Rurální jistota
ZNOJMO to měl na sobě ještě šedomodrý mundúr, který o pár hodin později vyměnil za tmavou rozhalenku, vsedl do ještě tmavšího jeepu a beze slova ujel blýskajícím fotoaparátům.
Dalík, odsouzený za podvod v kauze tendru na obrněnce Pandur pro armádu, splnil všechny zákonné podmínky pro propuštění; půlku trestu si odseděl, zaplatil čtyřmilionovou pokutu a pobyt v cele na něj dolehl prý silou, od níž soudce odvozuje přesvědčení, že už se ze stezky řádného občana neodkloní.
„Po celou dobu prožívá situaci jako traumatizující, z tohoto pohledu trest splnil účel. Jeho chování bylo korektní a v mezích. Respektoval autority, seznam kázeňských přestupků je prázdný,“zdůvodnil předseda soudního senátu Miroslav Nahodil.
Neuvěřitelná zkušenost „Člověk je naprosto omezen, nemůže se stýkat se svými nejbližšími, nemůže pracovat, nemůže normálně žít. Je mezi lidmi, se kterými by se za jiných okolností nechtěl ani potkat, je to neuvěřitelná zkušenost,“popsal někdejší lobbista s tím, že zopakovat si to už nechce. Soudní dohled bude v příštích pěti letech kontrolovat, jestli to myslel vážně.
Napoprvé nastoupil vystudovaný politolog za mříže v září 2016, Nejvyšší soud ale úvodem dalšího roku nařídil jeho propuštění a nové projednání případu. Napodruhé dal soud Dalíkovi rok navrch k původním čtyřem létům a 6. listopadu 2017 musel zpátky. Zkusil znovu dovolání, zkusil obměkčit i Ústavní soud. Napodruhé už ale jeho advokáti neuspěli.
Až do pokusu na Ústavním soudě Dalíka zastupovali Tomáš Sokol, Tomáš Gřivna a Radek Šmerda. Na jednání o předčasném propuštění už měl brněnského právníka Martina Klima, mezi jehož klienty patřil i další odsouzený lobbista Roman Janoušek.
Předpovědět, co bude za třicet let, je zatraceně těžké, zvláště když „jen“prodlužujete křivku dosavadního vývoje do budoucnosti a žádné sociální, ekologické či ekonomické otřesy a zlomy předem nemůžete znát. Zpětně pak podobné předpovědi bývají neprávem zesměšňovány.
Leccos ale předpovědět lze s velkou jistotou, a to i pouhou extrapolací dat dnešních. Například tuzemská vína se za uplynulých třicet let tak neuvěřitelně zlepšila, že směle konkurují těm zahraničním. A třebaže za třicet let bude jižní Morava patrně produkovat větší podíl červeného než bílého (jisté to však není), můžeme se vsadit, že jeho kvalita bude výborná a možná i lepší než dnes.
Na technologii a umění vinařů se totiž lze spolehnout stejně jako na jejich každoroční pravidelné a hlasité nářky na počasí. Buď je moc zima, nebo moc teplo, jindy zas moc veliké sucho či příliš prší. Zkrátka největším nepřítelem tuzemského zemědělce je matka příroda a její projevy. Takto formulované litanie pak na přelomu podzimu a zimy vyústí v prohlášení, že tenhle ročník je skvělý. V predikcích jsme všichni sedláky. Ani budoucnost už není, co bývala.
Původně Dalíkova akce vyhlížela jako korupce, alespoň podle toho, co líčili zástupci rakouské zbrojovky Steyr. Třem manažerům této společnosti podle jejich svědectví Dalík nabídl, že zařídí, aby si Topolánkův ministerský sbor objednal obrněné transportéry u nich. Výměnou za všimné ve výši třikrát šest milionů eur, dohromady zhruba 484 milionů korun.
Rozsudek číslo jedna jeho chování také jako korupci vyhodnotil, Nejvyšší soud však, jak již bylo zmíněno, nařídil nové nazření na důkazy. Při obnoveném líčení skončil Dalík s překvalifikovaným zločinem na podvod. Protože podle senátu sliboval něco, co nedokázal zařídit, nač neměl reálný vliv. Třebaže to nakonec přesně takhle dopadlo.
