Pravda, lež a internet
Čím větší nesmysl, tím lépe se šíří na internetových sociálních sítích. Tento dávný empirický poznatek už dokázali zmapovat i vědci. A nyní jej dále rozšířili i o důkaz, že lidé přeposílají i zprávy, které by sami mohli snadno rozpoznat jako falešné.
Téma pravdy a lži na internetu je samozřejmě důležité už od samého zrodu počítačové sítě, protože po ní stále více běhají informace, které tam může pověsit kdokoli, bez jakéhokoli zdrojování či rovnou s odkazem na falešný zdroj. Zvláště po britském referendu o brexitu a amerických prezidentských volbách v roce 2016, které provázela řada nepravd na sociálních sítích, se zájem vědců o poznání tohoto fenoménu ještě zvýšil.
Soroush Vosoughi, tehdy z Massachusettského technologického institutu (MIT, dnes působí na Dartmouth College), spolu s kolegy loni publikovali v prestižním vědeckém žurnálu Science poznatky o tom, jak sledovali šíření zpráv na sociální síti Twitter v americkém prostředí. Jejich pravdivost či nepravdivost ověřovali za pomoci nezávislých posuzovatelů.
Dospěli k dosti děsivému zjištění: falešné zprávy se šířily rychleji a zasáhly větší množství lidí než informace pravdivé. Pravdivé informaci trvalo rozšíření šestkrát tak dlouho než informaci podvodné. Nepravdivá zpráva měla o 70 procent vyšší pravděpodobnost, že ji příjemce pošle zase dál. Úplně nejčastější nepravdivé zprávy se týkaly politiky.
Další poznatky nyní dodal Gordon Pennycook a jeho kolegové z kanadské Univerzity v Regině a rovněž z MIT. Svoji studii, zveřejněnou v odborné databázi PsyArXiv, založili v první fázi na rozboru aktivity 2500 uživatelů Twitteru v USA a Kanadě a na odpovědích, které jim někteří z těchto lidí poskytli.
Výzkumníci mimo jiné popsali, že falešné zprávy, jež byly v souladu s názory konkrétního uživatele Twitteru, šířil dál podstatně častěji než pravdivé zprávy, které však jeho názorům neodpovídaly.
Vědci si položili důležitou otázku: mohli šiřitelé nepravd poznat, že předávají lži? Udělali tedy několik pokusů. Například vytipovali dalších 5500 lidí, kteří v minulosti přeposlali ze svého twitterového účtu nepravdivou informaci, a požádali je, aby posoudili pravdivost jedné nepolitické zprávy. Poté badatelé zjišťovali, jaké zprávy tito lidé následující den přeposílali. Ukázalo se, že těch nepravdivých ubylo. Výzkumníci z toho usoudili, že když se lidem připomene, že ne všechny zprávy na internetu jsou pravdivé, jsou schopni se nad tím zamyslet a aspoň některé falešné informace rozpoznat a nešířit.
„Lidé berou sociální média jako zábavu a jdou na ně, když si třeba chtějí odpočinout od myšlení. Nebaví je ověřovat každou zprávu, jestli je pravdivá,“hodnotil Gordon Pennycook pro populárně vědecký časopis New Scientist.
Čemu tedy věřit? Pravidla jsou jednoduchá. Podívat se, jestli informace pochází z důvěryhodného zdroje, nebo je zdroj podivný či zamlčený. Pokud ji chceme brát za bernou minci, neuškodí zvážit, jestli dává smysl. Čím překvapivější informace je, tím pravděpodobněji nebude pravdivá. Prostě, chce to přemýšlet, což ale, jak Gordon Pennycook zmínil, se lidem nechce.
Výzkumníci mimo jiné popsali, že falešné zprávy, jež byly v souladu s názory konkrétního uživatele Twitteru, šířil dál podstatně častěji než pravdivé zprávy, které však jeho názorům neodpovídaly.