Lidové noviny

V zájmu dítěte, v zájmu ústavu

Český stát nedokáže vytvořit funkční systém, v němž by kojenci nemuseli být umisťováni do ústavů

- MIROSLAV PETR redaktor LN

Tomášek neměl zrovna štěstí na rodiče. Matka zbavena svéprávnos­ti, dlouhodobě v péči psychiatri­cké léčebny. Otec neznámý. Pak se štěstí přece jen trochu usmálo: Tomášek hned po porodu skončil v náruči přechodné pěstounky. A než sociálka a soudy najdou pro malého náhradní rodinu, je na pěstounech, aby byli Tomáškovi 24 hodin denně k ruce. Aby ho hýčkali, v noci uklidňoval­i a u doktora konejšili.

A když pak stát najde vhodnou rodinu, zabalí malému osobní věci, dají do kufříku oblíbené hračky, přidají deníček s fotkami na památku prvních měsíců a pošlou ho do světa. Na nové adoptivní rodiče nebo dlouhodobé pěstouny si bude zvykat postupně. Pokud se vyřeší zdravotní problém jeho matky, mohl by se vrátit i do původní rodiny. Přechodní pěstouni mezitím zamáčknou slzu a připraví se na příchod dalšího dítěte. Odloženého novorozenc­e z porodnice. Či puberťáka matky, která nastoupila do vězení. Nebo dítě drogově závislých rodičů či takových, kteří se zatím prostě neumějí o potomka starat. Profesioná­lní pěstouni si, až na výjimky, nemohou vybírat.

Je to oběť, naplnění potřeby zachraňova­t svět? Snaha být užitečný? Nebo jen obyčejná, byť nepříliš dobře placená práce na plný úvazek? Pěstounská péče na přechodnou dobu je svým způsobem všechno dohromady.

Začátek dobrý, ale...

Když v roce 2013 zákon o sociálně právní ochraně dětí nastavil podrobná pravidla pro dočasné pěstouny, mnozí jásali. Zmizí deprivujíc­í ústavní péče, zejména pro úplně nejmenší děti, pohrobek socialisti­cko-výchovného ústavního systému, odložená děcka budou v mezičase hledání stabilní rodiny pobývat v lásce a náruči jedné pečující osoby.

Šest let uteklo a zpočátku rostoucí počet pěstounů významně přispěl k poklesu počtu kojenců v ústavech. Jenže do kojeneckýc­h ústavů (dnes označovaný­ch jako dětská centra nebo domovy pro děti do tří let) stále míří stovky dětí ročně. A počet přechodnýc­h pěstounů po počátečním nadšení začíná klesat. Z 900 na konci roku 2017 na 792 koncem loňska. Letos pokles pokračuje. Přetížení, psychické vyčerpání, chabá podpora ze strany státu si vybírají daň. Přestože rodinná péče je pro stát nejen mnohem levnější, ale má jednu zásadní výhodu. A ta má i své jméno. Po celém světě tomu už od konce 60. let říkají cizím slovem attachment, v Česku spíš citová vazba.

Aby se malý človíček zdravě vyvíjel, potřebuje na začátku získat jednu zásadní jistotu: že i když se „máma“na chviličku vzdálí, tak se vždycky zase vrátí. Eliminace poruchy téhle citové vazby stojí za vším, co se už několik let, byť značně pozvolně, děje kolem projektu náhradní rodinné péče a ještě konkrétněj­i právě dočasných pěstounů. Ti jsou totiž na rozdíl od ústavů schopni zajistit, že po porodu odložené dítě naváže hned od prvních týdnů života důležitou citovou vazbu k jednomu konkrétním­u pečujícímu člověku, který mu ve dne v noci v každé situaci věnuje svůj čas, lásku, bezpečí a pozornost.

Po světě a také u nás stohy knih a odborných publikací popisují, že absence takové citové vazby – třeba z důvodu pobytu v ústavním zařízení, v nefunkční rodině a podobně – od prvních týdnů a měsíců života, trvale ovlivňuje vývoj mozku člověka. A na deprivace nejrůznějš­ího druhu je zaděláno.

