Obřízka a zákon otce

OEvropě se často říká, že má křesťansko-židovské kořeny. Na tom, do jaké míry je skutečně také židovská, nejenom křesťanská, se ale shodne jenom málokdo. Pozoruhodné je ovšem především to, že ze všech tří abrahámovských náboženství tvoří mnohem užší a pevnější pár islám a judaismus. Oběma je vlastní představa vyvolenosti, která se stvrzuje mužskou obřízkou.

Spojuje je tedy vazba, jež se vpisuje přímo do těla a která je viditelným znamením smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. S ní pak pochopitelně úzce souvisí převládající falocentrismus. Obě vyznání jsou silně falokratická, vládne v nich zákon otce v jeho tyranské autoritě. Odhaduje se přitom, že na celém světě je zhruba třetina všech mužů obřezána. Jistě, i v křesťanství mluvíme o „obřízce srdce“jako o symbolu obrácení člověka k Bohu. Tento symbolický význam obřízky zná ostatně už Starý zákon. Jenže v judaismu, stejně jako v islámu, se všechno točí okolo litery a symboly jdou do značné míry stranou.

Roli falu v kultuře a ve společnosti už přes sto let popisuje psychoanalýza. Výrazným faktem přitom je, že se uchytila pouze ve staré Evropě, tedy v křesťanských zemích. V arabsko-islámských státech je dokonce pořád zakázána.

O potřebě uvažovat o vztahu náboženství a určité logiky nevědomí přitom svědčí především fenomén archaického násilí, které se neustále navrací v náboženských válkách. Patří sem znásilnění, zraňovaná pohlaví, usekané paže, hlavy nabodnuté na kopí a nesené v procesí jako falický symbol, tedy násilí útočící na tělo jako pohlavní záležitost.

Psychoanalýza měla dva zásadní politické vlivy. Zatímco psychiatři v době Sigmunda Freuda blouznili o dědičnosti duševních poruch a o riziku degenerace, sám Freud reagoval na vzestup rasismu a fašismu tak, že principem sexuality učinil zákon – zákon otce, zákaz matky. Zároveň z něj udělal oidipovský zákon poražené suverenity, která už není svrchovaností tyranského otce, ale jejího přenosu k symboličnu. Psychoanalýza je tak bytostně jako disciplína neslučitelná s jakoukoli diktátorskou formou vlády. Strukturalisté šli dokonce ještě dál v tom, že falus určili jen jako paradoxní symbol chybění. K jeho nezachytitelné povaze tak patří, že je v psychosexuálním vývoji dítěte vždy nalezen na straně matky a nikdy u toho, kdo má penis. Lze ho totiž objevit pouze jako ztracený, neboť představuje minulost, která nikdy nebyla přítomná.

I tato proměna falu na symbolický orgán naráží na mnohočetný odpor: nejen tradicionalistů, ale i komunistických režimů, současných feministek či třeba homosexuálů. Vymezili se vůči ní i filozofové, kteří v postavě psychoanalytika vidí jen novodobého kněze. Z hlediska geopolitického ovšem i to představuje pokrok.

Ze všech tří abrahámovských náboženství tvoří mnohem užší a pevnější pár islám a judaismus. Oběma je vlastní představa vyvolenosti, která se stvrzuje mužskou obřízkou.