Staronová levice nastupuje R
Politický střed v anglosaském světě mizí ze scény. Radikalizují se zejména levicové strany
udé pozadí, rudá knížka, rudé kravaty. Britští labouristé Jeremyho Corbyna minulý týden slavnostně potvrdili program znárodňování a vysokých daní. Není na škodu podívat se na souvislosti.
Jedenáct let po tzv. velké recesi je svět politicky k nepoznání. Nastupují zelené strany a jejich ideologie se rozpouští do programu všech partají.
Pak je tu ale ještě jeden fenomén, patrný především v anglosaském světě: návrat třídního boje. Před rokem 2008 se mluvilo o tom, že dělení na levici a pravici už je přežitkem. Vypadalo to, že všichni se tlačí ve středu: v podpoře podnikavosti, ale i v důrazu na sociálně-tržní hospodářství. Labouristé pod Tonym Blairem se v lecčem inspirovali Margaret Thatcherovou, Amerika se pod demokratem Billem Clintonem přihlásila k deregulaci bankovnictví i ke svobodnému obchodu. O něco později se do středu posunuli i němečtí sociální demokraté pod Gerhardem Schröderem, především v důrazu na větší pružnost pracovního trhu. V módě byla dánská flexikurita, kombinace sociálního zabezpečení s flexibilitou.
Souviselo to samozřejmě se slavným „koncem historie“. Svět slavil nejen vítězství demokracie, ale neporazitelné se zdály i tržní principy. Volná tvorba cen, snadnější propouštění apod. Stranám práce bylo jedno, kdo práci vytváří, jestli je člověk zaměstnanec, nebo si dává práci sám. Hlavně když práce je.
Módní retro vlna
Dnes je pravo-levá dichotomie zpátky v plné životní síle. Ke starým identifikačním znakům se ale hlásí především levice, na pravici je to složitější.
Nejen v hudbě nebo designu se vracejí různé retro vlny či pocit pohybu v kruhu. Pro politiku platí totéž. Můžeme se jen dohadovat, jestli byla dříve slepice, nebo vejce. Jestli se vrací do módy něco, co tady dlouho nebylo, především proto, že to tady dlouho nebylo, a muselo se to tedy vrátit. Anebo proto, že ten střed pro všechny byl už příliš nečitelný a rozplizlý, a když je něco dlouho nečitelné, přijde logicky poptávka po tom, aby se na nějakou dobu zase vrátila doba víc ohraničená a čitelná. Či jde o to, že koncentrace bohatství, příjmová nerovnost a oslabování střední třídy jsou tak silné fenomény, že vyžadují reakci. Anebo jde o zpožděnou reakci na to, že se bankéři a mnozí kapitalisté po roce 2008 znemožnili a potvrdili pořekadlo o socializaci ztrát a privatizaci zisků?
Program labouristů jako by se ale vracel až někam před první světovou válku, kdy se k marxismu hlásili sociální demokraté. Vlastně je tu jediný rozdíl: už se nemluví o dělnících a modrých límečcích, protože těch už moc není. Corbyn je tu prý pro „lid práce“dnešní doby. Pro zdravotní sestry, učitele, sociální pracovnice, zaměstnance, řidiče. A pro nájemníky. Pro všechny, jimž rostou částky na složenkách, ale nerostou jim mzdy. Proti nim stojí zlí manažeři, kapitalisté a velkokapitalisté, majitelé domů, podnikatelé, bankéři a finanční elity. Ti, kteří si koupili a zkorumpovali ostatní politické strany. Na těch všech není nic dobrého. Není důležité a zajímavé, jak a kde se bohatství vytváří, asi tady je samo od sebe. Podstatné je ho pouze přerozdělit ve prospěch pracujících.
Labouristé v Británii i američtí demokraté se hlásí k Franklinu D. Rooseveltovi, k novým dealům i velké vládě. Obě strany požadují vysoké zdanění zisků, ale bohužel jsou i proti globalizaci. Nastupuje ideologie, která chce nařizovat centrálním bankám zelené cíle, podporu růstu a přímé investice do infrastruktury.
Radikální levicový program je jedním z důvodů, proč labouristé předčasné volby v Británii nevyhrají
Střední Evropa (zatím) odolává Zajímavý je ale vývoj na pravici. Pravice víc zdůrazňuje sociálně konzervativní témata: tradice, opatrnější migrační politiku, v určitém slova smyslu i národ a suverenitu, respektive nechuť k nadnárodním institucím. Drží se deregulace a snižování daní. V jiných ekonomických věcech se ale pravice posouvá do středu. Nevadí jí už velká vláda, ochrana pracujících, vyšší mzdy. Britští labouristé i konzervativci se hlásí k rozpočtovým schodkům a k velkým investicím do infrastruktury. Rozpočet stačí vyrovnat až někdy po příštích volbách, za čtyři roky, respektive za pět let.
Posun paradigmatu je zřetelný i mezi ekonomy. Ti se stále víc shodují na tom, že fiskální restrikce po roce 2008 byly chybné a přehnané. A politikům vpravo i vlevo se to líbí. Radikální levicový program je jedním z důvodů, proč labouristé tyto volby ještě nevyhrají. A pokud nevyhrají demokraté americké prezidentské volby, bude to mít stejnou příčinu. Pak je otázka, jestli bude následovat posun zpátky do středu, nebo zvítězí nepřekonatelná touha vyzkoušet utopii a tvrdé přerozdělení ekonomické moci v praxi.
Levicové strany ve střední Evropě tímto zůstávají zatím nedotčeny. Nejen u nás, ale i v Německu či Rakousku. Kapitalismus tu byl vždy mírnější a sociální solidarita tradičně vyšší. Na druhou stranu, do středu Evropy vše přichází se zpožděním a podpora sociálních demokratů uvadá. Třeba zatouží po změně.