Český příběh – ale jinak!
nadirigován k vrtům geologického průzkumu a matka pod tlakem permanentních existenčních starostí přestává zvládat svou nervovou labilitu. Starší bratr je tělesně handicapován, přitom z celého textu vyplývá, jak neotřelým způsobem se Václav ke svému bratrovi Janovi má.
Následuje studium vojenské medicíny v Hradci Králové a Bruna se etabluje jako zručný zubař. Přestože si stážemi dále doplňuje své vzdělání, je umístěn jako vojenský lékař co nejdále od rodiny. Praktikuje v Martině, Námestovu, Rabči a Púchově. Slovensko se pro něj stane osudovou záležitostí. Pozná svou manželku, paní Lídu, ale také věznici v Ilavě.
Náš pan doktor se stane totiž Husákovým vězněm či chcete-li vězněm svědomí za aktivity, které tehdejší režim otaxoval jeho uznáním jako účastníka třetího odboje. Na Slovensku, kde nikdy nebylo mnoho disidentů, Václav Bruna šířil samizdatovou literaturu, včetně Charty 77, a navíc si na vojenském kurzu angličtiny v Brně pustil ústa na špacír a peprně oznámkoval komunistický režim. Je samozřejmě napráskán a k udání přispěje, tak jak to v rodinách často bývá, i vlastní švagr. Následuje šestnáct měsíců nepodmíněně. Nelze se divit, že toho má plné zuby a že se svou paní v roce 1988 prchnou přes tehdejší Jugoslávii (a tamní hory ve Slovinsku) do Rakouska.
Přepólovaná společnost
Jen mimochodem z textu vyplývá, že náš lékař je také vášnivým numismatikem, rybářem, sběratelem výtvarného umění, fandou Slavie a konečně, že ve zralém věku začne rozumět i koním. Během krátké doby se etabluje jako zubař v Salzburgu (hledejte v Rakousku
lepší adresu), aby se v roce 1990 přestěhoval blíže, k tehdy ještě československým, hranicím. V devadesátých letech založí v Dolním Dvořišti u nás první soukromou stomatologickou kliniku a je hrdý na to, že dodnes nemá žádnou smlouvu s pojišťovnou.
Je z těch, kterým změna režimu otevřela dosud netušené možnosti. Rodina restituovala zdevastovaný statek a Václav Bruna dostal nezvyklý nápad: vybudovat špičkové dostihové centrum. Protože je perfekcionista, tak jeden z jeho koní, jakýsi Peruán, vyhraje posléze třikrát Velkou pardubickou. Je příznačné, jak doktor ctí vazby a závazky, že Peruánovi nechá před zámrským statkem postavit sochu v životní velikosti.
Píšu o knížce nejen proto, že jsem rodinu znal, ale hlavně pro skrytý ethos, který v sobě Opilý koráb obsahuje.
Ale i pro fakt, že v Čechách podnikání od medicíny po dostihový sport může mít parametry a standardy „přirozeného světa“, který ani léta totalit nevykořenila. I když se zdá, že není všem dnům konec.
Prezident (a po něm jeho Ovčáček) odporným způsobem napadl kolem 28. října jednoho známého dramatika za jeho chování během totality. Ten napadený člověk přitom svým jménem pokrýval autory, kteří nesměli publikovat, vozil autem disidenty, když jim stát zabavil papíry, ale hlavně jeho hry znamenaly v osmdesátých letech ostrůvky svobody uprostřed šedé normalizace. Proto je také průběžně zakazovali.
Naše společnost začíná být přepólovaná. Z hodnot se dnes místo plusu stává minus. Václav Bruna je přesto projevem odolnosti oněch kladných hodnot.