Nevídáno: sovětská perestrojka jako (nechtěná) inspirace

Vpolovině 80. let se SSSR nacházel v hluboké krizi způsobené především dlouhodobými problémy sovětské ekonomiky. Velkou roli však nepochybně hrály také rostoucí vojenské výdaje související se strategií amerického prezidenta Reagana („uzbrojení SSSR“). V listopadu 1982 zemřel chřadnoucí Leonid Brežněv, režim však na jeho místo následně instaloval další dva „geronty“(Andropov, Černěnko), jejichž vláda však byla krátká. Nástup Michaila S. Gorbačova do čela SSSR v roce 1985 tak působil jako zjevení – člověk vzdělaný (právník), na sovětské poměry charismatický, a především relativně mladý (54 let). Odstartoval celou řadu reforem společenských (mj. i tajné volby z více kandidátů, ovšem nikoli svobodnou politickou soutěž) i ekonomických.

Hlavní myšlenkou perestrojky byla decentralizace ekonomiky. Základní jednotkou se měl stát podnik s velkou autonomií. Měla mu zůstávat značná část zisku a mělo také skončit dotování neefektivních firem. Zákon o podniku dokonce počítal s tajnou volbou ředitelů (což mimochodem u vedení KSČ vyvolalo záchvat paniky). Bylo povoleno zakládání společností za účasti zahraničního kapitálu. Velmi progresivní zákon o družstvech z roku 1988 umožnil částečnou obnovu soukromého vlastnictví, byť zatím jen ve vybraných sektorech.

Perestrojka nakonec SSSR nezachránila (a vzhledem ke stavu sovětské ekonomiky už to asi ani nebylo možné). Částečně i proto, že ani ona nedokázala překročit jisté potřebné hranice – např. uvolnění cen. Není však sporu, že velká část opatření perestrojky (a glasnosti) šla hodně za obzory, v nichž uvažovalo tehdejší vedení KSČ. První reakce byly také odmítavé. Nakonec se českoslovenští soudruzi přece jen chtě nechtě odhodlali k dílčí reformě, která se však naštěstí již nerealizovala.