Osmdesátkami obrazem i slovem

Ze vzpomínek na počátek neuvěřitelných devadesátých let na mě vystupuje jedna opakovaná – a opakovaně frustrující: Neschopnost vysvětlit komukoli ze Západu, jak jsme tady dříve žili. Sebevětší blízkost, sebevětší množství alkoholu ani psychotropních látek nepomáhalo. Naše zkušenost ve své komplexnosti a zároveň neurčitosti se zdála být nesdělitelná. Je nesdělitelná podle všeho podobně, jako jsou nesdělitelné neskonale otřesnější prožitky z válek či koncentráků. Ale jestli se někde podařilo zachytit bídu a paradoxy osmdesátých let, pak je to kniha Herberta Slavíka a Martina Komárka Poslední revoluce.

Jméno Herberta Slavíka není na prvním místě náhodou. Tady vskutku platí zaprášené rčení o obrazu, jenž vydá za tisíce slov: černobílé fotografie jsou bezpochyby dominantou celého svazku. Nejen to, bývalý dokumentární fotograf Mladé fronty (posléze Mladé fronty DNES) své snímky obvykle krátce komentuje, někdy uvádí celý soubor vlastní glosou:

„Když jsem před lety seděl s Vladimírem 518 nad mým archivem z osmdesátých let, Vladimír v jednu chvíli zvedl hlavu a povídá: ,Ale ty osmdesátý už byly celkem dobrý, ne?‘ Chvíli jsem se zamyslel a odpověděl: ,Myslíš?‘ Až letos na jaře jsem několik týdnů procházel stovky negativů z osmdesátých let a nacházel fotografie, které ve mne žádnou nostalgii po starých časech nevyvolaly. Města a vesnice vypadají, jako by bylo těsně po válce, oprýskané domy, špína, rozbité silnice, prázdné výlohy obchodů, fronty na základní potraviny... Vše rámováno všudypřítomnými hesly. (...) Po několika měsících práce na této knize a oživení vzpomínek procházením negativů z těch dob beru tehdejší ,Myslíš?‘ zpět. Místo toho Vladimírovi na dálku odpovídám: ,Ne! Osmdesátý dobrý nebyly!‘“

Revoluční název knihy totiž doplňuje podtitul Jak jsme žili 1985–1992. Obrázků ze sametového převratu jsme všichni viděli přehršel, ale hlavní síla této tlusté, těžké a pěkně udělané bichle je právě v obrazovém a vysvětlujícím popisu osmdesátých let. Možná přesněji: vykreslení přechodu z pozdního reálného socialismu k budování reálného kapitalismu, včetně poslední revoluční změny: rozpadu Československa.

Slavíkovy fotografie ukazují geniální kontrast budovatelských transparentů a rozbité reality: od znuděných pionýrů a stranických špiček, fronty před Mototechnou po počátky budování nového státu. V závěru knihy pak vidíme prezidenta Václava Havla, jak nad lahví alkoholu a s cigaretou v ruce píše projev pro americký Kongres. Tedy něco, co si dnes dovolí už snad jediný prezident na světě...

Komárkův text, který je jakýmsi širším kontextem fotografií, lze chápat jako průvodce v čase a prostoru reálného socialismu pro mladší a méně pokročilé. Pamětníci a profesionálové se asi nic nového nedozvědí, ale to zjevně není účelem. Celá obrazově-textová publikace by možná nejlépe posloužila na základních a středních školách jako klíčová příručka při výuce moderních dějin.

Fotografie totiž ukazují onu bídu a absurditu v plné nahotě tehdejšího kinofilmu (dodejme, že vydavatel vydal dílo na opravdu kvalitním papíře) a Komárkovy texty dodávají jakýsi rámcový komentář. Obvykle provokující autor se tady drží (na své poměry) velice při zemi, nepouští se do divokých interpretací ani odvážných tezí, jen se snaží převyprávět dějiny těm, kdož je neprožili.

Komárek pochopitelně nezapře sebe sama a při pokusu o přiblížení dnešnímu čtenáři dělá nutně jedno zjednodušení za druhým. Čtenář se dle vlastního naturelu někdy pobaví, někdy si nutně podtrhává vlnovkou a pozvedává nesouhlasně obočí. Některé pasáže by možná uměli použít i dnešní chvilkaři:

„Horníky a dělníky v těžkém průmyslu si režim hýčkal. Ve městech jako Litvínov, Most či Karviná byly k dostání potraviny, textil i elektronika, na které mohl pomyslet jen Pražák nebo Brňák, co si sehnal tuzexové bony. Okupační správa věděla, že když bude dusit intelektuály, nevzdechne po nich ani jejich vlastní pes. Kdyby se však začali bouřit dělníci, režim, který se pasoval na dělnický, by sotva vydržel. To, že nedokázal nakrmit dělníky, se stalo osudným polskému režimu. Husák a Jakeš však krmit uměli.“

Navzdory vší simplifikaci se kniha neobejde bez množství dat a jmen, a než by mohla vyjít jako učebnice, potřebovala by důslednou faktografickou editaci, ale těch pár nepřesností není pro naše účely podstatných. Každopádně jde o nejlepšího průvodce osmdesátými lety i pádem berlínské zdi, revoluční Laternou magikou i pohádkovým příběhem Václava Havla, divokou privatizací i rozpadem federace. Autor textu jistě dějiny interpretuje, naopak fotografie mluví samy za sebe. Možná právě to je podstatou kouzla knihy, které se alespoň částečně podařilo cosi unikátního: sdělit nesdělitelné.