Kněz moderátorem demonstrací
Vneděli 26. listopadu 1989 se na Letenské pláni v Praze konalo další velké protestní shromáždění. Demonstraci opět moderoval římskokatolický kněz a disident Václav Malý. V jejím průběhu pronesl směrem k Pražskému hradu a prezidentu Gustávu Husákovi větu: „Podívej se, Gusto, jak je tady husto.“Výrok zůstal v širším povědomí a poněkud zastínil celou konferenciérskou úlohu tehdejšího mluvčího Občanského fóra a jiné, signifikantnější momenty. V Praze se pak šířila kopie článku z roku 1968, ve kterém Gustáv Husák odpověděl na otázku, zda je přijatelná veřejná dehonestace prezidenta Antonína Novotného, tak, že by k ní nedocházelo, pokud by prezident uposlechl výzev k rezignaci. Gustáv Husák oznámil své odstoupení 9. prosince v televizním a rozhlasovém projevu, v němž se znovu přihlásil ke „světlým ideálům socialismu“.
U části veřejnosti se projevila tradiční úcta k hlavě státu a poznámka se setkala s nepochopením a odmítavými reakcemi. Rým měl negativní ohlas také v Občanském fóru, jehož studentští představitelé při večerním setkání Akční skupiny Občanského fóra v Laterně magice nebyli spokojeni s průběhem demonstrace. Kritika laciných gest a teatrálnosti, zahrnující také vtip Václava Malého, slova o elitářství a manipulaci vyvolala v Občanském fóru napětí. Václav Havel a Václav Malý zvažovali odchod z vedoucích pozic: zatímco první následně prosazoval, aby se po plánované generální stávce uzavřela první etapa protestů a zahájila se fáze soustředěná na politická vyjednávání, druhý rezignoval na funkci tiskového mluvčího, byť v Občanském fóru nadále působil.
Před vstupem do disentu Václav Malý se narodil 21. září 1950 v Praze do věřící rodiny učitele a vystudované právničky, starající se však o domácnost a čtyři děti, přičemž Václav byl nejmladším po třech starších sestrách. Otec, ve výchově autoritativnější, musel školu v roce 1961 opustit z důvodu svého „náboženského založení“a stal se pomocným dělníkem, sestry nemohly ze stejného důvodu pokračovat ve studiu na vysoké škole. Důležitost rodinného zázemí Václav Malý opakovaně zdůrazňoval, rodiče mu později také nijak nebránili ve zvolené cestě, jen upozornili na její možná úskalí.
Téměř každodenní kontakt ministranta s běžným chodem farnosti později popsal v rozhovoru s Janem Jandourkem (Portál, 1997): „Prožil jsem dobu, kdy lidé začali kostel opouštět. Žili jsme tehdy v předměstské proletářské čtvrti (Smíchov), kde jsem v padesátých letech viděl řadu mladých lidí, kteří přestali kostel ze strachu navštěvovat. Nakonec jsem tam zbyl z mladých v jednu dobu sám, jenom se starými babičkami a s naší rodinou.“
Atmosféru 60. let 20. století v Československu vnímal mladý Václav Malý intenzivně, při častých návštěvách koncertů, kin a divadelních představení se také zrodilo jeho zaujetí pro kulturu; k jeho trvalým zájmům náleží též literatura. Po složení maturitní zkoušky byl přijat ke studiu filozofie a teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích a formaci v kněžském semináři, kde pobýval v letech 1969–1976 a kde vedle pozitivních prožitků vnímal jistou odtrženost od pražského a kulturního světa. Opětovné ujasňování si svých postojů pozdější biskup spojuje především s vojenskou službou v Kadani.
Rozhodnutí Václava Malého, jenž se původně chtěl zabývat biblickou archeologií, stát se knězem ovlivnila jednak atmosféra let 1968 a 1969, jednak cyklus Živá teologie vedený Janem Evangelistou Urbanem. Donedávna pronásledovaní čeští katoličtí teologové pokračovat v kněžském povolání, protože mu byl odňat státní souhlas.
V Chartě 77
Ztráta státního souhlasu představovala přímý (a též předpokládaný) důsledek podpisu Charty 77 a dalších činností. Prodlevu mezi podpisem Charty ve druhé vlně v únoru 1977 a počínající perzekucí ovlivnilo chybné uvedení slova „dělník“u jména Václava Malého; ten pak v letech 1981–1982 zastával funkci mluvčího. Mladý kaplan se společně se svými učiteli Zdeňkem Bonaventurou Boušem a Josefem Zvěřinou podpisem Charty připojil ke kněžím, kteří chtěli vytvářet široké spojenectví zahrnující mimo jiné bývalé komunisty, k nimž přistupovali smířlivě, což pro část katolických křesťanů nebylo přijatelné.
Iniciativě zpočátku nedůvěřoval ani František Tomášek, který poukazoval na svoji zkušenost s tvrdě proticírkevními postoji někdejšího ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka, zastávajícího společně s Václavem Havlem a Janem Patočkou pozici jednoho z prvních tří mluvčích Charty. Ta se však stala životaschopnou bází disentu včetně disentu katolického a na postupnou změnu biskupova stanoviska a uskutečnění následné audience chartistů měl kromě dalších vliv právě Václav Malý, kterého počáteční postoj představených velmi mrzel.
