Krokodýle, tvůj život je bomba
Slavná kniha Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě čtenáře uchvátí autorčiným vzděláním, rozhledem i formulační obratností. Nicméně obsahuje pasáž, která ostatní zastíní: a to když autorka v samotném závěru píše paralelní obžalobu Adolfa Eichmanna, tedy věty, které podle ní měli soudci říct, aby se spravedlnost „stala zjevnou“i vůči tomu pouhému kolečku stroje. Stačí poslední věty: „A protože jste podporoval a aktivně prováděl politiku, která nechtěla sdílet Zemi s židovským národem a dalšími národními společenstvími, jako byste vy a vaši nadřízení měli právo rozhodovat o tom, kdo Zemi obývat smí a kdo ne, nelze očekávat od nikoho, tj. od žádného příslušníka lidského rodu, že si bude přát obývat Zemi společně s vámi. To je ten důvod, ten jediný důvod, proč musíte být odsouzen k smrti.“
Podstatné je ono velké písmeno ve slově Země. Ať by tak žil Eichmann kdekoli, bylo by to pro lidi nepřípustné – ostatně k jeruzalémskému soudu ho unesli z Argentiny.
To román Asafa Gavrona Smrt v zádech se odehrává ve stejné zemi, v Izraeli, avšak jde zde o to, že pro někoho je nepřípustné, aby jiný příslušník lidského rodu žil ve stejné zemi jako on. Konečné řešení židovské otázky a národnostní problémy, to je něco odlišného. Nicméně rasové a náboženské tahanice v Izraeli jsou de facto přímým důsledkem událostí druhé světové války, prostřednictvím toho výkonného stroje, jehož poslušným kolečkem byl Adolf Eichmann.
Nezbývá než zopakovat, že tu strašnou Evropu, kterou mohli přeživší Židé po válce nechat konečně za zády, vyměnili za Palestinu, jež se později stala Státem Izrael. Od vzniku tohoto státu však Židé čelí útokům okolních Arabů, kteří je vnímají nejen jako protivníky, ale i coby vetřelce. Jako ty, kteří si udělali umělý stát, a ten byl navíc světem uznán. Podobně vlastně po první světové válce dopadlo poražené Německo, které muselo spolknout fakt, že přišlo o Alsasko a Lotrinsko či že se jeho součástí nestaly Sudety plné Němců – tedy všechno to, co si později Hitler vzal „zpět“.
Proti proudu času
Izraelská, hebrejsky psaná literatura loni zaznamenala v českém prostředí velký úspěch. Vyšel totiž nejen překlad skvělého románu Přijde kůň do baru našim čtenářům již dobře známého Davida Grossmana (1954), ale mohli jsme se seznámit s dalšími dvěma spisovateli – jednak s mladou autorkou Ajelet Gundar-Gošenovou (1982) díky jejímu výtečně propracovanému románu Probudit lvy, jednak s autorem střední generace Asafem Gavronem prostřednictvím rozsáhlého díla Osada na pahorku, v němž detailně a důvěryhodně vylíčil život v jedné z ilegálních židovských osad na Západním břehu. Překlady těchto tří románů jako by do ucha českého čtenáře důrazně zašeptaly: „Tak jsme tady, hošíčku…“
Ovšem zvítězit nebývá tak těžké. Daleko těžší je předchozí vítězství potvrdit. Letos z hebrejsky psané literatury vyšel román Tři patra Eškola Neva (1971), vystudovaného psychologa a rovněž zakladatele školy tvůrčího psaní, jemuž mnoho z mladších izraelských prozaiků prošlo rukama. Nevova Tři patra jsou velmi obratně napsané a pozorně nahlížejí do lidské psychiky, přesto vyznívají jako pečlivě vyrobený literární produkt. A aby toho nebylo málo, nakladatelství Pistorius & Olšanská letos vydalo další knihu arabského prozaika píšícího hebrejsky, tentokrát Sajjida Kašuy (1975), a to
Asaf Gavron román Sledování změn, v němž se promítá fakt, že autor již několik let pobývá v Americe.
Další průnik arabského a židovského světa přináší i stejným nakladatelstvím vydaný román Smrt v zádech. Ten pochází z pera Asafa Gavrona (1968), autora Osady na pahorku (2013), a vznikl již v roce 2006.
Je to trochu rána pod pás, k níž u překladů sem tam dojde. Loni nabytou pověst Osady na pahorku má totiž potvrdit román nejen útlejší, ale především napsaný dříve, navíc Asafu Gavronovi bylo při psaní tohoto románu osmatřicet – zkrátka byl ještě ve věku, kdy se prozaik většinou terpve zlepšuje a zraje.
