Sněhurka, nanicovatá nymfomanka

Problém s moderní parafrází Sněhurky Bílá jako padlý sníh Anne Fontainové tkví mimo jiné v tom, že macecha Isabelle Huppertová je mnohem zajímavější než její schovanka. „Zlá královna“Maude je v jejím podání stejně chladně neproniknutelná jako emočně rozjitřená. Její půvab je zkázonosný a je skutečně led i oheň dohromady, manipulátorka i zraněná žena. Huppertová dokáže herecky prorazit typus postavy, vdechnout jí život, což se ostatním hercům téměř nedaří. I když je Maudina nevlastní dcera Claire půvabná s něžným oválem tváře, je odsouzena k tomu, aby v této „ambaláži“okrašlovala prostředí. A přitom Lou de Laage není špatná herečka a jinde ukázala, že umí zahrát složitý charakter. Tady většinou snivě hledí a smyslně se převaluje na lůžku.

Fontainové přečtení Sněhurky Claire situuje do hotelu, který zřejmě patřil jejímu zesnulému otci a řídí jej jeho vdova. Ta na ni žárlí kvůli svému milenci, hotelovému manažerovi, který se do schovanky zamiloval. Objedná si její vraždu, ale Claire v lese zachrání jeden ze „sedmi trpaslíků“a odvede ji do svého domu na samotě, kde žije se svým dvojčetem, lehce postiženým bratrem a frustrovaným hudebníkem stále dokola preludujícím Bacha. Claire je okouzlená, „tančí“mezi přírodou a nedalekým městečkem. Postupně spí s oběma bratry, místním lékařem, synem knihkupce, který je jen tak mimochodem frustrovaným sadomasochistou. Z nevinné dívky je rázem nymfomanka, ale avizovaná ironie moc nevychází. Režie se stále drží peripetií staré pohádky včetně známých detailů (otrávené jablko), marně se snaží zbudovat psychodrama. Ale je tu k pozorování nádherná příroda jihofrancouzského masivu Vercors i stejnojmenného městečka, a ďábelská Isabelle Huppertová, o níž by divák předpokládal, že právě ona bude objektem mužské touhy. Nikoli nanicovatá Claire.