Tatranský intelektuální horor

Román Witolda Gombrowicze Kosmos z roku 1965 se stal východiskem pro stejnojmennou inscenaci Národního divadla. Komplikovanou předlohu zdramatizovali Jan Kačena s Ivanem Burajem, druhý jmenovaný (umělecký šéf brněnského HaDivadla) jevištní dílo také na Nové scéně nastudoval.

Intelektuálně exkluzivní literární předloha je v programové brožurce patřičně reflektována, režisér vysvětluje svoje tvůrčí postupy a zdůrazňuje subjektivní úhel pohledu autobiografického vypravěče Witolda i Damoklův meč klimatické krize, který v románu nachází. Něco jiného však jsou skvěle formulované umělecké záměry a něco jiného výsledný divadelní tvar.

Witold (Matyáš Řezníček) s kamarádem Fuksem (Jan Bidlas) zvolí za prázdninový pobyt tatranské letovisko Zakopane a ubytují se na statku u podivného manželského páru Leona (Ondřej Pavelka) a Kuličky (Jana Boušková).

S nimi a dalšími obyvateli domu tráví řadu společných chvil, především ty u stolu. Oba mladíci narážejí na podivné úkazy, které se snaží interpretovat jako záhadné symboly (oběšený vrabec, obrazce na zdi, připomínající šipky, jizva na rtu hospodyně, která obsluhuje při večeři). Hned zkraje ovšem Witold vystupuje ve dvojí podobě, z odstupu pobyt v Zakopaném totiž komentuje i postava příznačně nazvaná Expost (hostující Petr Reif). Mladíci se snaží strach vzbuzující záhady rozlousknout (tak trochu jako nezkušení detektivové), Witoldovou optikou narůstá děs ze všeho, co ho obklopuje. Zlo, které se projevuje v drobných děsivých znameních, eskaluje smrtí jednoho z těch, kteří sedávali u společného stolu. Witold si není jist, nemá-li na ďábelských událostech podíl, ostatně sám způsobí smrt kocoura.

Tvar divadelní inscenace se na jevišti Nové scény vyznačuje opulentními výrazovými prostředky, moderní či módní postupy nabírají na intenzitě především přítomností kameramanů a přenášením detailů z dění na scéně na různě používaná (spouštěná i vyjíždějící) promítací plátna. Také blikavé světelné hrátky, pro oko diváka poměrně agresivní, přijdou ke slovu při odlišování noci ode dne. Jevišti vévodí „chaloupka“, do níž lze vstoupit, a dění uvnitř pak můžeme sledovat na již připomínaných plátnech.

Průběh inscenace je zprvu trochu monotonní, i když napětí narůstá, herci však působí v ne zcela lehkých úkolech přesvědčivě. Zlom nastává při prezentaci výletu obyvatel i hostů domu do hor, který podniknou s ordinérním horalským párem (Pavla Beretová a Filip Rajmont) při jeho líbánkách. S bodře a groteskně rozjásanými venkovany, z nichž jde tak trochu strach, scházejí podivní hrdinové spolu s kameramany do technického zázemí divadla, kde „spoluúčinkují“i další zaměstnanci při obžerném pikniku.

I když chápu záměr zobrazit výlet víceméně hrůzný, režie „tlačí na pilu“při tomto jakoby neformálním mejdanu neúnosně a problematické minuty nabíhají. Následuje disputace Witolda s podivínem Leonem, který prezentuje dlouhou tirádu marnivého verbalistního hračičkaření, kořeněného bizarními novotvary (za příklad nechť poslouží člověk sedendum na pařezendum). Takové piškuntálie ani v textu (či jenom v dramatizaci?) nefungují obzvlášť účinně, jejich jevištní prezentace pak hrozí nesnesitelností (nekladu to za vinu protagonistovi Ondřeji Pavelkovi). Nerad podotýkám, že jsem dobře chápal několik diváků z mého okolí, kteří se dali na ústup. Po těchto těžkých chvilkách se nesnadno chytal druhý dech na emocionální přijetí působivého, existenciálně zatíženého finále. Ve výsledku jde tedy v případě jevištní verze Gombrowiczovy knihy o úctyhodný pokus s propady do divácké beznaděje.

Neodpustím si ještě poznámku, že za příliš velký castingový luxus považuji obsazení výborných hereček Terezy Vilišové a Pavlíny Štorkové do němých (ve druhém případě dokonce komparsních) rolí.

Witold Gombrowicz: Kosmos

Překlad: Erich Sojka Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena Režie: Ivan Buraj Scéna: Antonín Šilar Kostýmy: Kateřina Kumhalová Hudba: Tomáš Vtípil Kamera: Dominik Žižka, Jakub Jelen, Matěj Piňos Světelný design: Robert Palkovič Národní divadlo, Praha, premiéra 14. listopadu

Autor je divadelní kritik