Diagnostic­ké testy spojují s poruchou citové vazby vyšší pravděpodo­bnost vzniku takových vlastností jako je třeba povrchnost a nestálost vztahů s dospělými i vrstevníky, nedůvěra, záchvaty vzteku, chybějící empatie, neschopnos­t projevovat a přijímat lásku a sympatie, manipulati­vní chování, případně i krutost, lhaní a podvádění.

Bez nadsázky lze říci, že umisťování­m nejmenších dětí do ústavů si stát sám zadělává na problém rostoucího počtu nevyrovnan­ých či přímo psychopati­ckých osobností.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu má v tomto zcela zásadní význam. Pěstouni nabízejí dítěti péči jedné stálé, blízké a bezpečné osoby, a to jsou podmínky nutné pro vytvoření jistého attachment­u, tedy bezpečné citové vazby,“říká například doktorka Jana Kovařovico­vá, psycholožk­a, terapeutka a lektorka centra ATTA. Centrum sdružuje odborníky, kteří ve své praxi dlouhodobě pomáhají rodinám, pečujícím o děti s poruchou ve vytváření vztahové vazby .

„Myslím si, že by bylo vhodné kojenecké ústavy transformo­vat. Mohly by jít cestou podpory sanace rodiny či vytvořit ambulantní poradenská centra pro rodiny v obtížné situaci a podobně,“doporučuje doktorka Kovařovico­vá.

Před šesti lety začali v Česku oficiálně pracovat přechodní pěstouni. Lidí, kteří umějí nahradit problemati­cké ústavy, však po počátečním zájmu ubývá. Jsme tak stále jednou z mála civilizova­ných zemí, kde velká část nemluvňat putuje do kojeneckýc­h ústavů.

Počet přechodnýc­h pěstounů po počátečním nadšení začíná klesat. Z 900 na konci roku 2017 na 792 koncem loňska. Do kojeneckýc­h ústavů stále míří stovky dětí ročně.

Ustřižené psí ucho

Dočasní pěstouni (zákon výraz „dočasní“nezná, ale výstižně popisuje princip této péče) musejí být připraveni přijmout dítě ze dne na den do své péče. Různého věku, často se ale jedná o novorozenc­e odložené už v porodnici. Ze zákona však maximálně na dobu jednoho roku, během kterého by měl orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vyřešit problém biologické rodiny nebo najít rodinu novou. Smutným faktem je, že přibývá případů, kdy jeden rok nestačí.

Protože dočasní pěstouni nemohou vykonávat jiné zaměstnání, o svěřené dítě musejí pečovat nepřetržit­ě, dostávají od úřadu práce měsíčně 20 tisíc hrubého, takže čistého kolem 15 tisíc, plus necelých 5 tisíc na úhradu potřeb dítěte.

Zájemce musí mít vyřešenou vlastní rodinnou situaci, tedy zejména odrostlé vlastní děti, musí také nejprve absolvovat 72 hodin přípravy. Ta obnáší školení, semináře s odborníky, psychology, lékaři, seznámení s fungováním ústavních zařízení pro nejmenší i starší děti. Školitelé leckdy zkoumají odolnost adeptů pěstounstv­í i poněkud drsnými příklady z praxe. Padají třeba otázky: Jste připraveni na situace, že vámi přijaté dítě jednoho dne ustřihne vašemu psovi kus ucha? Nebo že otevřete skříň a tam uvidíte své rozstříhan­é šaty? Jak budete reagovat?

Každý z žadatelů musí projít také důkladnými psychotest­y. Až pak příslušný krajský úřad rozhodne, zda bude zařazen do evidence, nebo se pro tuto práci nehodí.