Samomluvy a přibližování
Izraelští literáti jistě patří k těm, kterým jejich čeští kolegové mohou závidět, že mají o čem psát: že se v jejich zemi pořád něco opravdu děje, něco natolik závažného, že to má trvalý a tragický dopad na lidské osudy. Je to zkrátka země, kde se neumírá pouze při dopravních nehodách či na rakovinu.
K tomu je však zároveň nutno připočíst, že židovští spisovatelé jsou nepřímo tlačeni k humanistické poloze, protože jako intelektuálové a spisovatelé mají jakousi „povinnost“pokusit se nahlédnout na židovsko-arabský problém i z druhé strany. Takovou snahu můžeme najít v dílech i rozhovorech s Avrahamem B. Jehošuou, Amosem Ozem či Davidem Grossmanem – a nechybí ani v románech Asafa Gavrona. V Osadě na pahorku se to přirozeně promítlo do skutečnosti, že nedaleko židovské osady je palestinská vesnice.
Ve Smrti v zádech, kterou opět přeložila Magdaléna Křížová, je konfrontace na sebe se tlačících a o to víc se nenávidějících světů reprezentovaná dvěma postavami. Jednou z nich je mladičký Palestinec Fahmí, jehož rodinná historie čítá spoustu nesmiřitelného boje i smrtelné bolesti, to jest zděděnou nenávist a pocit křivdy. Tou druhou je Izraelec pracující ve startupové firmě s přezdívkou Krokodýl. Asaf Gavron svůj románový vehikl sestrojil tak, že se jejich vyprávění pravidelně střídají a vypravěči se k sobě zároveň nezadržitelně fyzicky přibližují. Což pochopitelně nepředznamenává happy end.
Když to moc nefunguje
Tento postup je samozřejmě účinný způsob vyprávění izraelsko-palestinského příběhu. Tedy tak se to alespoň na první pohled zdá. Když totiž samotný román čteme, musíme svůj dojem poupravit, protože ona vyváženost je jen domnělá. Ne náhodou jsou palestinské kapitoly daleko kratší. Jako kdyby v nich autor neměl tolik co říct. A rozhodně to nelze odbýt tvrzením, že by v těchto pasážích byl pregnantnější, zatímco izraelské kapitoly byly upovídanější. To ani náhodou.
Vtip je v tom, že Krokodýl je pro čtenáře nejen daleko zábavnější společník, ale je také daleko uvěřitelnější coby postava. Mnohem snáz uvěříme, že se jedná o živého člověka, nikoli pouze o jakýsi přelud, který se spisovatel snaží rozchodit, byť mu to moc nejde. Nicméně abychom byli fér, musíme připustit, že Fahmí vypráví retrospektivně z nemocniční postele, takže mu není ani příliš do řeči, natož do skoku. Hlavně zpočátku připomíná Čapkova Povětroně. Samořejmě s tím rozdílem, že v tomto případě mluví sám pacient, aniž by se namáhal uvádět publikum do souvislostí. Čtenář tak tápe. A to by mělo probudit jeho zvědavost. Mělo. Ale není tomu tak.
Fahmí daleko víc připomíná jen jakési nutné zlo – asi jako komunistického poslance v debatě na veřejnoprávní televizi. Takže místy může čtenáře dokonce otrávit proklamovaná vyváženost, že se Asaf Gavron otrocky drží pravidelného střídání hlasů. Což je dobrý doklad toho, že formální vyváženost jednoduše vůbec nefunguje.
Není to bezcitný osel
Krokodýl je oproti Fahmímu alespoň člověk z masa a kostí. Má problémy se svou holkou, má problémy v práci, žije prostě normální život. Zároveň zažije v krátké době tři teroristické útoky – nejdřív v městském autobuse, potom na otevřené silnici a nakonec v kavárně.
Při tom prvním dá Krokodýl lehkovážný slib jednomu mladíkovi, který byl v autobuse s ním, ale na rozdíl od něj včas nevystoupil, a tak se nakonec dostane k jeho dívce, do níž se zamiluje. Jejich vzplanutí ale skončí v oné kavárně. Mezitím Krokodýl ještě zastaví stopujícímu vojáčkovi, který mu je nesympatický a který je nejdřív postřelen a poté zabit přímo u jeho auta. Přes nahuštěnost těchto „náhod“nicméně Asaf Gavron působí důvěryhodně, protože Krokodýl je zkrátka důvěryhodná postava.
