Proč jsou dánské děti šťastné?

V knize, z níž přinášíme dnešní ukázku, nechávají autorky J. J. Alexanderová a I. Dissingová Sandahlová nahlédnout do osvědčených metod dánského rodičovství.

že jsou naše děti úzkostnější kvůli nám, aniž bychom si to uvědomovali? Je to tím, že je nenecháme si víc hrát? Co kdybychom vám řekli, že neorganizované hraní učí děti být méně úzkostné? Učí je odolnosti. A bylo dokázáno, že odolnost je jedním z nejdůležitějších prediktorů úspěchu v dospělosti. Schopnost „otřepat se“, ovládat emoce a zvládat stres patří mezi klíčové charakteristiky zdravého a fungujícího dospělého. Už víme, že odolnost je skvělou prevencí proti úzkostem a depresím, a je to také něco, co Dánové svým dětem vštěpují celé roky. A jedním ze způsobů, jakým to udělali, bylo položit velký důraz na hru.

V Dánsku v roce 1871 přišli manželé Niels a Erna Juel-Hansenovi s prvním způsobem výchovy založeným na vzdělávací teorii, který zahrnoval i hru. Zjistili, že volná hra je pro vývoj dítěte velice důležitá. Dánské děti dokonce po mnoho let nesměly začít chodit do školy dřív než v sedmi letech. Pedagogové a lidé, kteří nastavovali program pro školní vzdělávání, je nechtěli zapojovat, protože měli pocit, že děti by v první řadě měli být dětmi a hrát si. I v dnešní době končí desetileté a mladší děti ve škole ve dvě hodiny odpoledne a pak mají možnost jít na zbytek dne do „volnočasové školy“(skolefritidsordning), kde je jedinou doporučovanou aktivitou hraní.

Respektovaný rodič

Dánové chtějí, aby s nimi jejich děti jednaly s úctou, ovšem respekt je oboustranná záležitost. Musíte sami respektovat, chcete-li být respektováni. Vedení pomocí strachu je problém, protože tím si respekt nezískáte; jen strach dále živíte. Mezi pevným vedením a vyvoláváním strachu je rozdíl. Má-li dítě strach, nikdy nezná skutečný důvod, proč by něco nemělo dělat; to jediné, o co se bude snažit, je vyhnout se fyzickému trestu nebo křiku. Tím u dítěte silný smysl vlastní osobnosti nepodpoříte. Ten přichází jen tehdy, má-li dítě možnost ptát se a pochopit, co jsou pravidla a proč existují, a potom je skutečně přijmout a dokázat ocenit. Mít strach z něčeho, čemu se říká pravidlo, je něco úplně jiného. Život v nepřátelské atmosféře plné křiku taky moc nepomůže. A pokud se vás dítě bojí, nikdy si v budoucnu nemůžete být jistí, jestli s vámi jedná na rovinu. Ze strachu vám může tvrdit jen to, co si bude myslet, že chcete slyšet. Strach má velkou moc, ale k prostředí, ve kterém vládne blízkost a důvěra, určitě nevede.

Tipy, jak neklást ultimáta

1. Nezapomínejte rozlišovat mezi dítětem a jeho chováním

Děti nejsou špatné, jen jejich chování. Stejně tak existuje i špatné rodičovské vedení.

2. Vyhněte se mocenským bojům

Když nebudete vyhledávat situace, kde se můžete přetahovat o to, kdo má poslední slovo, žádné nebudou. Chtějte, aby vždy byli všichni vítězové, neříkejte si: „Jak můžu vyhrát?“

3. Nesvádějte to na dítě

Přiznejte si vlastní zodpovědnost a zkuste to příště udělat líp.

4. Zkuste uvěřit, že děti jsou ze své podstaty hodné

Děti by se měly pokoušet posouvat své hranice a testovat pravidla. To neznamená, že jsou zlé nebo manipulativní. Takhle prostě rostou.

5. Učte své děti

Veďte je, vychovávejte a učte. Neměli byste je vidět jako někoho, kdo pouze potřebuje více disciplíny a koho je třeba trestat. Zkuste najít způsob, jak zvládnout špatné chování. Neoznačujte je za „podlé“nebo „manipulativní“, či dokonce „hrozné“. Na slovech záleží. Chování je jen chování, ne samotné dítě.

6. Přerámujte

Najděte lepší příběh o svých dětech i o ostatních lidech. Naučte se, jak přerámovat, a naučte to i své děti. Všichni budou laskavější – a šťastnější.

7. Pamatujte: všechno se vám vrátí

Dobro plodí dobro. Zlo plodí zlo. Nedostatečné sebeovládání plodí nedostatečné sebeovládání – a klid plodí klid.

8. Zapojte partnera

Výzkum prokázal, že i když je jen jeden z rodičů autoritativní (ne autoritářský) a dokáže zůstat v klidu, má to velký význam. Ale oba rodiče jsou ještě lepší!

9. Překontrolujte svá ultimáta

Sepište seznam ultimát, která pravidelně kladete. Jak se liší od těch, která na vás uplatňovali vaši rodiče? Jak z nich můžete udělat něco pozitivnějšího?

10. Nikdy nezapomínejte na věk dítěte

Co můžete očekávat od dítěte s ohledem na jeho věk (zónu nejbližšího vývoje)? Každý věk se nese v duchu nějakého „motivu“, tedy toho, co se od dítěte dá očekávat. Děti nejsou malí dospělí.

11. Přijímejte všechny druhy pocitů

Přijměte pocity svého dítěte, ať už má náladu, jakou byste chtěli, nebo ne. Je úplně jedno, co si o náladě vašeho dítěte myslí ostatní. Každý má někdy špatný den, i děti. Pokud se tím nenecháte vystresovat, nebudete k tomu přitahovat pozornost, a dáte tak více prostoru i jeho schopnosti sebeovládání.

12. Nezapomeňte, že svým protestem jen na něco reaguje

Pamatujte, že protest je způsob komunikace. Taky to může být znamení narůstající nezávislosti. Berte to tak, jak to je, a ne jako něco hrozně otravného.

13. Podívejte se na špatné chování v širším kontextu

Nenastaly v životě dítěte nějaké změny, které mohly vést i ke změně chování?

14. Uvědomte si, co vás zdvihá ze židle

Je důležité, abyste věděli, co vás umí rozčílit. Kde máte hranice a jak se můžete zastavit, když jich dosáhnete? Potřebujete se vyspat, odpočinout si, zacvičit si? Vnímejte své potřeby a řekněte si o pomoc.

15. Ukažte jim, že posloucháte

Ukažte svým dětem, že je posloucháte. Když vás například o něco poprosí, je důležité, abyste jim dali najevo, že je slyšíte a rozumíte jim – i když jim nemůžete vyhovět. Zopakujte, o co vás požádaly, aby věděly, že jste je slyšeli. „Já tě slyším, že bys chtěl lízátko, ale…“Vysvětlete mu, proč to nejde. Učte je respektu, sami buďte uctiví, a tak se i vám dostane více úcty.

Redakčně upraveno a kráceno