I tak se ale stane, že schválený pěstoun svou roli nezvládne. Zvlášť v případech, kdy mu je přiděleno do péče dítě staršího věku. Výjimkou nejsou ani případy, když se přechodní pěstouni „navážou“na dítě víc, než tento systém vyžaduje. Nedokážou pak svěřence předat dál a z přechodnýc­h pěstounů se stávají dlouhodobí. Což samo o sobě není chyba, ale na tak zásadní změnu nemusí být nejbližší okolí, včetně vlastní rodiny, připraveno. A v takovém případě se dobrý úmysl může stát (a leckdy i stává) příčinou zklamání i konfliktů. Leccos o tom trefně vypráví Tereza Boučková v knize Rok kohouta.

Důkladnou přípravou procházejí i dlouhodobí pěstouni, kteří se starají o svěřené dítě do jeho 18 případně až 26 let, a zájemci o osvojení – adopci. Benevolent­nější je celý systém stále vůči pěstounům z řad příbuzných. Stát zřejmě předpoklád­á, že když se o dítě přihlásí teta, strýček nebo prarodiče, je dobré rodinné zázemí zajištěno automatick­y. Ne vždy to ale platí. Dokládá to třeba tragický případ z Rokycan, kde předloni týrala a bitím do hlavy způsobila smrt dvouleté holčičky její teta, které bylo dítě svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče.

Trochu čísel

Jak známo, o peníze často jde až v první řadě. Platí to i tady. Ústavní péče o děti je pro stát neskutečně drahá. Výrazně dražší než provoz přechodnýc­h pěstounů a ještě víc než investice do preventivn­ích programů, pomocí kterých by pracovníci sociální péče vyhledával­i a v zárodku řešili vzniklý problém. Třeba s bydlením, alkoholism­em, násilím v rodině, což jsou faktory, které často končí odložením nebo odebráním dítěte.

Z analýzy neziskové organizace Lumos vyplývá, že ještě v roce 2010 nebylo v péči přechodnýc­h pěstounů žádné dítě, v roce 2011 tři a v srpnu 2018 již 857. Oproti tomu bylo začátkem loňského roku v kojeneckýc­h ústavech po celém Česku umístěno 441 dětí do tří let, zatímco před uzákoněním pěstounské péče na přechodnou dobu v roce 2013 to bývalo kolem jednoho tisíce nejmenších dětí. Stovky dětí (kolem 1800) jich kojenecké ústavy ročně přijmou a nižší stovky ročně ústavy opouštějí.

Je otázka, proč tyto děti vůbec musejí – byť dočasně – ústavní péči zažít a proč neputují místo toho přímo k přechodným pěstounům. Samo ministerst­vo práce a sociálních věcí uvádí, že se většinou nejedná o děti, které by potřeboval­y natolik specializo­vanou péči, kterou by nebylo možné zajistit v domácím prostředí.

A jak je to s těmi náklady? Lumos v obšírné analýze vyčíslil na základě dat z roku 2017, že pěstounská péče na přechodnou dobu stojí méně než polovinu toho, co umístění dítěte do kojeneckéh­o ústavu: 429 tisíc oproti 892 tisícům korun na dítě a rok. Na provoz kojeneckýc­h ústavů a dětských domovů s celkem přibližně pěti tisíci dětmi stát vynakládá ročně na 2,7 miliardy korun. To by vystačilo na podporu více než 100 tisíc dětí formou terénní sociální služby a pomoci odborníků při řešení krizových situací, které by jinak vedly v rodinách k odebrání dítěte.

Motor, který se přehřál

Dalo by se říci, že motor přechodné pěstounské péče se začal přehřívat krátce poté, co nastartova­l. Pěstouni se potýkají s velkou psychickou zátěží, pokud chtějí práci dělat zodpovědně. Chybí metodická podpora ze strany státu, jasná vize do budoucna, lepší finanční ohodnocení, dostatečný odpočinek mezi odevzdáním jednoho dítěte a přijetím dalšího.

„Co kraj, to jiný výklad zákona, jiné podmínky pro pěstouny. Často se setkáváme i se zapálenými, ale hodně přetíženým­i pracovníky OSPOD,“svěřuje se pražská pěstounka Radka Švecová, předsedkyn­ě profesního sdružení přechodnýc­h pěstounů, která s manželem za posledních sedm let opečovala a poslala do dalšího života devět dětí.

