochu pejorativní označení. Ale myslím, že do určité míry představuje nutnou periodu, kterou si asi musíme projít. Ale vidíte i třeba na té Škodovce, že už se tady dnes dělají i vývojové věci, a to už je ten posun. Ti lidé se tím, že se zavedly nové technologie, něco naučili. Naučili se jazyk, naučili se komunikovat, jezdí do mateřské firmy, tam získávají znalosti. A ta firma si řekne hele, ti lidé jsou šikovní, tak jim dám malinko vyšší platy a oni mi to odvedou, protože přinesou nové myšlenky a já více vydělám. Nesmíme si myslet, že nám Němci dají vysoké platy proto, že jsou naši kamarádi. Oni chtějí vydělat. Peníze vám dají, když jim ukážete, že to dokážete.

My teď máme v Teplicích linku, která vyrábí ploché sklo a která, dovolím si tvrdit, je naprosto výjimečná a jedinečná v celosvětovém měřítku. Je to poměrně riskantní hi-tech. To kdyby bouchlo, tak je půlka Teplic pryč.

LN Logická otázka: proč zrovna v Teplicích?

Já jsem v Bruselu při rozhodování o umístění téhle technologie prosazoval Teplice. Není to žádná montovna. Své lidi jsme odtamtud posílali do Belgie, někteří jeli do Japonska a tam se všechno učili a také díky možnosti srovnávat získávali sebevědomí. Belgičané se mým návrhem cítili trochu uraženi. Ale brzy viděli, že výroba v Teplicích jede velice dobře, že tam ti lidé pracují nejlépe z celé Evropy. A že jsou doslova nažhavení na to, aby dělali něco nového. Že jsou namotivovaní, zatímco v Belgii se zaměstnanci už více starali o to, aby jim odbory prosazovaly větší peníze či pohodlí. Takže technologie šly k nám. A pak se bavte o nějakém stříbru. Je to nesmysl. Tohle je ta cesta. Tím se dostaneme z montoven dál. Jako se dostává Škodovka dál. A takových případů je hodně. To je dobře. Hezky se to skládá do sebe jako puzzle a já věřím, že za nějakou dobu budeme na vysoké úrovni.

LN Kde jste se nacházel v 80. letech? Místně, myšlenkově, čím jste se zabýval?

Byl jsem ředitelem sklárny v Teplicích, součásti koncernu Sklo Union Teplice. K tomu ředitelování, což byla taková nomenklaturní funkce, jsem se dostal velmi postupně. Začínal jsem tam po Vysoké škole chemicko-technologické jako technolog. Na listopad 1989 jsem byl docela připraven. Moje výchova totiž byla trošku jiná, než bylo obvyklé. Můj otec byl za druhé světové války v britské a americké armádě, a tak viděl, kam se to ubírá. Nebyl perzekvován, ale měl nějaké problémy. Říkával mi – ve škole mlč, a až přijdeš domů, já ti to vysvětlím. Takže jsem byl trénovaný v takové té nucené přetvářce a byl jsem úplně v pohodě.

Když začaly problémy s východními Němci (v létě 1989 začali masově ilegálně odcházet do západního Německa přes Maďarsko i přes nás – pozn. red.), tak jsem – podle toho, co se říká u nás v rodině – přenesl malou televizi z obýváku do kuchyně a říkal svým dětem a manželce – tak se podíváme na pád komunismu v přímém přenosu. A tam

Celou kariéru zasvětil tomu, co ho

■ bavilo: sklářskému průmyslu. Do teplické sklárny Sklo Union nastoupil hned po ukončení VŠCHT v Praze. Listopad 1989 ho zastihl na postu ředitele teplického závodu.

Po boku nedávno zemřelého podnikatele

■

a spoluzakladatele skupiny PPF Štěpána Popoviče se manažersky účastnil privatizace sklárny do rukou belgické skupiny Glaverbel v roce 1991. V novém podniku se stal výrobním ředitelem.

V roce 2005 byl po fúzi s japonským

■ partnerem AGC povolán do mateřské centrály a povýšen na viceprezidenta

evropské skupiny. V Bruselu strávil celých

12 let, zároveň zastával i funkci předsedy představenstva AGC Flat Glass Czech. Do Čech se vrátil v roce 2017.

V roce 2018 neúspěšně kandidoval do

■

Senátu za TOP 09 s podporou STAN.

Je předsedou představenstva

■

Fotbalového klubu Teplice.

LN Co vás potkalo v listopadových dnech?

Velice těsně před listopadem 1989 jsem byl poprvé pozván na OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa – pozn. red.) na zpovídání. Šířil jsem totiž, že plán výroby není splnitelný. Můj šéf mě nabádal, že tohle tam povídat nesmím. Ale já jsem jim to řekl. Že plán je nereálný, že se to v daných technických podmínkách nedá udělat. A oni, no, soudruhu, to je tedy špatné. A pak, dva dny před 17. listopadem, vyšlo v místních novinách, že je třeba se mnou něco udělat, protože jsem politicky nepochopil důležitost socialistického plánu a takové ty kecy. Já už je dnes ani nedokážu zopakovat. Ale ty noviny mám dodnes schované.

Pak jsem odjel do Řecka řešit nějakou reklamaci. Když jsem se vrátil, už bylo všechno jinak. Šel jsem do práce a přihlásil naši továrnu do generální stávky (ta byla 21. listopadu 1989 – pozn. red.). Poté za mnou do kanceláře přišli dva arogantní chlapi, evidentně estébáci, a říkají – tady máte záběry, na nichž jsou útoky na režim a na Veřejnou bezpečnost, a vy tyhle záběry ukážete svým zaměstnancům.