Kovář, který dal revoluci dělníky
VTelevizních novinách Československé televize z 24. listopadu 1989 reportér konstatoval, že demonstranti na Václavském náměstí již nejsou jen „studenti a učňovská mládež“. Podpořit požadavky stávkujících studentů přišli také „zástupci pražských i mimopražských podniků a institucí“. Jakmile se nad hlavami demonstrantů začaly objevovat transparenty jako „Dělníci jsou tady“, „Dělníci přebírají štafetu“či „Študáku, máš bratry, dělníky z Tatry“, mohlo se zdát, že revoluce vstupuje do nové fáze. Z na první pohled amorfní masy dělníků se v listopadu 1989 jako zkušený organizátor a hlavně toužebně hledaný reprezentant manuálně pracujících, kteří podporují protesty proti režimu, vynořil dělnický předák z ČKD Vysočany Petr Miller.
Poprvé na sebe upozornil jako ten, kdo na Václavské náměstí přivedl dělníky. Pro Občanské fórum a celé hnutí to byl důležitý přelom, protože veřejnost přestala hnutí vnímat jen jako „bublinu“disidentů, studentů a herců. Proč se ale dělníci k podpoře demonstrací odhodlali? Podle Millera to zprvu nebylo proto, že by nějak souzněli se studentskými požadavky – podle tehdejšího mínění v ČKD studenti dělali „bordel“a dostali zaslouženou „nakládačku“. Postupně ale mezi dělníky převážilo ohromení nad brutalitou zákroku a také pocit podvedení ze strany vedení KSČ, které se jimi zaštítilo při svém následném krytí a omlouvání zásahu na Národní.
Dvanáct tisíc hrubého
Millerův raketový vzestup potvrdil, že během revolucí se dostávají k moci noví lidé, nezřídka skryté talenty, které by jinak dál žily svůj normální, předem nalinkovaný život. V letech 1955–1958 se Miller vyučil v oboru kovář, poz- ději si dodělal střední všeobecně vzdělávací školu s maturitou a následně studoval zahraniční obchod na VŠE. Nemohl ji už dokončit, podle vlastních slov pro aktivitu v celozávodním výboru ROH a režimu nepohodlné postoje k srpnové okupaci. Od roku 1962 pracoval v ČKD, a nebýt revoluce, užíval by si asi důchod na svém hausbótu na Slapech. Sám Miller zpětně připouštěl, že do 17. listopadu „nevkládal žádné naděje ani ambice“. V režimu se jako příslušník dělnické aristokracie, který si i s přesčasy měsíčně přišel na dvanáct tisíc hrubého a měl dvě auta, nežil vůbec špatně. Jak uvedl v čerstvém rozhovoru pro ČT24, jemu i ostatním dělníkům chyběl důvod k radikalizaci i revolučnímu nadšení.
Podobně jako u jiných klíčových postav rozhodovala o jeho úspěchu v revolučních dnech kombinace schopností, osobní odvahy i štěstí a také možnost dostat se do blízkosti Václava Havla. Výrazně mu pomohla organizace generální stávky z 27. listopadu. Češi stávku jako legitimní nátlakový nástroj na své mocné nepřijali za svou. Velké, celonárodní masové stávky se tak v českých dějinách objevují jen v opravdu mimořádných situacích. Během únorového převzetí moci v roce 1948 komunisté generální stávkou demonstrovali svoji schopnost mobilizovat dělníky. Během sametové revoluce měla být generální stávka z 27. listopadu pod heslem „Konec vlády jedné strany“pro tytéž komunisty signálem, že základní předpoklad jejich úspěšného vládnutí – izolovat od sebe studenty, umělce, intelektuály a dělníky – padl. Podle Millera, „jehož“ČKD se stalo důležitým ohniskem revoluce, se však o stávku v pravém smyslu slova nejednalo: „Šlo spíše o zkoušku, jak budou reagovat lidé ve fabrikách v celé republice. A to dopadlo dost bídně.“To, že se jí mělo zúčastnit 75 procent všech zaměstnanců, považuje za blud. Nicméně svůj psychologický z nejpádnějších argumentů při jednání s Adamcem. Miller si byl své role vědom a zpětně podle svých vzpomínek to byl on, kdo Adamcovi sdělil konečný požadavek OF, aby odstoupil a uvolnil cestu k nové, reprezentativnější vládě: „Pane premiére, žádám vás jménem stávkového výboru, abyste podal demisi.“Adamec nakonec na začátku prosince rezignoval a 10. prosince sestavil novou vládu Marián Čalfa, v níž se ministrem práce stal Miller a zůstal jím jako jeden z nejpopulárnějších politiků až do července 1992. Od června 1990 do června 1992 byl také poslancem Federálního shromáždění Sněmovny lidu nejprve za Občanské fórum a posléze za Občanské hnutí.
