Česko hledá cestu z pasti levné ekonomiky
Společenské změny v roce 1989 zastihly české hospodářství v nelehké situaci. Podniky a další ekonomické subjekty se musely řídit centrálním plánem. Se Západem socialistické podniky sice obchodovaly, ale hodně přes 80 procent exportu směřovalo na Východ, do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci, kde cena a kvalita nehrály tak důležitou roli.
Po roce 1989 se vše radikálně změnilo. Staré vazby přestaly existovat. Dosavadní obchodní partneři měli jiné starosti a přestali nejen nakupovat, ale často i platit za dodané zboží. Řada českých podniků zkrachovala, velké socialistické výrobní konglomeráty začaly propouštět a rozpadat se. Pro firmy a jejich zaměstnance to bylo těžké období.
Mnoho firem se ale novému prostředí dokázalo přizpůsobit. Navíc se díky svobodě, volnému trhu a deregulaci ekonomiky vytvořilo prostředí, které umožnilo vznik mnoha nových firem. Po prvotním otřesu se podniky úspěšně přeorientovaly na nové trhy. Dnes jde do zemí EU přes 84 procent tuzemského exportu. Na vysoce konkurenčním německém trhu se uplatní celá třetina českého vývozu. To je obrovský úspěch, na který můžeme být právem pyšní.
Model transformace, který česká ekonomika aplikovala v 90. letech a přelil se i do nového tisíciletí, byl i přes určité nedostatky úspěšný a zajistil ekonomickou stabilitu. Na rozdíl od jiných zemí střední a východní Evropy se Česko nemuselo potýkat s vysokou nezaměstnaností. Stát měl také díky silnému průmyslu zdroj stabilních daňových příjmů.
Jsme na dobré cestě
Jenže způsob transformace, ze kterého jsme se měli vymanit zhruba po první dekádě, se přežil. Průmysl zůstává silně zapojený do dodavatelských řetězců. Subdodavatelé, byť na špičkové úrovni, mají marže logicky nižší než výrobce hotových produktů, který určuje jejich cenu. Takových je v Česku pořád málo. Navíc jsme stále na zahraničním kapitálu jednou z nejvíce závislých ekonomik ve střední Evropě. Každý rok tak od nás do zahraničí odchází stovky miliard korun v dividendách, které pak v ekonomice chybí.
Jsme chyceni v pasti „levné ekonomiky“. Vyrábíme hodně, ale s nízkou přidanou hodnotou. Její růst je přitom klíčový pro zvyšování mezd, po kterém neustále volají odbory. Co by v Česku mohly dělat stroje s jedním dobře placeným operátorem, dělá několik hůře placených zaměstnanců. Průměrný Čech bere za hodinu třetinovou mzdu průměrného Němce. Ovšem vytvořená hodnota, která připadá na průměrného Čecha, je ve srovnání s Německem také třetinová.
V digitalizaci, robotizaci a automatizaci na tom české firmy nejsou špatně, ale ostatní srovnatelné země, tedy naši konkurenti, jsou na tom v některých ohledech lépe. V tomhle musíme přidat, protože úspěšné zvládnutí 4. průmyslové revoluce nám může pomoci rychleji uvádět na trh inovativní produkty s vyšší přidanou hodnotou.
Kromě levné ekonomiky nás navíc trápí ještě jeden problém. Dokážeme si poradit se světovou konkurencí. Mohli bychom však dokázat mnohem víc, kdyby nás nebrzdil nepružný veřejný sektor. Neefektivní regulace, pomalé úřady a často nekompetentní rozhodování má ke klientskému přístupu daleko a vytváří řadu bariér. Kvůli nim musí naše firmy zbytečně vynakládat energii, kterou by potřebovaly vložit do inovací a rozvoje. Jinými slovy, je fascinující, jak daleko se od revoluce dostal privátní sektor a naopak jak moc za ním kvalitativně zaostává sektor veřejný.
Přesto si troufám tvrdit, že jsme na dobré cestě. Jediné, co potřebujeme, je čas. To znamená dostatečně dlouhé období bez konfliktů, převratů a otřesů v mezinárodních organizacích, kterých jsme členem a díky nimž se těšíme historicky bezprecedentní bezpečnosti a prosperitě. Čas, který by nám umožnil vrátit se mezi nejmodernější a nejvyspělejší země světa, k nimž jsme kdysi patřili.