Mravnost nade vše
Existuje cenzura ještě dnes, kdy divadlo, film, televize a média obecně ukazují i to, o čem se nám nezdá ani v nejdivočejších snech? Takovou otázku si s odkazem na cenzurní zásahy minulosti do všech oblastí kultury nedávno položila výstava v londýnském Victoria & Albert Museu. Oslavovala totiž padesáté výročí od posledního zákazu, s nímž 26. září 1968 přišel úřad lorda komořího.
Staletí nazpět měl lord komoří, tento „správce veškeré královské domácnosti“, pod sebou úředníka – mistra radovánek –, který zodpovídal za pořádání anglických panovnických zábav. Od poloviny 16. století měl na mušce divadla, protože jeviště byla vždy autentickou tribunou, ze které se veřejnost dala ovlivňovat mravně i nemravně.
A mravnost musí být, to je to hlavní. V patentu o provozování divadel za krále Karla II. z roku 1662 například stojí, že „hry, mezihry nebo opery nesmí obsahovat rouhání, vulgarity a obscénnosti“. Úřad tak kontroloval všechny divadelní texty určené pro veřejná divadla a mohl zakázat cokoli, co podle jeho mínění ohrožovalo veřejnou morálku nebo iniciovalo protivládní nálady. Přesto se divadla stala úrodnou půdou pro satirické zobrazování monarchů i vlád a cenzuru se pokoušela ošálit všemi způsoby: principálové se snažili spřátelit s lordem komořím nebo vytvářeli divadelní „kluby“pouze pro své členy.
Tak se například povedlo The New Lyric Theatre vyhnout zákazu hry G. B. Shawa Živnost paní Warrenové (1893) tím, že ji odehrálo jako privátní „klubové“představení. Mistr radovánek Shawovu hru zakázal, protože se sympatiemi vykreslovala postavu bývalé majitelky veřejného domu, nicméně na jevišti se objevila. Ale na konci 19. století se s cenzurou bojovalo ve velkém. Roku 1907 rozjel právě G. B. Shaw kampaň s podporou více než sedmdesáti dramatiků, nicméně petice určená přímo panovníku Edwardovi VII. uprostřed konstituční krize a kvůli hrozbě světové války zapadla.
Sprosťárny na jevišti
Jenže mravně urážlivé mohlo být cokoli. Třeba soukromý život umělce. Cenzura tvrdě zatočila s osudem například Oscara Wildea, jenž byl 5. dubna 1895, krátce po premiéře své nové hry Jak je důležité míti Filipa, zatčen a obviněn ze sexuálních vztahů s muži. Divadlo muselo vymazat z programu i plakátů Wildeovo jméno a 8. května byla hra stažena. Wilde ve vězení strávil dva roky a pět let nato v bídě zemřel. V této souvislosti je dobré zmínit, že v puritánské Británii byla sexualita vždy terčem číslo jedna. Homosexualita byla částečně dekriminalizována teprve na konci 60. let 20. století, ve stejné době byly legalizovány potraty, prošel zákon o rozvodu a byl zrušen trest smrti. Do té doby se každému, kdo se vymykal, vedlo nedobře.
Jednou z posledních obětí cenzury na divadle byla temná fraška Joea Ortona Klíčovou dírkou z roku 1967. Byla odsouzena jako „zcela nepřijatelné odhalování sexuální perverze“a dostala se na jeviště West Endu až po autorově brutální smrti (byl ubit kladivem ve 34 letech svým homosexuálním přítelem). Její reputaci napravilo až představení v Royal Courtu v roce 1975.
Den po zrušení cenzury, 27. září 1968, se jako první dočkal uvedení slavný muzikál Vlasy a zaznamenal obrovský kasovní úspěch. Jeho americká verze se pokoušela dostat na scénu třikrát, ale kvůli zobrazování nahoty a drog to nikdy neprošlo. Jenže koncem 60. let se společnost stále více liberalizovala a nastoupily nové tváře jako Edward Bond a Peter Brook, kteří svou prací neúnavně provokovali dosavadní status quo. Jejich díla obsahovala násilí, sex, rouhání i homosexualitu.
Velmi ostrým odpůrcem cenzury byl po celou kariéru i divadelní kritik a teoretik Kenneth Tynan. Využíval své pozice v deníku The Observer, kde vyzdvihoval zakázané tituly a vyjadřoval se proti svévolným restrikcím obscénního jazyka a sexu. „Všechno, co může být publikováno nebo řečeno, může být také ukázáno,“tvrdil. Samozřejmě byl tím pádem i obhájcem proskribovaného románu Milenec Lady Chatterleyové D. H. Lawrence, jehož první paperbackové vydání z nakladatelství Penguin Books (1960) způsobilo poprask, ale po vyhraném soudu se během jednoho dne prodal celý dvousettisícový náklad! Nicméně Tynan nezůstal jen u podpory a vystoupil i s vlastní avantgardní erotickou divadelní revuí Oh! Calcutta!, která slavila úspěch na obou stranách Atlantiku.
Film, hudba, noviny... všechno jedno Nejdelší soudní proces s obscénností v Británii zaznamenal undergroundový časopis OZ. Dostal se do Británie z USA roku 1967 a svou přiznanou psychedelickou estetikou a odporem k establishmentu byl důležitou součástí vznikající alternativní kultury. V roce 1970 se editoři magazínu rozhodli vyjít vstříc mladým čtenářům a dát jim možnost, aby si sami připravili jedno číslo. Z dětského čísla Schoolkids Issue se ale všem morálně zatmělo. Dvacítka dětí pěkně natvrdo ukázala, co si myslí o škole, sexu a drogách.
OPS (Obscene Publication Squad) dal „dětské číslo“samozřejmě k soudu s verdiktem, že kazí a korumpuje morálku malých dětí. Během procesu se před soudem odehrávaly protesty a John Lennon složil píseň pro kampaň na získání prostředků k odvolání. Přelíčení trvalo celých 27 dní a na jeho konci editoři magazínu skončili ve vězení. Obhájce John Mortimer během procesu řekl, že takový případ určuje „hranice naší svobody myslet, říkat, kreslit a psát, co se nám líbí“.
Hodně o své době říkají i zákazy filmů. Nevládní organizace British Board of Film Classification (BBFC) byla založena už v roce 1912 a jen s několika výjimkami zkoumala každý komerčně dostupný film. Navrhovala, co vystříhat nebo upravit, a posuzovala i to, pro jakou věkovou kategorii je film vhodný.
Ve dvacátých letech nejčastěji zakazovala snímky s revoluční politickou tematikou, v letech padesátých ty, v nichž se objevila nahota. Aktivní je i dnes: zasahuje proti filmům znázorňujícím sexuální násilí, je ale mnohem smířlivější k urážlivým slovům a užívání drog.
Nejtvrdší cenzurní zásah pocítil Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka. Dystopický film o mladistvé násilnické kultuře byl „vypuštěn“se značkou X certificate (mládeži nepřístupno) roku 1972, na mnoha místech, např. v Leedsu, Blackpoolu a Brightonu, jej odmítli promítat úplně. Po několika násilných incidentech, jež tisk připisoval inspiraci filmem, Kubrick stáhl film z veřejného promítání.
A neunikla ani hudba. Monopol na britské rozhlasové vysílání držela BBC celých 50 let až do roku 1973, kdy jí začala konkurovat první privátní stanice. A BBC cenzurovala a zakazovala písničky z nejrůznějších důvodů. Ve 30. letech to byly písně populárního baviče George Formbyho kvůli dvojsmyslným textům, v šedesátých letech to byl song Shangri-Las Leader of the Pack poté, co střety vyznavačů hudební a módní subkultury jezdících na skútrech a vespách a klasických „rockerů“plnily titulní stránky novin.
V sedmdesátých letech se na černé listině ocitla skupina Sex Pistols, ztělesňující hnutí celé dekády, když její členové během živého televizního vysílání nadávali a kleli. Nepomohl ani manažer skupiny, který pozdržel vydání singlu God Save the Queen, aby se krylo s oslavami 25. výročí nástupu Alžběty II. na trůn. Přestože kapela takový úmysl vůbec neměla, většina společnosti skladbu pochopila jako útok na královnu a zakázala ji prakticky všechna britská rádia. Přesto v žebříčku dosáhla na druhé místo.
To samé se odehrávalo kolem písně skupiny Tom Robinson Band Glad to Be Gay v roce 1978. Kapela ji zahrála během gay pride a okamžitě se z ní stala hymna gay komunity. Za dva roky byla stále na 18. místě žebříčku britských singlů, ale BBC ji odmítla vysílat, protože verše podněcovaly odpůrce homosexuálů k násilným útokům.
Také song Relax skupiny Frankie Goes to Hollywood (1983) ukázal na ambivalenci společenské morálky. V 80. letech se stal Relax jedním z nejkontroverznějších a současně nejprodávanějších singlů (udržel se 5 týdnů na prvním místě v prodeji). Ačkoli se hrál v žebříčku populární hudby Top of the Pops, vlajkové lodi BBC, byl v lednu 1985 zakázán kvůli otevřeně sexuálnímu textu.
Porno na Vltavě
Dnes rozhlasové vysílání kontroluje telekomunikační regulátor Ofcom, který může napomenout vysílatele, pokud před devátou hodinou večer zazní něco, co by mohlo „poškodit“posluchače. BBC tvrdí, že hudbu nezakazuje, pouze „vypípá“sprostá slova. Poslední aférou bylo asi rozhodování, zda po odhalení pedofilie Michaela Jacksona v dokumentárním filmu Leaving Neverland vysílat jeho hudbu. Celá řada rozhlasových stanic po světě ji zakázala a BBC se ve vyvolané puritánsko-politicky korektní panice přidala, po pár dnech ale rozhodnutí dementovala s tím, že BBC umělecká díla necenzuruje.
