Dobré víly sametové revoluce
Listopad 1989 byl značně machistický: o všem důležitém rozhodovali muži, ženy se musely spokojit s rolí nenápadných pomocnic
Podíváme-li se s odstupem třiceti let na dění sametové revoluce, uhodí nás do očí nepřítomnost žen. Na tribunách i v zákulisí byli muži v drtivé převaze. Ženy ale tehdy nikdo nepostrádal, dokonce ani samotné ženy.
Pátek 8. prosince, tehdejší Palác kultury. V budově, v níž se konaly sjezdy komunistické strany, se scházejí zástupci „rozhodujících politických sil“, aby se dohodli na složení a charakteru nové federální vlády, jejíž jmenování o dva dny později ukončí jednu etapu listopadového převratu. Proti představitelům stran sdružených v Národní frontě usedá delegace Občanského fóra, kterou vede jeho neformální lídr Václav Havel. Ten se také ujme představení členů svého týmu. Spisovatelku Edu Kriseovou – jedinou přítomnou ženu – uvádí těmito slovy: „To je spisovatelka Eda Kriseová, naše dobrá víla, která se do tohoto jednání nebude vůbec plést, ale jenom bude vysílat paprsky, aby bylo úspěšné. Ale jestli s tím nesouhlasíte, může čekat venku.“
Připusťme, že tento výrok byl míněn v žertu, o čemž svědčí následný smích moderátora setkání Radima Palouše. I tak ale zní dnes naprosto nepřípadně. Aby šla Eda Kriseová za dveře, ale nakonec nikdo nepožadoval a spisovatelka se také nespokojila s rolí, kterou jí Václav Havel určil. Do jednání se aktivně zapojila případnými stylistickými připomínkami ke společnému prohlášení.
Eda Kriseová byla jedinou ženou v jádru Občanského fóra a také jedinou, která se v listopadu a prosinci 1989 za Občanské fórum účastnila jednání s tehdejšími představiteli moci. Do této role se dostala dost kuriózním způsobem. Na začátku prvního revolučního týdne zavolala Václavu Havlovi, s nímž se přátelila, zda nepotřebuje pomoc. „Odpověděl hned přijeď,“vzpomíná na to dnes. O její účasti na klíčových jednáních rozhodlo to, že si Ladislav Adamec na první setkání přivedl vedle představitelů různých tehdejších společenských organizací také předsedkyni Československého svazu žen Miroslavu Němcovou (nezaměňovat s pozdější místopředsedkyní ODS). „Pojď s náma, Adamec tam má nějakou ženskou, tak ať to nevypadá blbě,“řekl Kriseové Havel.
Proč bylo v Občanském fóru tak málo žen a ty, které zde působily, byly považovány spíše za „dobré víly“do počtu jako Eda Kriseová? A jak to, že si toho za těch třicet let téměř nikdo nepovšiml?
Občanské fórum bylo založeno v neděli 19. listopadu v pražském Činoherním klubu. Organizátoři, tedy Václav
Havel a jeho nejbližší spolupracovníci, od počátku usilovali o to, aby fórum reprezentovalo co nejširší část společnosti.
„Hrozně málo žen“
Setkání tak začalo tím, že Alexandr Vondra na pódium ze sálu svolával představitele nezávislých iniciativ, studentů, umělců, spisovatelů, dělníků či ekologů. Mezi pozvanými na jevišti dominovali muži, čehož si byl Vondra dobře vědom. „Dál tady mezi námi hrozně rád uvítám, protože je tady zatím hrozně málo žen, svoji kolegyni, mluvčí Charty 77 Danu Němcovou.“Dana Němcová byla přijata bouřlivým potleskem, sedla si do rohu a po zbytek setkání nepromluvila.
Kolik žen se na pódium dostalo, není úplně jasné. Kromě Dany Němcové určitě ještě další dvě disidentky, Jana Petrová a Marta Kubišová. Vondrou byla vyvolána i autorka dětských knížek Eliška Horelová, která měla zastupovat oficiální Svaz českých spisovatelů. Z její reakce je ale patrné, že se jí na pódium moc nechtělo. Na dobových snímcích stojí na pódiu v pozadí ještě jedna či dvě neidentifikovatelné ženy. Maximální počet se tedy dá odhadnout na pět šest, mužů bylo minimálně pětkrát tolik. V každém případě ustavující prohlášení Občanského fóra, které požadovalo demisi nejzprofanovanějších figur normalizace, vyšetření zásahu na Národní třídě a propuštění politických vězňů, podepsalo kolem desáté hodiny osmnáct lidí. Sedmnáct z nich byli muži. Jedinou ženou, jejíž podpis najdeme na historickém dokumentu, se stala představitelka Nezávislého mírového sdružení Jana Petrová (dnes Marco). Dokument, který měl programově spojit co nejširší část společnosti, téměř opominul polovinu populace, ženy. A nikomu to tenkrát ani později nepřišlo zvláštní.
„Tehdy se zastoupení jednotlivých pohlaví nevěnovala taková pozornost,“říká dnes Jana Petrová Marco. V době revoluce jí bylo třiadvacet a měla za sebou devítiměsíční věznění za pokus položit během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 kytičku k soše svatého Václava. Na pozvání Olgy Havlové se již v neděli 19. listopadu zúčastnila v bytě manželů Havlových porad o dalším postupu. Navzdory tomu, že podepsala úvodní prohlášení Občanského fóra, v revoluci žádnou velkou roli nesehrála. V druhé polovině listopadu a v prosinci objížděla spolu s herci a studenty venkov a vysvětlovala lidem, co se v Praze děje. To ji vzdálilo mocenskému centru kolem Václava Havla, v němž se přijímala klíčová rozhodnutí. Podle ní ale to, že byla žena, nehrálo zásadní roli. „Měla jsem velmi malé zkušenosti, takže ten vklad, který bych tomu mohla dát, byl omezený ve srovnání se staršími lidmi,“říká dnes.
Socioložka Jitka Gelnarová spočítala, že v rejstříku knihy Jiřího Suka Labyrintem revoluce, která je dnes považována za nejvýznamnější historickou práci o listopadové revoluci, se vyskytuje pouze asi jedno procento ženských jmen. Podíváme-li se do interních dokumentů Občanského fóra, které vydal tentýž autor v roce 1998, jsou v nich ženy uváděny jen marginálně. Hnutí, které se postavilo do čela revoluce, začalo již v prvním týdnu po zásahu na Národní třídě vytvářet svou strukturu. První vznikla 24. listopadu a aktivisté fóra se v ní rozdělili do pěti komisí. V operační, odborné a technické neměly ženy žádné zastoupení. V koncepční komisi pak na čtrnáct mužů připadla jedna žena – Hana Marvanová. Nejvíce žen – tři – mělo působit v informační komisi vedle třinácti mužů. Mezi uvedenými třemi ženami najdeme i Annu Šabatovou. Dnešní ombudsmanka ale říká, že nikdy v žádné podobné komisi nepracovala a celý první revoluční týden strávila doma, protože její muž Petr Uhl byl v sobotu 18. listopadu uvězněn za rozšíření falešné zprávy o úmrtí studenta Martina Šmída a ona se musela starat o rodinu.
Jedinou ženou, jejíž podpis najdeme na úvodním prohlášení Občanského fóra, se stala představitelka Nezávislého mírového sdružení Jana Petrová (dnes Marco)