Revoluce krátká a revoluce dlouhá
Za prvé problémy otřesem nastolené ztratí silný emoční náboj a buď zapadnou mezi ostatní otázky běžného politického provozu, nebo dokonce upadnou v zapomenutí. A za druhé se lidé přestanou dělit na vítěze a poražené – buď drtivá většina z nich patří jen do jedné z těchto kategorií, nebo lidem přestane připadat důležité, kam kdo patří, anebo se na rozdělení postupně zapomene. Přerod z tohoto hlediska skončí až ve chvíli, kdy národ opět může být jednotný.
To trvá dlouho, často celé generace, protože politické postoje a přináležitost k vítězům i poraženým se přenáší z rodičů na děti. Mohli bychom tak říci, že francouzská revoluce z roku 1789 se vlastně uzavřela až první světovou válkou nebo že ruská revoluce 1917 neskončila dodnes, protože její dědictví Rusy stále bolí a stále nebyla přesvědčivě zodpovězena touto revolucí nastolená otázka, zda podle Kerenského a Jelcina zavádět demokracii, či podle Lenina a Putina spíše modernizovat samoděržaví.
Některé velké konflikty české minulosti už vyvanuly, třeba ty kolem národnostního a státoprávního uspořádání rakouské říše. Jiné ztratily svůj osten, jako spory mezi křesťanskými vyznáními. Další už nejsou aktuální, protože se drtivá většina z nás může shodně považovat za vítěze (ustavení republiky 1918, vítězství nad fašismem 1945) nebo za poražené (okupace let 1939 a 1968).
Nemyslím si však, že by něco podobného platilo o sametové revoluci. A protože sametová revoluce byla především kontrarevolucí vůči „vítězství pracujícího lidu“roku 1948, neplatí to ani o únorovém puči Klementa Gottwalda a jeho soudruhů. Tuto ránu jsme nedokázali zhojit.
Spory let 1948 a 1989 Komunisté ani nezmizeli, ani nejsou plně integrováni do politického systému. Kromě starých poražených – tedy rodin těch příslušníků elit starého režimu, kteří po revoluci ztratili svoje postavení – narostla početná skupina nových poražených. To jsou lidé, kteří stáli na straně sametové revoluce nebo jí aspoň nepřekáželi, ale změna poměrů jim z různých důvodů přinesla zklamání. Revoluční výzva návratu do (západní) Evropy stále není plně uskutečněna, a dokonce už ani není vnímána výhradně jako přitažlivá: „Evropa“přestala být jen nadějí a inspirací – pro mnoho lidí se stala spíše hrozbou, zdrojem islamizace a diktátu Bruselu. Některé velké výzvy dneška jsou poměrně nové, například ekologická krize, ale kořeny jiných sahají hluboko do minulosti. Řešíme je dnes proto, že je neuzavřel ani „vítězný únor“, ani samet.
Zásadní nedobojované spory let 1948 a 1989 jsou přinejmenším dva.
První se týká geopolitické orientace: Česko leží ve středu kontinentu – ale máme to chápat spíš jako východ západní Evropy, nebo jako západ Evropy východní? Zhruba tisíc let jsme patřili postupně do Svaté říše římské, do habsburského impéria a do francouzské sféry vlivu a odpovídali jsme prvním způsobem. Byli jsme Zápaďany. Nacionalistický konflikt s Němci od 19. století, mnichovská zrada roku 1938 a osvobození většiny území Rudou armádou v letech 1944 a 1945 však umožnily i druhou, slavjanofilskou a promoskevskou odpověď. Tu převrat roku 1948 prosadil jako oficiální politiku. Sametová revoluce Česko obrátila zpátky k Západu, ale novou orientaci nepřijali všichni a ruská propaganda dnes pilně podporuje její východní alternativu.
Druhá otázka se týká charakteru státu: Má být uzavřený, autoritativní a pečovat o své občany za cenu jejich menší svobody – anebo chceme stát otevřený, slabý, svobodný a poněkud přezíravý k problémům jednotlivců? To, co pohání voliče krajních politických stran, je často strach: strach z toho, že je stát nechává na holičkách a že nás pohltí migranti. To, co hnalo statisíce lidí na Letnou demonstrovat s Milionem chvilek za demokracii, je zčásti také strach: strach z možného nastolení diktatury a ze státu jako velikého vězení obehnaného ostnatým drátem.
V pátek 24. listopadu 1989 večer rezignoval komunistický pohlavár Miloš Jakeš. Byl to první velký, hmatatelný úspěch sametové revoluce. Jsou tehdejší, případně ještě starší spory dnes už dobojované?
Čekání na shodu
Kromě velkých otázek politiky jsou ve hře také osobní a rodinné křivdy a nenávisti, hromaděné desítky let. Proto se tolik lidí nemůže smířit s premiérem exkomunistou a pravděpodobným spolupracovníkem Státní bezpečnosti, zatímco mnoha jiným lidem je něčí komunistická minulost lhostejná, ale naopak by netolerovali premiéra z řad neoliberálů, kteří kdysi ukončili jejich spokojený a zajištěný život.
Politické strany prosazují různé recepty a jsou nesmiřitelné. Občanská pravice chce udržet listopadové vítězství antikomunismu a prozápadní orientace. ANO 2011 nabízí novou verzi „nepolitické politiky“, odlišnou od staré havlovské: zapomeňme, co se dělo před rokem 1989, a vsaďme na technokracii místo politické vlády. Komunisté a krajní pravice chtějí různé verze částečného návratu před Listopad, apelují na potřebu bezpečí a orientují se více na Rusko.
Pokud se milenci zmínění v úvodu brzy vzali a měli dítě, je toto dítě dnes dospělé a možná má už samo děti. I ono si muselo vybrat, na kterou stranu barikády se postaví. Shodu stále nemáme, konflikty let 1948 a 1989 pokračují. Revoluce trvají déle, než si myslíme.
Jsou zde noví poražení – lidé, kteří stáli na straně sametové revoluce nebo jí aspoň nepřekáželi, ale změna poměrů jim z různých důvodů přinesla zklamání