Dobré víly sametové revoluce
Podle historika Jiřího Suka byly pro vnitřní vývoj Koordinačního centra Občanského fóra v prvních měsících „charakteristické tendence k hierarchizaci a oligarchizaci“. To by se dalo doplnit také tendencí k prosazení dominance mužů. Ta vyvrcholila 11. prosince, kdy byla ustavena rada Koordinačního centra OF. Polovinu jejích členů jmenoval Václav Havel a druhou Petr Pithart. Mezi nimi nebyla žádná žena. Tento výsledek změnil teprve sněm OF, který 23. prosince do rady zvolil Janu Petrovou. Jako jedinou ženu z 26 lidí.
Holky pro všechno
Tehdejší studentka Fakulty tělesné výchovy a sportu Magdaléna Staňková (dnes Pospíchalová) se do centra Občanského fóra dostala přes stávkový výbor své školy, v němž se objevila výzva, že v Laterně magice potřebují pomáhat. „Pro takové ty pomocné práce – běhat v zázemí, vařit kafe, telefonovat, organizovat – se více hodily dívky,“říká. Práce v Občanském fóru se podle ní mohli věnovat jen lidé, kteří se pro revoluční práci dokázali uvolnit na 24 hodin denně, což vylučovalo nejen ty, kteří se nemohli uvolnit z práce, ale i matky menších dětí. I Eda Kriseová, která měla dvě dcery na střední škole, vzpomíná, jak jí pak vyčítaly, že si dělá revoluce a doma není nic k jídlu. Magdaléna Staňková byla ve struktuře fóra zařazena do oddělení s tajemnou zkratkou HPV, pod níž se skrýval prozaický popis – Holky pro všechno. I toto oddělení však vedl muž – novinář Jan Urban. na nějaké lepší americké univerzitě. Nedokázala bych ale zastávat jinou politiku, než do jaké se vrhli historičtí vítězové.“
Před dvěma lety vyšla kniha Marcely Linkové a Nadi Strakové Bytová revolta: jak ženy dělaly disent, která ukazuje, že v prostředí Charty 77 byla celá řada velmi aktivních žen, které v mnohém překračovaly dobové genderové stereotypy. Přestože i zde genderově podmíněné rozdělení rolí fungovalo – např. samizdaty přepisovaly většinou ženy – prosadily se ženy i do čelných funkcí. Z tří mluvčích Charty byla zpravidla jedna žena. Proč tato parita nevydržela i v čase Občanského fóra? Pokud tuto otázku položíme aktérkám dobového dění, většinou se dozvíme, že neměly o politickou kariéru zájem. „Ženy neusilovaly o to se prosadit,“říká Dana Němcová. Jiřině Šiklové prý nabízeli post ministryně zdravotnictví, ale odmítla, protože věděla, že na to není. „My ženy jsme se do toho nehrnuly, politika je chlapská záležitost,“říká psychoterapeutka Jitka Vodňanská, která nicméně v roce 1992 kandidovala za ODA spolu s dalšími ženami se sloganem „Nejsme stranou jednoho muže“do Federálního shromáždění. Zvolena ale nebyla.
Hlavním „personalistou“sametové revoluce byl Václav Havel. Jádro Občanského fóra tvořili až na pár výjimek lidé, kterým důvěřoval a které dlouho znal. Také v obsazení ministerstev a dalších postů měl rozhodující slovo. Z hlediska výsledku tohoto procesu je tedy namístě otázka, do jaké míry Václav Havel podléhal genderovým stereotypům. Byl schopen považovat ženu za rovnocenného politického partnera? Bývalá disidentka Helena Klímová k tomu říká: „Václav Havel se k ženám choval dvorně a laskavě, v oblasti tvorby, ať už literární, či tvorby občanských postojů, jsem neviděla, že by nějak degradoval či neuznával ženskou tvořivost. Naopak, k ženám tvořivým vyjadřoval obdiv, např. k Madeleine Albrightové.“Havlova přítelkyně Jitka Vodňanská odmítá, že by byl machista. „Nikdy ženami nepohrdal, naopak k nim měl takovou zvláštní havlovskou úctu.“Úcta a dvornost k ženám může nicméně mít zcela patriarchální rámec, což byl zřejmě případ Václava Havla, který byl vychován v měšťanské rodině dominantní matkou, proti níž v dospívání revoltoval.