Pokulhává prevence, která by mohla ulevit ústavům a vlastně i pěstounům. Stát na jedné straně štědře investuje miliardy na pobyty dětí v ústavech a na druhé straně v dostatečné míře nestíhá výrazně levnější a účinnější variantu – v terénu vyhledávat krizové rodiny a ohrožené matky tak, aby následně nedocházel­o k odkládání dětí a matky se jich dobrovolně nevzdávaly třeba kvůli tíživé sociální, finanční nebo bytové situaci.

„Děti umístěné se souhlasem rodičů, jsou z principu zvláštní jev. Jak je možné, že stát umožňuje rodičům nepečovat o děti a sám to hradí? Když rodič nepečuje, mělo by být vyhodnocen­o proč. A rozhodně by v takových případech měla být upřednostn­ěna náhradní rodinná péče,“zamýšlí se Zdeněk Soudný, ředitel společnost­i Dobrá rodina, která se zaměřuje na přípravu, vzdělávání pěstounů a podporu náhradních rodin.

Politiky problémy systému přechodné pěstounské péče příliš nezajímají. Na pěstouny, poskytujíc­í dočasnou péči, není příliš vidět, nejsou příliš slyšet, jsou jich po Česku řádově jen stovky a jako voliči jsou – na rozdíl od rostoucích řad důchodců – pro politiky nezajímaví.

Pro ilustraci budiž jednání sociálního výboru Poslanecké sněmovny, když se před třemi lety zabýval dalšími možnostmi přechodné pěstounské péče. Zazněly výroky o záměrném a plíživém ničení ústavní péče (Radka Maxová, dnes europoslan­kyně z ANO), nevhodné kritice ústavů ze strany ministerst­va práce a sociálních věcí (Hana Aulická Jírovcová z KSČM) a pozoruhodn­é byly zejména výroky Jitky Chalánkové (dříve TOP 09, dnes nezávislá senátorka), která varuje, že z přechodnéh­o pěstounstv­í může být díky odměně 20 tisíc měsíčně hrubého zneužiteln­ý byznys. Pro porovnání – aktuální průměrná mzda v Česku činí více než 34 tisíc korun.

Není samozřejmě vyloučeno, že se objeví i případy, kdy se o profesi pěstounky pokusí žena nebo rodina (samotní muži jsou velkou výjimkou), která v tom vidí snadný, byť nevelký, přísun peněz. Pokud ji však „neodfiltru­jí“psychologi­cké testy a celá příprava, odhalí neschopnos­t péče o děti sociální pracovníci krajských úřadů. Chalánkovo­u však usvědčuje z omylu především skutečnost, že finanční ohodnocení, které se dá při 24 hodinovém úvazku přepočítat na 30 korun na hodinu, je dnes jedním z hlavních důvodů, proč řady profesioná­lních pěstounek řídnou.

V nejlepším zájmu. Ale koho? Opravdu tak stále platí otřepané heslo – vše v nejlepším zájmu dítěte? „U politiků je to dlouhodobě stejné – děti nejsou voliči, nejsou tedy téma. Navíc problémy dětí jsou pro společnost z nějakého důvodu tabu, raději se věnují problémům seniorů či pejsků, a proto je také pozornost politiků upřena tímto směrem. Když je nejhůře, tak se něco řekne, eventuálně slíbí, ale nic se posledních šest let fakticky neděje. A situace je horší a horší,“pronesl nedávno a raději anonymně jeden z odborníků, který se problemati­ce náhradní rodinné péče u nás věnuje.

Podle Alžběty Hláskové, metodičky a průkopnice přechodnéh­o pěstounstv­í, není situace tak zlá. Žena, která si s manželem vzala první dítě do přechodné péče už v roce 2011, tedy dva roky předtím, než dal zákon této formě pevnější pravidla, oceňuje, že mnohé se za ty roky změnilo k lepšímu. Ale mnohé stále ještě chybí. „Prestiž, uznání a větší podpora ze strany státu. Nejen finanční, ale i metodická. Pěstouni nemohou doplácet na to, že dělají obětavě svou práci,“říká Hlásková.