V téhle souvislosti se hodí připomenout naše „porno na Vltavě“. Tím spíš, že autor pořadu Tomáš Dimter poukazoval právě na dvojí morálku Británie za vlády Margaret Thatcherové. V dopoledním publicisticko-literárním pořadu na stanici Vltava v citaci z románu Alana Hollinghursta Linie krásy zazněla slova „penis“a „koule“. Stížnost posluchačky adresovaná Radě Českého rozhlasu rozpoutala debatu pokryteckou a směšnou. Nejtrapněji z ní vyšli právě žalobci nejvyšší – radní a politici včetně bývalého ministra kultury Vítězslava Jandáka.
Listopadové výročí je i oslavou vítězství svobody slova v Česku. To je dobrá příležitost pro malý exkurz do historie britské cenzury: v nejstarší parlamentní demokracii na světě skončila o jedenadvacet let dříve než u nás.
Editoři magazínu OZ se rozhodli vyjít vstříc mladým a dát jim možnost připravit jedno číslo. Dvacítka dětí ale natvrdo ukázala, co si myslí o škole, sexu a drogách.
Rovnou do ksichtu
Vraťme se ale ještě do Británie a k divadlu. V roce 1980 uvedlo Národní divadlo hru Howarda Brentona Římané v Británii. Mary Whitehouseová, bojovnice za morální čistotu a prezidentka Národní asociace diváků a posluchačů, proti ní rozpoutala kampaň. Režisér představení Michael Bogdanov skončil u soudu, kde ho obvinila z aktu „oplzlé nemravnosti“. Příčinou byla scéna, ve které římský voják znásilní druida. Přestože Whitehouseová neuspěla, případ znovu otevřel staré dilema moralistní pruderie a náboženské bigotnosti.
V 90. letech to už divadla obecenstvu sázela „přímo do ksichtu“. Takzvané hry „in-yer-face“měly diváky šokovat a Zpustošení Sarah Kane, uvedené i na našich scénách, si v Daily Mirror vysloužilo diagnózu „odporná oslava svinstva“.
Nicméně multikulturnost britské společnosti zajímavě rozšiřuje „bitevní pole“. V roce 2004 byla v Birmingham Repertory Theatre uvedena hra Behzti (Dishonor) britské sikhské autorky Gurpreet Kaur Bhattiové. Po násilných protestech místní sikhské komunity, jejichž příčinou byla kontroverzní scéna, ve které dojde (opět!) ke znásilnění v sikhském chrámu, se do toho vložila policie. Po diskusích s představiteli sikhské komunity se divadlo rozhodlo představení stáhnout. Deník Independent celou inkriminovanou scénu z dramatu otiskl na titulní straně, neboť – jak v záhlaví uvedl – k jakékoli fundované debatě je nutná znalost.
Sikhská dramatička Bhattiová na celou aféru reagovala o šest let později novou hrou Behud (Beyond Belief). Přestože patřila ke stejné víře „uražených“, chovala se podle svých slov jako domestikovaná Britka v zemi, kde cenzura už nemá právo zasahovat do autorské svobody.
Ježíš na muslimce
Tahle událost nápadně připomíná vášnivé reakce na uvedení hry chorvatského autora Olivera Frljiče Naše násilí a vaše násilí slovinským souborem Mladinsko gledališče z Lublaně na festivalu Divadelní svět v Brně. Ze scény, ve které Ježíš znásilňuje muslimku, se zatmělo některým křesťanům natolik, že loni v květnu napochodovali do Divadla Husa na provázku v modrých tričkách s nápisem Slušní lidé a představení na půl hodiny přerušili. Do sporu tehdy namočili svá pera úplně všichni, i ti, kdo představení neviděli. Včetně arcibiskupa Dominika Duky, jenž následně podal žalobu na Centrum experimentálního divadla, kde se představení odehrálo. Spor nevyhrotila umělecká kvalita díla (pravděpodobně velmi sporná), ale falešná morálka.
Dělat větší paralely cenzurních zásahů v Británii a v naší příliš krátké demokratické historii nemá smysl. Společnost si svobody slova zatím cení natolik, že by jakékoli porušení tohoto práva zaručeného ústavou vyvolalo mediální bouři.
Naše mladá demokracie sice zaručuje svobodu slova, necenzuruje, ale bdělost je namístě. Můžeme to sledovat i v těch nejvyspělejších demokratických zemích. Politická korektnost, kampaň #MeToo a mnohé další vytvářejí bojová pole ideologií, torpédují naši svobodu a umění se bude muset napořád bránit. Ideologové vždycky vytvářejí strach, živí bigotnost a pokrytectví a jejich snahy cenzurovat svobodné myšlení jen tak neskončí. Společnost nikdy nepřestane mít problém s těmi, kdo jí příliš vidí pod sukně.
A tak vždycky budou platit slova Joea Ortona: „Společnost, ta stará děvka, zvedla svoje sukně a ten zápach byl dost odporný...“