Migranti v Bosně hrají o lepší život
Tisíce běženců čekají u hranic s EU v Bosně a Hercegovině na šanci dostat se dále do Evropy. Ani s přicházející zimou se neví, co s nimi bude.
BIHAČ „Čtyřiadvacetkrát jsem si dal The Game! Čtyřiadvacetkrát!“říká hrdě Merhad, uprchlík z íránského Šírázu, jako by se chlubil sportovním výkonem. Nejdřív na něj nechápavě hledím, pak mi to dochází. „The Game“neboli hra se ve slangu běženců říká pokusu o překročení hranic a proniknutí ke konečnému cíli, do Německa, Itálie či Spojeného království.
Drtivá většina pokusů nevyjde, ale zkouší se to znovu a znovu. Donekonečna. Tito lidé do své cesty investovali až příliš mnoho na to, aby to vzdali. Z Afghánistánu, Pákistánu, Íránu či Sýrie jsou na cestě několik měsíců, někteří i let. „Pracoval jsem rok v Íránu, pak rok a půl v Turecku a nějaký čas v Řecku,“líčí Sajfulla, student z Kábulu, jak to obvykle chodí. Zhruba sedm tisíc dolarů (160 tisíc korun), kolik u převaděčů stojí celá cesta z Afghánistánu do Německa, neměl, a tak si musí vydělávat po částech. Teď je v Bihači, peníze prý nemá, ale přesto se, jak říká, pokusí jít dál.
Život v blátě
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) registruje v Bosně a Hercegovině něco přes osm tisíc migrantů, nejvíc na celém Balkáně. Naráží tu na bariéru v podobě hranice Bosny a Hercegoviny s Chorvatskem, kde policie migranty intenzivně loví a vrací zpět. „Dělají to poslední dobou nejen Chorvaté, ale i Slovinci a máme tu lidi vrácené až z italského Terstu,“vypočítává Inna, sociální pracovnice v táboře Bira v Bihači.
V tomto čtyřicetitisícovém bosenském městečku a jeho okolí vyrostlo pět táborů pro zhruba čtyři tisíce lidí. „Mohou volně přijít a odejít, režim je tu naprosto otevřený,“popisuje jeden ze zaměstnanců Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která tábory spolu s několika partnerskými charitami provozuje.
Procházíme spolu táborem Bira v komplexu továrních hal na severním okraji města. V obrovské hale jsou buňky a v nich po šesti ubytováni muži, vesměs mladíci po dvacítce, zpravidla ze středních vrstev, kteří jdou za svým snem mít se lépe a žít v bezpečnější zemi, než je Sýrie nebo Afghánistán. Svoji zvláštní sekci tu mají i rodiny s dětmi, které tvoří asi čtvrtinu všech běženců. V další hale bydlí mladiství bez doprovodu dospělých, nejmladším je kolem deseti let. „The Game“ale prý zkouší všichni bez rozdílu.
Migranti v Biře jsou v suchu a teple, dostávají tři jídla denně, a přestože se mohou dívat na filmy nebo malovat obrazy, všechny sžírá zoufalá nuda z nicnedělání. Další místo, tábor Vučjak v kopcích za městem je pravým opakem. Jeho obyvatelé připravují na ohních jídlo, pod širým nebem tu provozuje živnost holič, na plácku uprostřed pulzuje bazar, kde je možné pojíst či nabít si telefon.
Asi tisícovka obyvatel, výhradně mužů, ale přežívá ve stanech, které někde zapomenuté ve skladech našel turecký Červený půlměsíc. Prší do nich a je v nich zima, všude je moře bláta.
Vzduch je k zalknutí od mokrého roští, pro které se osazenstvo vydává do blízkého porostu zamořeného minami ještě z dob bosenské války.
Do Vučjaku úřady sestěhovaly běžence, kteří přes léto tábořili v opuštěných objektech po okolí. Jenže s přicházející zimou si místo, o něž se stará bosenský Červený kříž, nijak nezadá s jinými divokými tábory. Mezinárodní organizace by nejraději tento smutný symbol bosenské migrační krize, podobný táboru na řeckém pohraničním nádraží Idomeni z jara 2016, zrušily. Centra s lepšími podmínkami ale nestačí a za Vučjak zatím není náhrada. „Tento tábor nesplňuje základní životní standardy, není připraven na zimní podmínky a je obklopen minovými poli,“varují v prohlášení Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontie` res, MSF).
Vítězové a poražení
V Bihači žijí většinou Bosňáci, lidé muslimské víry, stejně jako uprchlíci, a to vzájemné soužití trochu usnadňuje. Migranti jsou ve městě vidět na každém kroku, nikdo je neuráží ani nenapadá a i oni sami se chovají slušně. „Jenže jsou to trochu jiní muslimové než my,“připomíná místní mladík Amir, že soužití není až tak o islámu, ale o kulturních zvyklostech. Místní také mají strach z úřadů, které z pomoci běžencům nadšené nejsou. Nedávno například policisté vyhostili některé z humanitárních dobrovolníků včetně těch českých a třeba za svezení migranta stopem je možné dostat tři až pět let vězení.
Téměř všichni oslovení běženci mají jasno – budou zkoušet „The Game“znovu. „Když vás v Chorvatsku chytí, seberou vám mobil i peníze, spálí svrchní oblečení a někdy vás i zbijí,“popisuje Íránec Merhad své zkušenosti.
„Jde to i za peníze, převaděčský byznys vzkvétá,“potvrzuje sociální pracovnice z Biry Inna. „Kdo dá 800 eur (20 tisíc korun), může vyrazit bez garance ve větší skupině, za 5000 eur (125 tisíc korun) se vezete luxusně v autě a v Německu jste hned zítra,“dodává. Jenže na takové řešení drtivá většina zdejšího osazenstva nemá. A když se ptám, co bude s těmi, kdo svou hru prohrají, setkávám se jen s krčením rameny.