Proč se Milion chvilek bojí předčasných voleb
Na Národní třídě si 17. listopadu dost velká část lidí se slzou v oku zavzpomínala na uliční výbory a jala se kádrovat, kdo může přijít, položit květinu a zapálit svíčku a komu je v tom třeba bránit a minimálně ho vypískávat. A vypískáván nebyl jen premiér Andrej Babiš, ale i předsedové ČSSD a Trikolóry Jan Hamáček a Václav Klaus. O den dříve na Letenské pláni Milion chvilek pro demokracii vystavil ultimátum Andreji Babišovi, do kdy má odstoupit, za nadšeného skandování podstatně většího davu, než byl na Národní třídě. Společného obě volání ulice pak mají jedno, a sice že jsou v naprostém protikladu k listopadu 1989, jímž se zaštitují.
Když si odkaz listopadu 1989 vypůjčují studenti Filozofické fakulty ke své klima stávce, lze to odbýt mávnutím ruky, byť je pikantní, když takoví demonstrující mají na tričku Karla Marxe a hlásí se ke komunistickým idejím, tedy přesně pravému opaku ideového naladění na vysokých školách před třiceti lety. Ale univerzitní studenti bývají radikální a politicky to jsou často popletové. Navíc co nám mají o odkazu listopadu 1989 vyprávět ti, kdo si před třiceti lety hráli v uhláku na horníka.
Ale pro ty demonstrující z letošní Letné a Národní připomeňme, za co se před třiceti lety bojovalo a za co nikoliv. V roce 1989 se demonstrovalo za svobodné volby, za konec vlády jedné strany, za demokratické uspořádání a také za svobodu, svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu cestování... 17. listopad je společným svátkem všech, kdo vyznávají svobodu a demokracii, a to bez ohledu na jejich politické přesvědčení. Agresivní lůza, která napadá Václava Klause jr., když jde s malou dcerkou zapálit svíčku na Národní třídu, či která hází do popelnice květiny, které na pietní místo poslal prezident republiky Miloš Zeman (jak se stalo loni), nehájí ideje a odkaz sametové revoluce, ale naopak ideje a odkaz estébáků a červených baretů, kteří před třiceti lety studentskou demonstraci brutálně napadli.
Logickým důsledkem svobody a demokracie je, že bude vždy dost velká skupina lidí, kteří si přáli jinou politickou reprezentaci, než je ta vzešlá z posledních voleb. Pokud věří v demokracii a respektují její pravidla a principy, nebudou se snažit docílit změnu vlády skrze pouliční demonstrace, ale pouze skrze další volby.
A zde se vraťme k sobotní demonstraci na Letné. Je-li Milion chvilek pro demokracii přesvědčen, že většina lidí je nespokojena se současnou vládou, respektive že oproti situaci v čase posledních parlamentních voleb došlo k výraznému posunu v politických náladách a že většina lidí by nyní zvolila jinou vládu, má požadovat vypsání předčasných voleb.
Jenže právě tento jediný logický požadavek na Letné chyběl. Pravděpodobně totiž i Minář a spol. i opoziční politické strany sledují předvolební průzkumy a vidí, že voliči by zřejmě rozdali karty velmi podobně jako před dvěma roky. Nevěří si, že by ve volbách uspěli, a proto chtějí dosáhnout změny v obsazení vládních křesel skrze tlak ulice a médií.
V systému demokratických a svobodných voleb je třeba hájit, že o složení a trvání vlády se rozhoduje v parlamentu, a nikoliv na Letné a že žádní ulicí podporovaní aktivisté nemohou dávat ultimáta premiérovi. Jinak se vrátíme do doby, kdy zásadní politická rozhodnutí – třeba koho z politicky aktivních podpořit a koho zlikvidovat či kterým demonstrantům rozdat mávátka a kterým po zádech pendrekem – padala na Letné v kachlíkárně ministerstva vnitra.
Minář a spol. i opozice asi vidí, že voliči by pravděpodobně rozdali karty velmi podobně jako před dvěma roky