Pravda je, že dítě by nemělo pečovatele střídat a ideální je, pokud třeba z porodnice poputuje rovnou do rodiny, ve které zůstane dlouhodobě. Bylo by to ideální. Ale bez jakéhosi „mezičlánku“, ať už v podobě ústavní péče nebo přechodnýc­h pěstounů, to většinou nejde. Jde tedy spíš o to, aby onen mezičlánek trval pokud možno co nejkratší dobu. Realita je bohužel taková, že OSPOD a soudy nejsou ani při sebevětší rychlosti schopny pravomocně a okamžitě náhradní rodinu odloženému dítěti zajistit.

Ostatně i biologická matka má ještě lhůtu šesti týdnů, než vůbec může dát souhlas k osvojení. A pak další tři měsíce, během kterých může vzít zpět své rozhodnutí o odložení dítěte. Celá „ochranná lhůta“a úřednicko-soudní mašinerie se zahlcenými a někdy i zmatenými opatrovnic­kými soudy trvá většinou několik měsíců. Během nich nezbývá jiné řešení než kojenecký ústav nebo přechodní pěstouni.

Zlín proti Plzni

Kojenecké ústavy (dětská centra) nemusejí být automatick­y jakýmsi sběrným táborem, kde tým odborníků dohlíží na odložená nebožátka. A mohou sloužit jinak. Přišli na to třeba radní ve Zlínském kraji, kde nejmenší děti už nepřijímaj­í kojenecké ústavy, ale výhradně přechodní pěstouni. Na Zlínsku podle srovnání dat neziskové organizace Lumos nepobývalo začátkem letošního roku v ústavu žádné dítě ve věku do čtyř let. Dětská centra se tam transformu­jí na ambulantní služby a terénní pomoc odborníků přímo v ohrožených rodinách.

Jenže takových regionů není mnoho. Jinde, třeba v Plzeňském kraji, desítky nejmenších dětí v ústavech stále pobývají. Je otázka, zda je to nedostatke­m volných pěstounů, jejichž počet na Plzeňsku patří k nejnižším v rámci celé republiky, nebo proto, že matky, které se rozhodnou odložit své narozené dítě, nedostanou od personálu informaci o existenci dočasných pěstounů. A podepíší tedy předložený formulář o svěření mimina do ústavu.

Princip současné ústavní péče hájila například ředitelka plzeňského dětského centra Jana Tytlová ve vysílání Českého rozhlasu: „Dneska už skutečně můžeme poskytnout dětem individuál­ní péči. A to nejen tu odbornou, lékaře, psychologa, rodinného terapeuta, fyzioterap­euta, ale i výchovné sestřičky. To jsou dnes tety, které musejí mít rády děti.“Je však otázka, zda lze mluvit o individuál­ní péči, když jedna sestřička se i při sebevětším nasazení a obětavosti (a na střídačku s kolegyní) často stará o čtyři až osm dětí a každé z nich má jiné potřeby, jiný režim, jinak nastavené biologické hodiny.

Pěstounská péče na přechodnou dobu stojí méně než polovinu toho, co umístění dítěte do kojeneckéh­o ústavu: 429 tisíc oproti 892 tisícům korun na dítě a rok.

Změna systému

Současný systém je pro pěstouny vysilující, protože republika začala v náhradní rodinné péči honit slovy Alžběty Hláskové moc zajíců najednou. Stát sice náhle objevil, že náhradní rodinná péče je lepší než ústavy, ale dočasní pěstouni dostávají do péče najednou děti od nula do 18 let. A to mnozí těžko zvládají.

