Postrachem doma i ve škole

Psychoterapeut Julius Bittmann vysvětluje, jaké problémy přináší dětem i jejich rodičům a učitelům život s ADHD

Terapeutické praxi se věnuje od roku 2010. Pracuje s dospělými i dětmi od předškolního věku a zaměřuje se zejména na úzkosti, deprese či problémové chování. Jeho specializací jsou také poruchy autistického spektra či ADHD. Právě poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou Julius Bittmann v dětství sám trpěl. „ADHD se tenkrát na konci 80. let říkalo lehká mozková dysfunkce, bylo jiné názvosloví. Škola většinou dostala z poradenského zařízení zprávu, která konstatovala nějaký nález, a to bylo vše. Málokdy došlo i na nějaká terapeutická doporučení, co si počít. Kdybych býval prošel nějakou sofistikovanější diagnostikou, pravděpodobně by mi zjistili i Aspergerův syndrom. ADHD je ale pro okolí dítěte z mého pohledu více zatěžující diagnóza než Aspergerův syndrom, alespoň do určitého věku,“říká terapeut.

LN Kdy jste se začal projevovat jako „problémové“dítě?

Že je něco jinak, bylo evidentní už v předškolním věku. Navštěvoval jsem postupně čtyři školky, a ve všech mě nakonec nechtěli kvůli nezvladatelnému chování. Musel jsem odejít.

LN Co jste prováděl?

Provoz školky má dva neuralgické body: chození ven a spaní po obědě. Odmítal jsem chodit na procházky, případně jsem je nějak narušoval. Takové dítě nechce jít ve dvojici, utíká učitelkám, trefuje se kamenem do lampy, dráždí psa, strká do ostatních dětí nebo je kope. Nemá respekt k autoritě, takže na napomínání učitelek nereaguje. Odpolední spaní jsem taky sabotoval. Ve chvíli, kdy si paní učitelky chtěly uvařit kávu a chvilku si vydechnout, já jsem řádil, a tím pádem nespaly ani další děti.

LN Pamatujete si, jak jste se tehdy cítil?

Ano. Někdo říká, že tyto děti si svůj problém začínají uvědomovat kolem devíti let, ale to je nesmysl, svou situaci začnete vnímat hned s prvními sociálními interakcemi mimo rodinu. Pamatuji si tresty, vychovatelky mě běžně fackovaly, zavíraly za dveře nebo stavěly do kouta, venku jsem chodil s paní učitelkou za ruku. Děti se ode mě odtahovaly a paní učitelka tomu „mezi řádky“dávala zelenou, takže jsem se pak od dětí dozvídal, že se se mnou bavit „nemůžou“. Měl jsem pocit vyčlenění. Už tehdy o sobě dítě začne pochybovat, děti s ADHD mají obecně nízké sebevědomí, nemají kamarády, cítí, že pro učitele znamenají hlavně problém. Již v předškolním nebo mladším školním věku o sobě mluví negativně. Setkáte se s tím, že sami sebe popisují jako dementy, kretény, idioty… Říkají, že by bylo lepší, kdyby se nenarodily.

LN Jak často tahle situace vyústí v šikanu?

Prakticky vždy. Sedmdesát procent dětí s ADHD je šikanovaných a třicet procent je těmi, kdo sami aktivně šikanují. Děti s ADHD se dávají dohromady s jinými průšviháři, ale v těchto vztazích jsou velké turbulence: dva týdny jsou velcí kámoši, další dva týdny největší nepřátelé. V sociálních vazbách není normalita.

LN Lze chování těchto dětí dát do souvislosti s nějakou potřebou, která nebývá rozpoznaná?

Děti s ADHD jsou více unavitelné, silná únava na ně může dolehnout už v deset nebo v půl jedenácté dopoledne, často zase poleví kolem jedné odpoledne, ve tři nastane další krize. Menší výdrž je spojená s poruchu pozornosti, soustředění stojí takové dítě daleko víc sil. A co je důležité: s únavou se jeho hyperaktivita, zbrklost a neposednout paradoxně netlumí, ale zhoršuje. Když je unavené, má pocit, že se mu rozpadne hlava, jak v ní všechno víří, chová se jako šílenec. Každý rodič dítěte s ADHD vám řekne, že největší drama nastává mezi sedmou a desátou, kdy má jít potomek spát. Není to tak, že by byl klidnější a klidnější a pak usínal při čtení pohádky. Vyvádí do poslední chvíle a pak se najednou vypne, usne během pěti vteřin.

LN Jaký byl pro vás přechod ze školky do školy?

