Jak vědec a brblal hledali boha
V prvním dílu (Podivuhodná robotí expedice) šli William s Meriwetherem tam, v tom aktuálním jdou zase zpátky. Výsledek jejich cesty je ale stejný: poznání, že všechno je jinak. V prvním dílu vystopovali ve finále otisky minulého světa – světa lidí. Tím nabralo album definitivně dystopický ráz a přiblížilo se jinému komiksovému seriálu z posledních let, příběhům dvojky Radiator & Recyklator, které uvedl do chodu Petr Korunka. V druhém dílu se William s Meriwetherem vracejí domů s úlovkem. Jenže doma je přeprogramováno: nikoho nepoznávají, a pokud ano, pak oni nepoznávají je.
Dystopie nabere slušnou dávku existenciální úzkosti. Ta se dál znásobí, když vědec s poutníkem zjistí, že v prvním dílu je vlastně obelhali a že musejí zmizet. Směrem, který vymezil kdysi Marcel Duchamp velkým umělcům budoucnosti: do podzemí. A tak ti dva putují dál, a možná ani ne proto, aby přišli celé věci na kloub, ale prostě pro samotné putování.
Rubášová s Janíčkem vytvořili docela kompletní, dobře fungující univerzum, nabité zvláštní atmosférou. Na jedné straně dystopicko-existenciální tóny, na straně druhé humor, méně situační, více jazykový. Ti dva jsou roboti, takže všechno lidské, co doznívá v jejich programech, od idiomů přes názvy klasických pohádek po konkrétní užitné výrazivo, je „robotizováno“– a pro „nerobotizovaného“čtenáře odtud proudí osvěžující komika.
Nic než stvořitel
Vůbec jsou ti dva roboti sympatičtí: mají v sobě cosi staromilského, lidského, jejich přátelství je věrné, byť se někdy navzájem škorpí a vědec si občas stýská nad jistou natvrdlostí svého parťáka. A nesou samozřejmě jasné poselství, které ale čtenáři nijak halasně nestrkají pod nos: takhle by to mohlo s člověkem a jeho civilizací jednou skončit. Zničená příroda, vyhubený život. A v troskách úderka obřích robotů, kteří jen pracují pro práci – aby se koloběh nezastavil docela.
Ačkoli jsou Meriwetherovy zápisy žánrově charakterizované jako deník, Rubášová napsala jasný příběh: dějový, všímavý ke kulisám i „vnitřnímu“životu hrdinů. Vypravěče třeba občas stíhají ataky melancholie. Jako by si navzdory tomu, že ho řídí sestava jedniček a nul, uvědomoval, do jaké šlamastyky to vlastně s kumpánem přišli. Jako by se do programu, který ho vede, otiskl ten, kdo ho sestrojil: člověk. Takže spíš kombinace umělého a lidského: biomechanoid?
Podobně Janíčkovy kresby, v nichž dominují modrá s oranžovou. Samé trosky, harampádí, poslední útržky zmizelého světa, ale nad tím znovu jistá pohádkovost, skoro až vřelost, žádný kovový chlad. Ostatně kniha míří za dětským čtenářem. A nejen za ním: William s Meriwetherem totiž nehledají na své cestě nic jiného než „stvořitele“čili boha. A tedy naději, že věci – a oni spolu s nimi – mají hlubší smysl. I když třeba dočasně pohřbený.
Taťána Rubášová & Jindřich Janíček: Neočekávaný robotí exodus
Labyrint, Praha 2019