A právě proto chceme číst o Krokodýlovi spíš než o Fahmím, u nějž nejenže víme, jak skončí, ale navíc tušíme, že asi udělá jen to, co takový vážný palestinský mladík – spíše podvolené než zapálené kolečko stroje – pro „správnou“věc udělat musí. Krokodýl baští hamburgery a falafely, polevuje v práci a pátrá po totožnosti a posléze i po kontaktech a motivacích mrtvého mladíka z autobusu, a to je strhující a důvěryhodný příběh sám o sobě.
Čtenář je už takový. Fakt, že autor chtěl být vstřícný, objektivní a vyvážený, mu je úplně ukradený. Naprosto ho nezajímá, že prostor by měla dostat i druhá strana. Proč jako? Ne, o Krokodýlovi by četl daleko raději, zatímco o Fahmím by toho mohlo být mnohem méně a možná by se bez něj obešel úplně. Fahmí se projeví lidsky a samostatně teprve ve chvíli, kdy prchá a stává se osamělou námezdní pracovní silou – utíká na oslovi, o tomto zvířeti mluví a následně se zajímá o jeho budoucnost. Teprve tady ho můžeme začít vnímat jako člověka.
Zatímco Krokodýl vyjde ze studia, kam je pozván do věhlasné talk show jako náhlá hvězda z lidu, co přežila opakovaně teroristický útok, zbrocen potem. Jak lidské… A díky krátkodeché popularitě je dokonce osloven, zda by nechtěl dělat černého bookmakera na sázky týkající se toho, kdy a kde to zase bouchne. Jak smutně zábavné…
Izraelský prozaik Asaf Gavron předkládá izraelsko-palestinský konflikt jakožto souboj odhodlaného palestinského mladíka a izraelského účastníka tří teroristických útoků. Čím více se přibližují, tím je jasnější, že se nemohou domluvit.
Nechte mluvit sympaťáka
Co tedy Smrt v zádech Asafa Gavrona ukazuje? Především situaci v Izraeli, která se podle všeho příliš nemění – někdy je horší, někdy lepší, ale nikdy není skvělá. Dále ukazuje, že vyprávění příběhu nestojí na vyváženosti, spravedlnosti či objektivitě. Právě naopak, snažit se v románu o něco takového znamená obírat ho o lidský rozměr: o subjektivitu. Fahmího kapitoly působí jen jako pouhé vyplnění předsevzetí, které samotného autora nebaví – a to je, abychom parafrázovali Hannah Arendtovou, ten důvod, ten jediný důvod, proč by měla být literární postava odsouzena k smrti.
Díky této okolnosti si také můžeme hezky ukázat, jaký je rozdíl mezi životem a literaturou. Fahmí je připraven zavraždit Krokodýla či Asafa Gavrona jen proto, že to jsou Židé. Ovšem Asaf Gavron měl zavraždit Fahmího jen proto, že je nudnou postavou a pouze mu zapadá do románové skládačky. A zároveň měl nechat Krokodýla, aby přetekl z každé liché kapitoly a zalehl celý román, kupříkladu ve stylu upovídaného vypravěče letos přeloženého románu Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je vlastně trestuhodné, když spisovateli pod rukou vyroste výrazná literární postava, jichž je dnes tak málo, a on si toho nevšimne – respektive jí nedá více prostoru. Kdybychom chtěli být nemístní, řekli bychom, že je to na zabití.
Je taky možné, že dojmu scelenosti v případě daleko rozsáhlejší Osady na pahorku napomohla er-forma. V případě Smrti v zádech by šev mezi Krokodýlem a Fahmím nemusel být tak ostrý, kdyby nevyprávěli sami, ale bylo by vyprávěno o nich. Nicméně pak se nabízí otázka, zda je lepší nechat postavu Krokodýlova typu projevovat se výhradně mluvením, či ji pozorovat a popisovat.
Po dočtení Smrti v zádech si můžeme rozhodně říct, že izraelská literatura v českém prostředí pozice nevyklízí. Nicméně pokud v případě Osady na pahorku Asaf Gavron okouzlil románem jako celkem, v případě Smrti v zádech zaujal pouze jednou z dvojice hlavních postav, Krokodýlem. Možná i proto, že Fahmí se též nakonec snaží spoluurčovat, kdo Zemi obývat smí a kdo ne, a tak se nutně stává plochou figurou, do níž je obtížné se vcítit.
Tohle zlo je příliš banální.
Fahmí připomíná jen jakési nutné zlo, něco jako komunistického poslance v debatě na veřejnoprávní televizi, a čtenáře může avizovaná vyváženost otrávit