Vzpomínám si na první školní den. Seděli jsme ve třídě a přede mnou visel na stěně plakát s obrázky věcí, které začínaly na nějaké písmeno. U „L“tam byla loď. Přihlásil jsem se a řekl, že to není loď, ale tlačný remorkér, takže by to mělo být u písmene „T“. Paní učitelka trvala na tom, že to je loď, já zase na svém, takže po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už vznikl první konflikt. Pamatuji si, jak mě zasáhlo překvapení, že dospělí chybují, a navíc u věcí, které jsou přece tak jasné! Myslím, že se u mě začínala projevovat druhá složka mé „diagnózy“, Aspergerův syndrom. Už od čtyř let jsem plynule četl, chodil pro knížky do knihovny. V kombinaci s ADHD to byla výbušná směs. Základka byla jeden velký průšvih. Učitelé mě nesnášeli, spolužáci mě nebrali. Kromě toho, že jsem je otravoval sám, jsem taky často orchestroval lumpárny partičky dalších problémových dětí. A cokoli se ve třídě stalo, šlo automaticky za mnou. Za všechno mohl Bittmann.

LN Leckterý učitel se asi neumí oprostit od pocitu, že mu to dítě dělá naschvál, což je jen krok k tomu, aby si vytvořil osobní averzi. Jak s vámi jednali učitelé, kteří neměli pochopení?

Když jsem měl nějaký průšvih, musel jsem se omluvit před celou třídou, postavit se na stupínek nebo zajít za tím člověkem, podat mu ruku. Což jako dítě vnímáte jako nesmírně ponižující a nevede to k poučení. Jen to dále narušuje vaše sebepojetí a sebevědomí. Já jsem navíc vždy hrál frajera, který to má všechno na háku. A podle toho jsem se tak při těchto omluvách tvářil. Byla to samozřejmě jen maska. Uvnitř mi bylo do breku a bylo mi to všechno líto.

LN Co měli podle vás udělat jinak?

Ten den to vůbec neřešit. Absolutně rezignovat na takové divadlo před třídou. Tím pedagog ukazuje jediné, že má moc. A to i když to dělá z pocitu bezmoci. Snažíte se ukázat, že to máte pod kontrolou, i když to pod kontrolou vůbec nemáte. Je tedy dobré nechat to na druhý den a řešit to s tím dítětem striktně individuálně. A pokud dojdete k závěru, že je vhodné, aby se dítě omluvilo, má to být pouze mezi oním dítětem a tím, komu se omlouvá. Tedy nikoli před publikem.

LN Učitelé mají sklon řešit věci před třídou asi i proto, že chtějí mít svědky. Bojí se, že dítě podá jinou verzi příběhu…

Tohle je věčné téma. Vždy bude existovat verze dítěte, verze učitele a verze kolektivu. Děti s ADHD mají opravdu úplně specifické vidění situace a často o ní mohou referovat manipulativně. Tady jde spíš o to, na co se pedagog soustředí. Měl by jít zkoumat pozadí problému a ne ucpávat díry, kudy se něco klube ven. Vystopovat příčiny, sledovat vývoj. Neřešit jen následky. Jasně, někdy to je velmi těžké. Děti s ADHD jsou velmi vztahovačné a přecitlivělé. Berou si vše daleko osobněji a reagují hodně silně na podněty, které by jiné děti nechaly téměř bez povšimnutí. Pokud k tomu mají ještě Aspergerův syndrom aktivního typu, mohou mít sklon upozorňovat na sebe za každou cenu. Řeknou vám, že jsou radši, když jim někdo nadává, než když si jich nikdo nevšímá. Takže mohou rozvracet kolektiv. Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a pozici ve třídě, a to se s nimi pak roky táhne.

LN Funkční model chování pedagoga je tedy s dítětem nebojovat?

Bojovat s takovým dítětem může učitel jen ze dvou důvodů: buď z neznalosti, nebo proto, že to dítě nezvládá. Ve hře je často učitelova osobnost.

Konkrétní čerstvý případ: mladá paní učitelka, druhý rok po fakultě, dvacet sedm let. Učí v menší škole. Je perfekcionistka a potřebuje, aby ji děti poslouchaly, držet dění ve třídě pevně v rukou. Děti, které vybočují, ji iritují, špatně je snáší. Je jasné, že pedagog s touto osobností je pro dítě s ADHD problém. Ve školách chybí supervizní terapeutická pozice, která by takové paní učitelce pomohla zreflektovat, proč je pro ni tak důležité, aby ji každý poslouchal na slovo a aby měla splněné všechny osnovy. Proč vidí děti tak černobíle?

Je tam obrovský prostor pro terapeutickou intervenci, které se učitelům nedostává. A i když jim dáte do ruky krásně vypracovaný návod, jak zacházet s dítětem s ADHD, nepomůže to, protože by měli pracovat s vlastní osobností.

LN Kdy u vás nastal obrat k lepšímu?

