Lipová reprezentace
listy právě tohoto uctívaného stromu.
A jak to bývá, na fotbal má názor v Česku každý a národní hrdost si pošlapávat nedáme. Z nejlepších komentářů na sociálních sítích vybíráme:
Reprezentace cestářů aneb dresy jsou jako reflexní vesta.
Prý to není v národních barvách, ale houby, lány řepky mají stejnou barvu.
Tak snad aspoň slipy jim udělají z trikolory.
Čekstajl samozřejmě také napadla drobná jedovatost. Tedy podobné jásavé barvy tak nějak patří k týmům afrických či ostrovních zemí. Tak třeba tvůrci si řekli, že se k nám hodí, když je tu korupce na horší úrovni než v takové Botswaně.
Proč však tolik povyku? Zvlášť když se v dresech budou kluci na hřišti akorát potit, dobře je rozeznáme a třeba několik návrhářů odstín pochválilo jako svěží?
Protože nám někdo sahá na tradice. Dresy byly vždy v národních barvách a basta.
Jistá paralela by se dala hledat v utrpení módy znalých a tradice vyznávajících návštěvníků koncertů vážné hudby a velkých kamenných divadel, když do sálu nakráčí někdo v džínách a teniskách. Za předpokladu, že jsou čisté, je vlastně slušně oblečen, nic mu nebrání vychutnat si hudbu či představení, ale není to pro danou příležitost úplně ono.
Stejně tak v zelinkavých dresech se rozhodně dá hrát fotbal. Funkčně navíc budou jistě materiály na výši, takže se v nich dá hrát fotbal dokonce výborně. A barva jistě nijak neohrožuje výkon fotbalistů. Stejně jako divákovy džíny nijak nebrání operní divě v klidu dotrylkovat k tříčárkovanému cé. Ale nějak to není ono. Ale upřímně, zvykneme si (stejně jako, sice s nelibostí, tolerujeme džíny v Národním divadle). A jestli to bude klukům hrát, ještě všichni s láskou oblékneme řepkově, pardon lipově zelená trika.
Prý to není v národních barvách, ale houby, lány řepky mají stejnou barvu. Tak snad aspoň slipy jim udělají z trikolory.