Je otázka, zda byl Havel v ženě schopen uctívat ještě něco jiného než matku, manželku či milenku, tedy ženy definované svým postavením v tradičním řádu. V roce 1985 v eseji „Anatomie jedné zdrženlivosti“napsal, že feminismus se v našem prostředí jeví „prostě jako dada“. Že by tento svůj postoj během revoluce nebo po ní nějak přehodnotil, není známo. Na druhé straně ale navrhl na post ministryně spravedlnosti Dagmar Burešovou, vzal na Hrad několik žen jako blízkých spolupracovnic a později zval ženy například na diskusní setkání ve vile Amálie. Šlo však o ženy, které mu byly loajální a nijak se feministicky neprofilovaly.
Chlapci, pojďte se domluvit
Vládlo podobné genderové rozdělení rolí, které je patrné v centru Občanského fóra, také v dalších ohniscích revoluce, tedy ve stávkových výborech jednotlivých vysokých škol? Pro nějaké obecné tvrzení nemáme dost pramenů, ale z dobových svědectví je patrné, že zřejmě ano.
Pavla Knoblochová (dnes Fáberová) popisuje situaci na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde působila jako členka stávkového výboru, takto: „Na VŠCHT, podobně jako na ostatních technických vysokých školách, většina studentů pojala stávku jako prázdniny. Z těch, kteří zůstali a aktivně se zapojovali, většina kluků stála o pozice vůdčí – mluvit do mikrofonu, sednout si ve stávkovém výboru před TV kamery, aby byli ve zprávách, a podobně. Většina dívek naopak byla ochotná se zapojit do podpůrných prací – zajistit kopírování tiskovin, zorganizovat malování plakátů a malovat je, nakoupit jogurty, aby bylo co jíst .... Na obou stranách byly samozřejmě výjimky.“
Pavla Knoblochová se během revoluce setkala i s přezíráním z důvodu svého pohlaví: „Když jsme šli jako zástupci fakult jednat s rektorem školy, tak jsme byli tři kluci a já jedna dívka. Pan rektor Doležal nás oslovoval výhradně: ,Chlapci, pojďte se nějak rozumně domluvit...‘“
To, co existovalo ve stávkových výborech jednotlivých vysokých škol, se promítalo i do celostátního koordinačního stávkového výboru, který fungoval v divadle Disk. Nejvýraznější studentský vůdce Šimon Pánek vzpomíná na tehdejší situaci s odstupem zhruba půl roku v publikaci Studenti psali revoluci. Ženy zmiňuje jen jako telefonistky, sekretářky a tajemnice, které „držely chod centra a především spojení s fakultami a ostatními místy. Bez nich bychom vyřídili sotva polovinu věcí. (…) Při tom všem jim ještě zbyl čas na to, aby mazaly chleby a ohřívaly konzervy, aby každý z nás ‚velitelů‘, něco jedl. Vařily kávu nebo čaj a dohlížely i na to, aby každý alespoň několik hodin denně spal. Posílaly nás pozdě v noci na kutě, přestože mnohdy měl člověk pocit, že není vůbec unaven a všechno vydrží a spát ani nemusí (…) Každou chvíli někdo z nás někam odjížděl a myslím, že dispečerky na taxislužbě musely už znát po hlase všechny naše dobré víly, které neúnavně volaly jedno auto za druhým.“
Jedinou studentskou vůdkyní, která se dokázala prosadit do velké politiky, se stala Monika Pajerová z Filozofické fakulty UK.
Pavla Knoblochová nicméně dokázala tehdejší stereotypní pohled na ženy využít v pozoruhodné a velmi viditelné akci. Když měla začít schůze Federálního shromáždění před volbou prezidenta, vítala přicházející poslance před budovou spolu s kolegyní ze stávkového výboru v kroji s chlebem a solí. Okrojované dívky se odvážil odbýt málokdo a obě studentky využily situace jednak k demonstraci, že revolucionáři jsou mírumilovní a nechtějí komunistickým poslancům ubližovat, jednak k agitaci za zvolení Havla prezidentem.
Je otázka, zda byl Havel v ženě schopen uctívat ještě něco jiného než matku, manželku či milenku, tedy ženy definované svým postavením v tradičním řádu
V české části Sněmovny národů bylo odvoláno 24 poslanců a osm poslankyň a nahradilo je 29 poslanců a jedna poslankyně – Dana Němcová
Přestože genderové přístupy jsou v dnešní historiografii populární, ba dokonce módní, sametovou revoluci z tohoto hlediska kupodivu téměř nikdo nezkoumal
Navzdory tomuto happeningu to bylo právě Federální shromáždění, kde vyvrcholil patriarchální charakter sametové revoluce. Během takzvaných kooptací došlo v prosinci až únoru k obměně části poslanců obou komor způsobem, který ženy v zákonodárném sboru ještě více marginalizoval. V řeči čísel vypadaly kooptace následovně: Ve Sněmovně lidu rezignovalo nebo bylo odvoláno 76 poslanců a 16 poslankyň. Na jejich místa bylo zvoleno 88 poslanců a 4 poslankyně (Jana Petrová, Vlasta Parkanová, Eleonora Sándorová a Božena Fuková).
V české části Sněmovny národů to dopadlo z hlediska zastoupení žen ještě tristněji: odvoláno bylo 24 poslanců a 8 poslankyň a nahradilo je 29 poslanců a jedna poslankyně – Dana Němcová. Právě zde se rodila česká demokratická politická kultura, pro niž je od 90. let do současnosti charakteristické slabé zastoupení žen v zákonodárných sborech i exekutivě.
Archetypální záležitost
Přestože genderové přístupy jsou v dnešní historiografii populární, ba dokonce módní, sametovou revoluci z tohoto hlediska kupodivu téměř nikdo nezkoumal. V českém prostředí na toto téma existuje zřejmě jen jedna bakalářská práce, obhájená v roce 2016 na Fakultě sociálních věd UK (Anna Fišerová: Sametová revoluce: genderová perspektiva), která vychází z rozhovorů s několika aktérkami revoluce.
Na Slovensku je situace o něco málo příznivější, tématu se v několika studiích věnuje sociální vědkyně Zuzana Maďarová. Ta se ve své poslední knize Ako odvrávať novembru 1989, která právě vychází, zabývá tím, jak se genderové stereotypy promítají do dnešních vyprávění o listopadu 1989. Dochází k následujícímu závěru: „Aj keď ženy boli prítomné vo verejnom priestore a verejne vystupovali, často zostali nezapamätané. Ukazuje sa, že ženy si pamätáme najmä vtedy, ak konajú v súlade s rodovo stereotypnými rolami, teda ako manželky či pomocníčky. Takáto reprodukčná práca sa však nepovažuje za plnohodnotnú revolučnú aktivitu a vo väčšine obrazov revolúcie je neprítomná.“
Vraťme se k úvodní otázce, proč byly ženy v revoluci neviditelné. „Revoluce byla archetypální záležitost, kam ženy dvakrát nepatří,“říká Jitka Vodňanská. Tato odpověď má jistě mnoho do sebe, po třiceti letech je však načase, abychom tento „mýtus Listopadu“kriticky rozebrali, a to i z genderového hlediska.