Anglicky po čtyřicítce
I v dospělosti se můžete naučit dobře anglicky. Jak na to, aby studium bylo efektivní, radí zkušení lektoři
Angličtina je dnes všude kolem nás. Je nejvyučovanějším cizím jazykem na českých školách a dnešní teenageři ji už celkem dobře ovládají. Obklopuje je mnohem intenzivněji než minulé generace. Sledují filmy, hudbu i videa na internetu v originálním znění a také více cestují. Stále častěji si ji však potřebují osvojit i ti dříve narození.
Invaze angličtiny v pohybu Dnešní čtyřicátníci a starší, kteří většinou opustili školní brány jako jazykově mírně pokročilí, se sice jakž takž domluví, ale řadě z nich to pomalu přestává stačit. „Musel jsem s angličtinou začít znovu. Od vysoké jsem ji používal jen o dovolených v cizině a teď nám ve firmě kompletně vyměnili český management za britský. Anglicky tak budu muset mluvit skoro denně,“vysvětluje Petr z Prahy 6 důvody, proč se ve svých osmačtyřiceti přihlásil do kurzu. To Alena z Brna se začala učit z úplně jiného důvodu: „Jsem čerstvě v důchodu a konečně mám víc času cestovat po Evropě. Bez znalosti angličtiny to ale nejde. Baví mě poznávat kulturu různých zemí a lidi, kteří tam žijí. Chtěla bych se nejen bez problémů umět zeptat na cestu, ale taky si trochu víc popovídat s místními, a na to si zatím netroufám.“
Jak vlastně dnes vypadá průměrný korporátní student jazykové školy? „Je mírně pokročilý, má 1 hodinu týdně a domácí úkol dělá jednou za tři týdny, většinou těsně před lekcí. Až 70 % z nich totiž cizí jazyk nepotřebuje aktivně. A z těch zbylých 30 %, kteří ho používají aktivně, ho jen velmi malá část využívá denně,“hodnotí současnou realitu Šimon Steffal, mentor jazykové školy James Cook Languages. Ovšem jedním dechem dodává, že se to pomalu mění, protože změnou prochází i české prostředí.
„Společnost se hodně globalizuje a pravděpodobnost, že budete mít v pracovním týmu kolegu ze zahraničí, se stále zvyšuje, stejně jako že si některé z vašich dětí vezme cizince a vy rázem získáte část cizojazyčného příbuzenstva, se kterým se budete muset nějak domluvit. Navíc angličtina brzy najde své místo i v profesích, kde většinu lidské práce nahradí stroje a počítače – někdo s nimi bude muset umět komunikovat. Šance, že cizí jazyk využijete, zkrátka neustále roste,“říká Šimon Steffal.
Teenageři versus čtyřicátníci Lze se tedy naučit dobře anglicky třeba i po čtyřicítce? Odborníci se shodují, že ano, jen je třeba dodržovat určité podmínky. Výuka může být efektivní i přesto, že už vám dávno není dvacet. Na začátku je nejdůležitější vědět, proč se vlastně cizí jazyk chcete učit. „Je třeba si určit, kolik času a úsilí studiu můžeme věnovat. Pokud má být výuka efektivní, nestačí se učit hodinu týdně. Navíc bychom měli počítat i s domácí přípravou. Jednoznačně platí pravidlo, že čím častěji se jazyku věnujeme, tím rychlejší pokrok můžeme očekávat,“radí ředitelka jazykové školy Jipka Martina Nováková. „Je také dobré mít zcela konkrétní, smysluplný a objektivně měřitelný cíl. Nestačí si jen říct, naučím se anglicky, je potřeba to specifikovat. Například chtěl bych umět napsat kolegům v práci stručný a slušný mail v angličtině. Nebo rád bych se bez problémů domluvil na recepci v hotelu, případně při odbavení na letišti a podobně,“doplňuje Steffal.
Všeobecně panuje přesvědčení, že mladí se učí cizí jazyk o poznání snadněji než lidé ve středních letech. Dle odborníků je to ale velmi individuální. „Na zapomínání má podle mě mnohem větší vliv, jestli učení toho dotyčného opravdu baví, než kolik mu je let. Mám studenty v důchodovém věku, kteří se učí stejně dobře jako ti dvacetiletí, ale jen když opravdu chtějí. Investují do toho hodně času, opakují si, hledají různé způsoby, jak s angličtinou pracovat. Není to pro ně mrtvá věc, které se dotknou jednou za týden, ale je součástí jejich života. Buď mají známé rodilé mluvčí, se kterými jazyk procvičují, nebo si povídají mezi sebou,“popisuje své zkušenosti Šimon Steffal, který se výuce angličtiny pro dospělé věnuje 15 let.
Řada lidí řeší, že v určitém věku už je prakticky nemožné naučit se anglicky tak, aby je neprozradil rodný přízvuk. Na to má ale mentor James Cook Languages povzbudivou odpověď: „Někdo se anglicky učí 20 let a stejně má přízvuk. Jako třeba Arnold Schwarzenegger. Ve Spojených státech žije od svých sedmnácti let a jakmile otevře pusu, slyšíte jeho germánský akcent. A na druhé straně jsou tací, kteří tam žijí dva tři roky a znějí jako rodilí mluvčí. Víc než s věkem tohle souvisí s citem pro intonaci – někdo ho má, jiný ne. Ale čemu to vlastně vadí? Podstatou komunikace je přeci domluvit se, nedokonalý přízvuk tomu neubližuje.“
Bojím se udělat chybu
Martina Nováková z jazykové školy Jipka se sice kloní k názoru, že pro děti je studium cizího jazyka opravdu o něco snazší, protože ho přirozeněji přijímají a nepřemýšlí o pravidlech, ale zase se dokážou soustředit kratší dobu. „S věkem se učení nového jazyka stává obtížnějším a pro starší lidi to opravdu může být výzva. Dospělí jsou často ve stresu, protože mají strach, že se zesměšní, že se už nic nenaučí, že je to nad jejich síly. Proto musí lektor své dospělé studenty stresu zbavit a připravovat pro ně hodiny, které je zaujmou, pobaví a motivují k další výuce. Je důležité dát jim vědět, že se nemají čeho bát, že není hanba dělat chyby.“Strach z chyby skutečně bývá častým problémem Čechů, zejména těch starších, kteří většinu školní docházky absolvovali ještě před rokem 1989. Mají obavy, že se ztrapní před ostatními, a tak raději mlčí. Co s tím? „To je otázka mentálního nastavení. Problém je, že český vzdělávací systém byl směrem k žákům dlouhá léta nastaven jednoznačně: Když co nejpřesněji zopakuješ učiteli, co ses naučil, dostaneš jedničku, když to nezvládneš, máš pětku a jsi ztracený případ. To je velmi nezdravý přístup. Pocit provinění spojený s chybou pak vede k opakovanému selhání, případně i k rozhodnutí vzdát učení úplně, což je velká škoda. Svým klientům vždycky říkám, že chyba je prostor pro zlepšení. Je dobré analyzovat, proč chyba vznikla, a pracovat s ní, ale nenechat se jí paralyzovat,“vysvětluje mentor.
Martina Nováková zase radí, že strach chybovat pomůže odstranit jednoduchá věc: mluvit, mluvit a mluvit. Cvičení zkrátka dělá mistra. „A taky je třeba si uvědomit, že konverzace nemusí být dokonalá, bez chyb a s brilantní gramatikou, aby byla úspěšná. Většina
studentů se ve svém životě setká převážně s nerodilými mluvčími cizího jazyka, kteří se ho učí stejně jako oni, také dělají chyby a neznají všechna slovíčka. Cílem však je si navzájem porozumět, ne sepsat bezchybnou příručku gramatiky.“
Když se jazykových lektorů zeptáte, jakých chyb se my Češi dopouštíme v angličtině nejčastěji, většinou se shodnou na následujícím. Pletou se nám předložky, například říkáme „on the airport“místo „at the airport“, nebo doslovně překládáme z českého originálu a také často nepoužíváme členy, protože máme pocit, že je nepotřebujeme. Mnohdy ignorujeme předpřítomný čas, který je ale v angličtině naprosto zásadní a hojně používaný, a téměř pro veškeré vyjádření dějů budoucích používáme sloveso „will“, což není nejvhodnější, protože v angličtině existuje vícero budoucích časů. A také občas zvolíme slovo, které se pro daný kontext prostě nehodí. Velmi špatně odstranitelné jsou pak takzvané fosilizované chyby, tedy ty zažité. Nejhůře se jich podle Martiny Novákové zbavujeme, pokud se týkají výslovnosti. Typickým příkladem je prý slovo „event“, o kterém studenti mluví jako ['i:vnt], ale správně je [i'vent] s přízvukem na druhé slabice.
Nemám s kým mluvit
Častým argumentem Čechů pro nedostatečnou praktickou znalost angličtiny bývá věta „Já ale nemám s kým mluvit“. Šimon Steffal však připomíná, že možností, jak si s někým promluvit v cizí řeči, je dnes spousta. „Pokud zrovna často necestujete do zahraničí nebo nemáte kamaráda cizince, nevadí. Existují různé aplikace, jako třeba Duolingo nebo Hello Talk, kde je možné zdarma chatovat s rodilými mluvčími z celého světa. Ve větších městech si můžete bezplatně promluvit s cizinci i ve specializovaných konverzačních klubech či barech. Zlepšit své komunikační schopnosti a rétoriku v cizím jazyce na veřejnosti lze i v klubech neziskové vzdělávací organizace Toastmaster International. Stačí jen chtít.“