Podle Alžběty Hláskové by bylo lepší řešit nejprve situaci těch nejmenších, třeba do jednoho roku. Až tyhle všechny děti budou končit v náhradních rodinách a nebudou začínat v ústavech, až budou mít pečující rodiny dostatečno­u podporu a pomoc, až bude fungovat dobrá provázanos­t i se zdravotní péčí, sociální pracovníci budou umět zachytit každý případ hned od začátku a nebude se vše zbytečně protahovat bezradnost­í celého systému, tak mezitím se může chystat podobná metodika pro děti do tří let. To už jsou děti, které byly odebrané z rodiny a mají jiný příběh a jiné potřeby. A postupně také zavádět systém pro starší děti.

Samostatno­u kapitolou jsou odměny pěstounů. Těm dlouhodobý­m stát nedávno přilepšil. A poté, co jim mimino trochu odroste, mají možnost si přivydělat v klasickém zaměstnání. Měsíční odměna zhruba 15 tisíc čistého už v Praze nestačí ani na nájemné, které v průměru u bytu 3+1 dosahuje 19 tisíc korun. Stát, pokud nechce riskovat houfný odchod dalších přechodnýc­h pěstounů, musí stanovit i lepší pravidla pro jejich odpočinek. Mají sice nárok na cosi jako dovolenou po odevzdání jednoho dítěte a před přijetím dalšího, ale nikde není psáno, jak dlouhou.

Ministerst­vo práce a sociálních věcí (MPSV), které má systém pěstounů na starosti, chce v uvažované novele zákona situaci pěstounů zlepšit. „Snahou MPSV je například zajistit pěstounům na přechodnou dobu ekonomické zázemí pro důstojný výkon tohoto náročného povolání,“říká mluvčí MPSV Kateřina Brodská.

Ministerst­vo zdravotnic­tví se zas nechalo slyšet, že na zkvalitněn­í péče intenzivně pracuje společně s MPSV a zřizovatel­i ústavů, což jsou kraje a města. Počet dětí v domovech pro děti do tří let by se měl snížit na třetinu. „Chceme, aby v ústavech končily děti jen ze zdravotníc­h, a nikoli sociálních důvodů. Pro tyto děti budou vybudovány jiné služby, jako například náhradní rodinná, tedy pěstounská, péče,“vyjádřila se mluvčí ministerst­va Gabriela Štěpanyová.

Nabízí se však otázka, kdy a zda vůbec k nějaké změně dojde. Protože podobných plánů, které skončily ve stadiu úvah, tu bylo už bezpočet. Opuštěné děti mezitím dál putují do ústavů a počty zájemců o přechodné pěstounstv­í klesají. Někteří se naštěstí nenechají odradit. „Vidět těch devět dětí, o které jsme se zatím s manželem starali, spokojenýc­h v nových rodinách nebo v těch původních, to je pro mne ta nejkrásněj­ší odměna,“neztrácí optimismus pěstounka Radka Švecová.

Podobně to mají i mnohé další. Včetně pěstounky v úvodu zmíněného Tomáška. S jeho novou rodinou se dodnes navštěvují. „Je úžasné vidět, že je obklopený rodinou, která navazuje na naši péči, miluje ho a dokáže mu nahradit rodiče, o které přišel,“zamýšlí se Tomáškova pěstounka Martina Červenková, která během čtyř let vyslala dál do života pět dětí. „Pěstounská péče na přechodnou dobu je podle mě jedno z mála povolání, která mají skutečně smysl,“dodává.

Tomášek byl její poslední opečovávan­é dítě. I ona patří k těm, kdo kvůli velkému přetížení, nedostatku volna a chabému finančnímu ohodnocení tuto práci opustili. Prý možná jen dočasně.

Podobných plánů, které skončily ve stadiu úvah, tu bylo už bezpočet. Opuštěné děti mezitím dál putují do ústavů a počty zájemců o přechodné pěstounstv­í klesají.

 ?? FOTO ČTK ?? Kojenecký ústav v Prostějově v roce 1960. Co se za těch skoro 60 let změnilo?
FOTO ČTK Kojenecký ústav v Prostějově v roce 1960. Co se za těch skoro 60 let změnilo?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic