Protesty byly jen zlomkem revoluce
Rok 1968 byl pozoruhodný po celém světě, tvrdí americký historik James Krapfl, který se zabývá moderními dějinami střední Evropy i obecnými teoriemi revolucí.
obhajován zejména argumentem, že jakákoli forma násilí by zdiskreditovala celé obrodné hnutí.
LN Proměnil se nějak československý pohled na systémové násilí po traumatizující invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968?
Československá kritika systémového násilí se po invazi ještě prohloubila. Navíc začala být sdílena mezi kritiky invaze v sousedních komunistických státech střední Evropy, kteří rovněž protestovali proti systémovému násilí ve svých zemích. V 70. letech se tyto kritiky přetavily ve filozofické odmítnutí násilí jako takového. Toto odmítnutí násilí nejjasněji formuloval v Kacířských esejích o filozofii dějin Jan Patočka. Tato filozofie se rozšířila mezi středoevropskými disidenty „otřesenými“zkušeností s násilím nejen z roku 1968, a pomohla tak určit praktiky a cíle revoluce z roku 1989. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí si braly vzor z Charty 77, která se hlásila k Patočkově myšlence vzhledem k násilí.
LN V čem se liší způsob, jakým je u nás po roce 1989 pražské jaro připomínáno, a to, jakým způsobem tehdejší aktéři událostem rozuměli a co si od nich slibovali?
Paměť pražského jara se od roku 1989 hodně změnila. Původně byly vzpomínky mnohem bližší zkušenosti, což je ovšem přirozené. Pozoruhodná je dnes ve veřejné sféře téměř úplná nepřítomnost vzpomínání na obsah pražského jara. O osmi měsících masivního obrození občanské hrdosti a masového zapojení občanů do veřejného života se mlčí, jako by se nic nestalo, a pozornost se poutá téměř výlučně na vpád cizích vojsk.
Období od listopadu 1989 do raných 90. let bylo v tomto ohledu výjimečné. Mohli bychom ho označit za období skutečné plurality veřejné paměti. Lidé, kteří byli během normalizace za své činy nebo vyjádření z roku 1968 vyhozeni z práce, se mohli vrátit do svých pozic. Během roku 1990 vyšly také početné memoáry o pražském jaru jako výraz uvolnění dosud potlačované touhy napravit oficiální normalizační výklad „krizového vývoje“. Již na jaře 1990 se ale začala zpochybňovat jistota z roku 1989, že reformní hnutí roku 1968 představovalo pozitivní krok v dějinách země.
LN Proč došlo po roce 1989 k rychlé diskreditaci slova „socialismus“?
Normalizace přeťala živou veřejnou debatu o tom, co vše může „socialismus“znamenat, takže když počátkem roku 1990 konečně opět nastala příležitost vytvořit nový druh socialismu, neexistovala shoda, jak by měl vypadat. Tento definiční problém se propojil s rostoucí frustrací pracujících z toho, že nomenklaturní kádry často zůstávali v mocenských pozicích a vzdorovali demokracii, kterou se pracující snažili na pracovištích nastolit během prosince 1989 a ledna 1990 – nezřídka s odkazy na zkušenost z roku 1968. Poněvadž komunistická strana, která vytvořila nomenklaturu, na začátku roku 1990 veřejně prohlásila, že jedině ona může zachránit socialismus, frustrace na pracovištích nabraly podoby antikomunismu, který ještě během listopadu a prosince 1989 zpravidla absentoval. Jelikož se komunisté v prvních měsících roku 1990 zdiskreditovali obstrukční politikou na pracovištích a porušením dohod dojednaných u kulatých stolů, bylo vzhledem k panující nejistotě ohledně významu „socialismu“přirozené, že se celý
LN Existuje nějaká kontinuita mezi událostmi z roku 1968 a 1989? Chápali sametovou revoluci demonstranti v Praze a v regionech jako pokračování něčeho, co se nedokončilo a bylo násilně přerušeno?
Rozebral jsem některé souvislosti ve své knize o revoluci z roku 1989, která vyšla v roce 2009 s titulem Revolúcia s ľudskou tvárou v nakladatelství Kalligram. Řada občanů, kteří hráli významnou úlohu během pražského jara anebo koordinovali občanský odpor po vpádu cizích vojsk, znovu pomáhala organizovat občanskou aktivitu po 17. listopadu 1989. Některá z programových prohlášení naléhala, aby reformy z 60. let tvořily východisko pro další vývoj. Během prvních deseti dní revoluce nikdo nekritizoval celé období komunistické nadvlády od roku 1948, ale jen dvacet let po roce 1968. Jak postřehla spousta dobových revolučních plakátů, „89“je obrácené „68“. V prosinci 1989, kdy nastala otázka, kdo má vyměnit Gustáva Husáka v prezidentském úřadu, se průzkumy veřejného mínění v Praze, Brně a Bratislavě shodovaly na Alexandru Dubčekovi jako na předním kandidátovi.
V počáteční fázi revoluce bylo pro mnoho lidí pražské jaro jediným obdobím demokratické politiky, již vůbec kdy poznali. I ti, kteří byli příliš mladí, aby ho pamatovali, slyšeli dost na to, aby si ho idealizovali. Takže bylo přirozené, že roku 1989 chtěli lidé začínat tam, kde byli v minulosti nucení přestat. Takový vývoj se navíc zdál být v souladu s přestavbou (perestrojka), glasností a demokratizací v Sovětském svazu. A tedy jako něco, v co mohli lidé reálně doufat, vzhledem ke skutečnosti, že sovětská vojska byla v Československu ještě přítomná.
LN Jaro 2019 přineslo jedny z největších občanských protestů od listopadu 1989. Jsou tu nějaké paralely s protesty z roku 1989?
Současné protesty se samozřejmě odvolávají na kolektivní paměť revoluce z roku 1989. Je ale důležité si připomenout, že v protestech spočíval jen zlomek občanských aktivit, které ve svém celku stvořily revoluce. Revoluci z roku 1989 tvořily také stávky studentů a herců, mobilizace na pracovištích, happeningy, dialogy s lokálními představiteli moci a řada dalších způsobů, jakými se občané společně ustavovali jako nová politická síla. K tomuto vzedmutí je daleko bližší současné hnutí Za slušné Slovensko, které pořádá nejen shromáždění, ale především lidi nabádá k novému přístupu k politickému i společenskému životu. Usiluje totiž o přeměnu občanského vědomí a politické kultury, nejen o politickou změnu v některých klíčových funkcích.