Za jednu z nejsmutnějších chvil považuje vypjatý rozhovor s Františkem Tomáškem, kdy jím byl označen za „neposlušného kněze“, audience v arcibiskupském paláci tehdy skončila vykázáním z místnosti. Když se vztahy později zlepšily, staral se Václav Malý o kontakt mezi chartisty a arcibiskupstvím, zároveň se ale jeho zájem neomezoval jen na Prahu – usiloval o kontakt a podporu mnohdy osamocených disidentů mimo hlavní město. Důraz na toto propojení se ostatně projevil také ve vnitřním odmítání emigrace nebo podílem na tvorbě samizdatu.
Vedle Charty se Václav Malý od samého počátku aktivně zapojil do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) založeného 27. dubna 1978. Jeho jméno figuruje s ostatními šestnácti spolupracovníky již na zakládajícím prohlášení VONS, jenž chtěl „v duchu poslání Charty 77 (…) sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole“. Od května do prosince 1979 pobýval ve vězení kvůli podezření z podvracení republiky. V polovině roku 1979 byla totiž proti členům VONS spuštěna rozsáhlá bezpečnostní akce, která navázala na perzekuci méně veřejně známých osob v regionech a zaměřila se na jádro disentu.
O proces s deseti členy VONS projevovala velký zájem zahraniční média i domácí veřejnost: Otta Bednářová, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel a Petr Uhl obdrželi tresty nepodmíněné, Dana Němcová trest podmíněný a Jarmila Bělíková, Ladislav Lis, Václav Malý a Jiří Němec opustili těsně před Vánoci vazbu, jejich stíhání však bylo formálně zastaveno až v prosinci roku 1989.
Sedmiměsíční pobyt ve vazební věznici v Praze-Ruzyni hodnotil Václav Malý s časovým odstupem jako psychicky velmi náročný, ale ve výše zmíněném rozhovoru s Janem Jandourkem dodával: „Vězení mi pomohlo znovu si uvědomit, co to znamená věřit bez jakýchkoli vnějších opor, protože tam jsem nemohl sloužit bohoslužbu, číst Písmo, nemohl jsem se opřít o víru někoho jiného…“
Zároveň s vykonáváním občanského zaměstnání (zeměměřičský figurant, zaměstnanec Metrostavu, topič) zůstával Václav Malý římskokatolickým knězem a tajně se věnoval pastoraci, mimo jiné spoluorganizování nezávislých skupin mladých křesťanů. Při častých výsleších StB zažil ponižování, bití nebo si třeba vyslechl upozornění, že by jím řízený automobil mohl mít nehodu, takže by raději řídit neměl. Reálný střet s nákladním autem a zničený vůz v roce 1981 sice Václava Malého nestály život, ale ukazují, že české prostředí se až tak nevzdalovalo tomu slovenskému, kde v obdobných či jiných situacích docházelo k doposud neobjasněným úmrtím osob z řad duchovenstva, pravděpodobně vraždám.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Václavu Malému (* 1950), signatáři Charty 77 a pozdějšímu pomocnému biskupu pražskému.
Rok 1989 a poté
Zapojení Václava Malého do událostí roku 1989 se neomezovalo na moderování demonstrací, jakkoli výrazné. Václav Havel jej jmenoval do rady Koordinačního centra Občanského fóra. Centrum sice mělo ambici stát se skutečným mocenským centrem, ale neustálé změny struktury včetně odchodů jednotlivých aktivistů do různých funkcí s sebou přinášely pokles politického vlivu. Václav Malý po svém odchodu z Koordinačního centra v prosinci 1989 nesměřoval do správy věcí veřejných, nýbrž zpět do duchovní správy a pastorační činnosti, neprovázené již státem organizovanou perzekucí. V letech 1990–1996 vykonával kněžské povolání v Praze a postupně se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha a vikářem (1994) a kanovníkem metropolitní kapituly (1996). Dne 11. ledna 1997 přijal biskupské svěcení jako pomocný biskup pražský a titulární biskup marcelliánský.
Ve všech pozicích a životních etapách zůstalo pro Václava Malého stěžejním tématem dodržování lidských práv, v němž propojuje osobní zkušenost s osobně zjišťovanou aktuální situací. V publikaci shrnující rozhovory, úvahy a komentáře z let 1989–2005 (Portál, 2005) vyzval: „Před křesťany z národů poznamenaných v nedávné minulosti totalitou se otevírá po nabytí kýžené svobody velká šance, aby vyšli ze svého provinčního smýšlení a intenzivněji si uvědomovali, že na světě jsou bolavější místa než jejich dosud často nezahojené rány. Svoboda, které si mohou konečně užívat, je nedělitelná, a proto je jejich povinností se podle svých sil a možností zasazovat o ni i tam, kde se jí dosud nedostává.“