Sdílíš? Jezdíš stopem?
Osobní výběr ze světového tisku
Letošní výběry slov roku budou jistě čerpat z témat klimatu a změny životního stylu. Nepřekvapilo by, kdyby uspěla slovní spojení typu „stud z létání“(populární hlavně ve Švédsku Grety Thunbergové) či „auto je vrah“(ve stylu nálepek používaných zejména v Německu).
Nad dosavadním způsobem individuálního cestování se smráká, hlavně v Evropě. A to právě v době, kdy se mluví o sdílené ekonomice. Končí časy, kdy se říkalo, že dýmka, kartáček na zuby a manželka se zásadně nepůjčují. Dnes se sdílí kdeco. Tím nápadněji ale působí, že se moc nemluví o snad nejtradičnějším způsobu sdílené dopravy, totiž o cestování stopem.
Je to cestování úsporné, společensky objevné a dobrodružné zároveň. Autor těchto řádek si stále pamatuje, jak dávno před Listopadem jel poprvé stopem se západními cizinci, s párem mladých západních Němců v ikonickém citroënu zvaném „kachna“. Teď ale jako by se jízda stopem z Evropy trochu vytrácela.
***
Už proto působí skoro objevně rozhovor, který vedla Aileen Tiedemannová pro web Spiegel Online. Juan Villarino v něm líčí, jak stopem projel celý svět, shrnuje své zážitky, bilanční čísla i zobecňující zkušenosti. Jenže Villarino není Španěl, jak byste si mohli myslet, nýbrž Argentinec.
Stopem cestuje od roku 2005, kdy za finanční krize zanechal studia psychologie. A vede si pečlivé statistiky, jež mu umožňují oněch 14 let bilancovat. Za tu dobu ho vzalo 2350 řidičů a Villarino je schopen poměřovat. Nejkratší čekací dobu zažil v Albánii a na Faerských ostrovech – v průměru do 5 minut. V Iráku to bylo 7 a v Jordánsku 9 minut. Německo je pro něj s 22 minutami v solidním evropském středu. Nejdéle čekal ve Švédsku a Norsku, a to 40 minut.
Jenže víc než o statistiku jde o zážitky. V Bolívii ho vzal známý fotbalový trenér, který hrál kdysi proti Maradonovi. V iráckém Kurdistánu zase vládní úředník, jenž organizoval mítink prezidenta a Villarina na něj zavedl. A teď obecněji.
Kde jsou lidé zvlášť pohostinní? „V Sýrii, kde jsem byl v roce 2005,“říká Villarino: „Když jsem vystoupil ve vesnici, brzy se začaly hádat dvě rodiny, která mě ubytuje.“– Kde jsou lidé zvlášť šťastní? „V Tanzanii a Kolumbii.“– Kterou zemi byste doporučil začátečníkům autostopu? „Albánii. Protože tam vám zastaví brzy a skoro každá rodina má doma vyklápěcí gauč.“Rozuměj: na přespání.
Zde jsme u zásadního know-how uživatelů autostopu. „Máte-li rozpočet pět dolarů na den,“ptá se Tiedemannová, „jaký nocleh si s tím můžete dovolit?“Villarino má po letech praxe jasno: „Když přijedu na nové místo, moje první otázka vždy zní: ,Kde si můžu postavit stan?‘ To funguje všude. Tak se lidé dozvědí, že hledám místo na přespání, i to, že nemám na hotel. Často mě pak pozvou, že můžu přespat u nich doma nebo si postavit stan na zahradě.“
Zní to pěkně, ale našinec tuší, že to nelze moc aplikovat v západní Evropě. Že právě v té části světa, jež se sama považuje za nejvyspělejší, nejprogresivnější, nejbezpečnější a nejvíc prosazující individuální svobody, autostop skomírá. Jako by přes všechny řeči o liberalismu a sdílení ekonomiky i hodnot sílila obava z navázání osobního kontaktu. V rozhovoru pro Týdeník Echo to výstižně shrnul politolog Patrick Deneen: „Dopracovali jsme se do stavu osvobozených bytostí, které jsou si navzájem neustálou hrozbou.“
Právě v té části světa, jež se sama považuje za nejvyspělejší, autostop skomírá. Jako by přes všechny řeči o sdílení hodnot i ekonomiky sílila obava z navázání osobního kontaktu.
***
Má-li autostop své limity, jsou i jiné možnosti klimaticky konformního cestování, jež nehloubí uhlíkovou stopu. Ideálním příkladem, ale jako na potvoru ne pro běžné smrtelníky, jsou meziplanetární sondy. Ty letí bez fosilního paliva (leč o to víc ho spotřebují při startu), pouhou setrvačností, respektive s využitím gravitačních polí vesmírných těles. Média, třeba list Die Welt, přinesla informaci, že americká sonda Voyager 2 po čtyřiceti letech putování vesmírem – minula Jupiter, Saturn, Uran a Neptun – překonala hranici heliosféry a opustila Sluneční soustavu. Učinila tak už loni (sedm let po sesterské sondě Voyager 1), ale vyslaná data byla zpracována a publikována až teď.
Co je na tom pro našince, jenž není kovaný v astronomii, zajímavého? Možná toto: hranice heliosféry se určí tak, že je to místo, kde se vliv Slunce vyrovnává s vlivem mezihvězdného prostoru. To našinec pochopí, ale myslí si, že takový přechod musí být po čertech pozvolný. Že je ve skutečnosti tak ostrý, že ho sonda překoná za jediný den (během 5. listopadu 2018), to působí fakt překvapivě. A přece je tomu tak.