Zemanův podraz
Otázkou zůstává, proč tak populární politik na počátku 90. let z politiky najednou zmizel. Miller byl ale spíše organizačně-manažerský typ a později vzpomínal, že ho vlastně politika nebavila a například předsedou strany ani být nechtěl. Zatímco ve volbách v roce 1990 ještě za OF uspěl, o dva roky později se už v barvách OH do parlamentu nedostal.
Další část odpovědi zřejmě musíme hledat v roce 1993, kdy se konaly volby předsedy obnovené sociální demokracie, kam se Miller po svém neúspěchu v OH přesměroval. To, co politolog Lubomír Kopeček označuje za „blamáž“(Miller získal pouhých 7 hlasů z 407 delegátů), Miller charakterizuje jako jím vymyšlený plán. Podle svých slov totiž uzavřel dohodu s Milošem Zemanem, že ho bude podporovat proti dalším dvěma kandidátům, Jiřímu Paroubkovi a Pavlu Novákovi: „Byli jsme domluveni, že vše budeme směrovat k tomu, aby ČSSD vedl Miloš Zeman. Objížděl jsem s ním celou republiku, získával hlasy v základních organizacích a měl jsem domluvené, že budu místopředseda strany a ministr práce. Než se tedy začalo hlasovat, přihlásil jsem se o slovo a řekl, že žádám všechny své voliče v prvním kole, aby své hlasy odevzdali Miloši Zemanovi.“Poté, co vyhrál, ale Zeman údajně dohodu, podle níž se Miller měl stát prvním místopředsedou strany, nedodržel a k Millerovi se podle jeho slov zachoval jako „podrazák“a „bezcharakterní člověk“.
V politice, respektive tedy v levé části politické spektra, měl Miller vzhledem k Zemanově příslovečné velkorysosti k poraženým soupeřům dveře uzavřené. Přešel proto do soukromé sféry. Nejprve v letech 1993–1995 působil jako manažer ve firmě Ekotrans Moravia, a. s., poté pracoval jako ředitel pro lidské zdroje v skupině Chemapol Group, a. s. (1995–1997). Poté se stal ředitelem a předsedou představenstva společnosti C. H. Educa, a. s. (1997–1999). Krátce vedl i oddělení lidských zdrojů ve firmě ČEZ, a. s. (1999–2000) a pracoval jako generální ředitel Empirie (2002–2003). Zároveň začal opět pracovat pro státní sektor jako poradce pro personalistiku ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (2002–2003) a poté jako ředitel oddělení lidských zdrojů na ministerstvu kultury za ministra Vítězslava Jandáka od srpna 2005 do září 2006. V roce 2010 se o Millerovi dokonce spekulovalo jako o možném dočasném šéfovi České filharmonie. Jeho posledním angažmá, v němž na sebe upozornil i v médiích, byla od roku 2008 funkce výkonného tajemníka Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin.
Vzhledem k jeho renomé asi nepřekvapí, že se jej ve svých začátcích pokusilo zlanařit i ANO 2011, aby kandidoval do Senátu v Příbrami. Miller podle svých slov vyhrál stranické primárky, ale námluvy nakonec nedopadly. V některých vyjádřeních dával své vyškrtnutí do souvislosti s problematikou odpadového zákona a svojí rolí ve výše zmíněním sdružení, jindy se svou kritikou „vlastních řad u generála Babiše, který vede ANO jako firmu, tedy do záhuby“, někdy za svůj neúspěch v hnutí vinil současného prezidenta: „Bylo mi jasné, že vítr vane od Miloše Zemana.“
Millerův reflexní narativ sametové revoluce a 90. let si můžeme poskládat z jeho vzpomínek či rozhovorů pro nejrůznější média. Pohybuje se od typické subjektivnosti a sebestřednosti aktéra pamětníka, podle něhož byla v politice „absolutně čistá“jen jedna éra, a to roky 1989 až 1992, a jen příspěvek „jeho“třídy byl pro revoluci zásadní. Události z roku 1989, jež podle něj nebyly revolucí, ale jen „změnou“a „podivným předáním moci“, nerozhodli ani studenti („dočasná sociální skupina bez odpovědnosti za rodiny“), ani umělci či disidenti („nepočetná a neznámá elitářská skupina“), ale ti, kdo měli v tu chvíli ekonomickou moc a sílu, která držela režim. Miller přijímá za svou skepsi o tom, kdo na revoluci vydělal, „holky z E55, pasáci, veksláci, političtí šíbři“.
Dynamiku jednání a jednotlivých kroků OF podle něj určovali ti druzí, revolucionáři neměli žádný pevný plán a hráli s kartami, které rozdal protivník. Nicméně spojení „revoluce po pracovní době“– kdy lidé chodí do práce a po ní si chodí „zademonstrovat“a „zakřičet si“a pak to probírají v hospodách – by si v kontextu sociálních dějin českých revolt, vzpour a revolucí zasloužilo podrobnější zpracování.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Petru Millerovi (1941), dělnickému předákovi z ČKD a ministrovi práce a sociálních věcí.
Příště Václav Klaus