Mám to spojené s takovými dvěma momenty. Na začátku sedmé třídy mě přivedla domů policie, protože jsem napadl spolužáka. Tedy porval jsem se se spolužákem, jehož otec byl policajt. A byl z toho velký průšvih. Pamatuju si mámu, jak celé odpoledne brečí a opakuje „ježíšmarjá, co z tebe bude, co z tebe bude…“. To mě zasáhlo. Došlo mi, že se můžou začít dít i větší průšvihy než dvojky, trojky z chování. A padl na mě strach, nechtěl jsem skončit v pasťáku a pak ve vězení. A další událost byla o rok později, kdy s námi výchovný poradce probíral naše další směřování, a mně vyšlo, že bych měl jít na učňák. U nás v Jablonci je učňák v LIAZ a měl velmi špatnou pověst. Zaskočilo mě to. Měl jsem sice dvojky a trojky, ale zároveň jsem byl velký čtenář a spíš studijní typ. Přece nemůžu jít do LIAZ, když jsem úplně levej, tam mě zabijou, říkal jsem si s hrůzou. Pak jsem měl pohovor s třídní a ředitelem, který mi řekl, že bych mohl studovat jakoukoli školu, pokud bych se nechoval jako blázen. A dodal: „Jestli chceš někam jinam než do LIAZ, máš rok a půl na to, aby ses srovnal.“To, co řekl, není pravda, protože o přijetí rozhodují výsledky přijímaček, ale mě to nakoplo k rozhodnutí, že se sebou něco udělám, postupně. A změna se mi začala dařit, hlavně proto, že jsem si zadával reálnější cíle než dřív.

LN Na jakou střední školu jste nakonec šel?

Na gympl. Udělal jsem přijímačky, všichni se strašně divili. A stala se velmi zajímavá věc. Za ty čtyři roky na gymplu jsem neměl jediný kázeňský problém. Jedinou poznámku. Úplně jsem se nezměnil, pořád jsem se předváděl a choval přepjatě, ale bylo to daleko slabší a hlavně jsem pomalu přestával lhát. Na základní škole jsem neustále spřádal různé výmysly. Bydleli jsme jen s mámou a sestrou, která má psychiatrickou diagnózu, neměli jsme peníze. Za to všechno jsem se styděl,

LN V debatě o ADHD zaznívají dvě protichůdná tvrzení. To první říká, že není souvislost mezi tím, jací jsou rodiče, a tím, zda jejich dítě bude mít ADHD. To druhé se naopak kloní k názoru, že tato spojitost existuje a výskyt nemoci není náhodný. Jak to tedy je?

Mám klienty z úplných, harmonických rodin, ale i z těch neuspořádaných. Takže nemohu říct, že by převažující model byl „matka na všechno sama, neumí nastavit hranice“.

Ale vypozoroval jsem, že ty nejtěžší případy problémového chování jsou spojeny s faktory podobnými tomu, jež jsem měl doma já. Vyskytují se u dětí, které mají extrémně přísné, hyperkritické, na výkon zaměřené rodiče, nebo naopak rodiče velmi osobnostně slabé, které dítě nerespektuje. Když jsem byl se svým otcem, byl jsem přidušený a moc jsem se neprojevoval, ale pak jsem si to vynahrazoval. Moje máma byla snadno manipulovatelná a já jsem s ní hrál nepoctivou hru. Dokázal jsem jí nalhat hodně věcí, nikdy jsem nepřiznal svou vinu, házel jsem vše na učitele a spolužáky.

Chodí za mnou hodně maminek, kterým jejich dcery nebo synové sprostě nadávají. Nejsou to vůbec špatné matky, ale osobnost dítěte je válcuje. Já jim často říkám: „Kdybyste neměla dítě s ADHD nebo Aspergerovým syndromem aktivního typu, dostanete metál jako nejlepší matka století.“Pro tyhle rodiče je to nesmírně těžké. Od chvíle, kdy vkročí se svým dítětem na pískoviště, jsou konfrontovány s pocitem, že jsou špatné matky, že nezvládají vlastní dítě. Tyto mámy pak často mezi půlnocí a třetí hodinou ráno koukají do zdi a přemýšlejí, kde se stala chyba.

Základka byla jeden velký průšvih. Učitelé mě nesnášeli, spolužáci mě nebrali. Cokoli se ve třídě stalo, šlo automaticky za mnou.

LN Je v současné době takto nemocných dětí víc než dřív? Je ADHD civilizační choroba?

Je to multifaktoriální záležitost a některé hypotézy naznačují, že dnešní zrychlená doba výskytu ADHD skutečně napomáhá. Taky je ale lepší diagnostika a záchytná síť, což se promítá do toho, že se o ADHD víc mluví a ví.