Horší, ale zato dražší
Původní várku pandurů od Rakušanů nakoupila vláda ještě za premiéra Jiřího Paroubka (tehdy ČSSD). Nasazení do terénu však vojáky zklamalo, projekt zastavili a hrozilo, že zabrzděný tendr skončí arbitráží.
Topolánkův kabinet v roce 2009 to se Steyrem přece jen zkusil a podepsal kontrakt na zhruba stovku obrněnců za 14,4 miliardy. Doklady, které tehdy shromáždil a zveřejnil deník MF DNES, ukazovaly, že se dal udělat i lepší obchod. Jeden pandur pro zdejší armádu vyšel na 134 milionů, Portugalci si ve stejném čase pořídili kus za milionů čtyřicet. Rozdíl měl spočívat v podstatně lepší výbavě, nicméně podle dokumentů MF DNES to bylo právě naopak.
Na jednání s rakouskými partnery chodil Dalík s Martinem Bartákem, tehdejším náměstkem ministryně obrany Vlasty Parkanové (dříve KDU-ČSL, nyní TOP 09). Topolánek to zdůvodňoval tím, že Barták umí lépe anglicky a na rozdíl od ministryně se nebojí rozhodovat. Co se týče Dalíkova angažmá, uvedl expremiér z Valašska, když už vyšetřování běželo, že zprvu ani nevěděl, že jeho tajemník na schůzky s manažery Steyru chodí rovněž.
O chvíli později, co byl podepsán kontrakt, se aktivoval zájem české i rakouské policie. K dispozici měli i tajně pořízenou nahrávku Rakušanů, kde se o nezbytnosti provizí pro politiky hovoří. V říjnu 2012 si policie pro Dalíka přišla domů, proces trval tři a půl roku. Odsouzení Dalíka představuje jediný výsledek kauzy Pandur.
A po včerejšku se i nad touto větví zavírá voda, státní zástupkyně nic nenamítala, vzdala se odvolání, pročež je rozhodnutí o Dalíkově poločase pravomocné. Kam se teď, s nově nabytou podmíněnou svobodou, exporadce a našeptávač vrhne, není jasné: cestu od znojemské káznice do automobilu zvládl v řádu sekund a mlčky.
Ve Francii je to lepší
Byla by tu možná indicie. Pouhý den předtím, než poprvé musel nastoupit výkon trestu, cestoval přes Brusel do Švýcarska a pak vozem do Francie. Tehdy se vyrojily spekulace, že si Dalík jel zařídit povězeňský život, protože v Česku nechce více prodlévat. Mohlo se to celé stát v tichosti, Dalíka však na pražském letišti, odkud se přesouval linkovým spojem do Belgie, potkal, poznal, vyfotil a na sociální sítě umístil již bývalý europoslanec Petr Ježek (dříve ANO).
Protože si Dalík do médií posteskl, že se vězení bojí a nechce tam, vylekaly se zdejší úřady, aby bylo v Ruzyni koho přijímat. Na obavy nedošlo, Dalík se vrátil do republiky tryskáčem a na vrátnici nástupní věznice přišel včas. Finální destinace jeho bleskového výpadu do ciziny, Francie, měla být novým domovem, jejž si lobbista vyvolil, aby se měl v káznici kam těšit.
Ve veřejném povědomí a svědomí občanských demokratů je Dalík každopádně pevně spjat s jinou zahraniční adresou, letoviskem toskánského Monte Argentaria. Společné chvíle se sluncem a pizzou tam roku 2009 trávili vrcholní politici s někdejším premiérem Topolánkem v čele, lobbisté a představitelé byznysu. Prý je tam tak najednou svedla náhoda.
S Dalíkem těsně po boku se Topolánek nevyskytoval jen v Itálii, od chvíle, co se v roce 1999 potkali, k sobě měli blízko. Mentálně i prostorově, vedle společné práce sdíleli i různé byty ve stejném domě. Topolánek se Dalíka zastával už u prvotního přelíčení, kde říkal, že tento mimořádně opatrný a hluboký introvert by tak drze úplatek nikdy nepoptával. Není divu, že včerejší znojemská akce bývalého předsedu ODS potěšila. „Taky jsem rád, že ho pustili,“vyznal se Topolánek na Twitteru.