Jak ven z exekuční pasti
Česko by po vzoru Slovenska mohlo uzákonit zastavení starých exekučních řízení
VPoslanecké sněmovně se projednávají dva návrhy, které mají dle předkladatelů vyřešit tristní stav exekucí v naší zemi. Vládní návrh, takzvaný „sněhulák“, spočívá v tom, že věřitel, který bude na dlužníka zahajovat exekuci jako první, si může vybrat exekutora, jenž bude exekuci vést. Další věřitelé již musejí své exekuční návrhy podávat k exekutorovi vybranému prvním věřitelem. Proto se tomuto návrhu říká sněhulák – exekuce dalších věřitelů se nabalují na prvního exekutora jako sněhová koule.
Tomuto návrhu je vytýkáno zejména to, že neodůvodněně zvýhodňuje prvního věřitele oproti všem ostatním. První věřitel má právo svobodné volby exekutora, zatímco ostatní věřitelé nikoli. Proti vládnímu návrhu stojí druhý, poslanecký. Ten naopak prosazuje teritorialitu. To znamená, že exekutory bude vybírat soudní automat podle krajů jejich sídla a bydliště dlužníka. Věřitel nebude moci vůbec ovlivnit, jaký exekutor bude exekuci vést.
Není žádným tajemstvím, že cílem tohoto návrhu je rozbití oligopolu velkých exekutorských úřadů. Patnáct největších exekutorských úřadů dnes vede přes polovinu všech exekučních řízení. Návrh tak prosazují kromě nevládních organizací také menší a střední exekutoři – ti by pro jeho zavedení získali stálý přísun práce a příjmů.
Problém je jinde – za dlouhá léta, co se vede debata o změně nastavení exekucí, byla na toto téma vypracována pouze jedna jediná studie, která se stala ihned po svém uveřejnění terčem ostré kritiky. Takže nám k věcnému posouzení v této věci zcela chybí relevantní data. Každá strana tak má k dispozici pro obhájení své pozice jen ideologická východiska a emoce. O výsledném nastavení exekucí proto jako obvykle rozhodne politické vyjednávání v kuloárech sněmovny.
Slovenská inspirace
Bez ohledu na to, na kterou stranu se poslanci postaví, se nová úprava dotkne pouze nově zahajovaných exekucí. Dosud vedené exekuce se u jednoho exekutora nespojí. Přestože jsou navrhované změny prezentovány jako bič na nenasytné exekutory, situaci více než půl milionu lidí s mnohočetnými exekucemi nijak nezmění. Insolvenční zákon by si zasloužil změnu. Cesta z exekuční pasti může být ale pro mnohé dlužníky mnohem jednodušší, jak ukazuje příklad ze Slovenska.
Naši východní sousedé přijali letos v létě zcela přelomový zákon o zastavení starých exekučních řízení. Účinností tohoto zákona od ledna příštího roku dojde k okamžitému zastavení všech exekucí, které byly zahájeny před dubnem 2017, za podmínky, že v nich nebylo za poslední rok a půl vymoženo více než 15 eur (cca 400 korun). Zastavovat se nebudou pouze speciální případy, jako je například vymáhání výživného.
Za zastavené exekuce budou muset věřitelé uhradit exekutorům paušální náhradu nákladů ve výši asi 900 korun. Exekutoři příslušné věřitele o zastavení vyrozumí a tito budou oprávněni zastavení rozporovat, pokud si myslí, že zastavení nemělo nastat. Nedojde k žádné dluhové amnestii, zastavení exekuce se nijak nedotkne existence nebo vykonatelnosti samotných závazků. Věřitelům nebude právně nic bránit, aby exekuci zahájili opětovně. Nicméně budou tak moci učinit již za nově platných podmínek, které kromě jiného stanovují povinnost úhrady zálohy na náklady bezúčelné exekuce.
Neambiciózní novela
V českém parlamentu je nyní společně s návrhem vládního sněhuláka projednávána novela exekučního řádu s obdobným cílem. Je však pohříchu neambiciózní. Podle vládního návrhu by se nevymožitelné exekuce měly zastavovat teprve po třech letech od účinnosti zákona. Přitom neexistuje žádný právní důvod neinspirovat se slovenskou úpravou a nepřistoupit k drastičtějšímu zastavení letitých exekucí bez tříleté čekací doby. Valná většina těchto exekucí byla zahájena v dobách exekučního eldoráda pod vidinou výdělku z vysoké náhrady nákladů pro exekutora a věřitele. Věřitelé se zúčastnili krysího závodu ve snaze být prvními, kteří postihnou majetek dlužníka. Ve stovkách tisíců případů to ale nevyšlo.
Věřitelé s exekucí s třetím či horším pořadím nyní čekají jako na spasení, zda dlužník zázračným způsobem nezačne svou exekuci splácet. Je jasné, že se to nikdy nestane. Věřitel to moc dobře ví, ale není nijak motivován navrhnout zastavení takové exekuce. Pokud by totiž k tomuto kroku za současné právní úpravy přistoupil, musel by exekutorovi hradit odměnu a náhradu nákladů v minimální výši kolem 8000 Kč. Nekonečné vedení exekuce naproti tomu věřitele nestojí ani korunu. Za této situace se automatické zastavení starých exekucí, kde by musel věřitel uhradit exekutorovi symbolických 800 korun, jeví jako férový kompromis mezi zájmy všech dotčených subjektů. Exekutor by se stejně nikdy plné odměny od dlužníka nedočkal. Plošné zastavení starších exekucí by navíc restartovalo celý exekuční systém.
Zpátky do systému
V praxi si můžeme představit běžného dlužníka s vícečetnými exekucemi, který má jednu exekuci z banky, nějakou od telefonního operátora nebo dodavatele energií, několik od nebankovních subjektů a několik za jízdu načerno. Nic z toho již více než pět let nehradí, vydělává si něco načerno, pokud vůbec, a žije mimo systém.
Exekutoři rozhodnou o zastavení všech exekucí a podle toho, jaké mají vztahy s dotčenými věřiteli, jim mohou, ale nemusí uložit náhradu nákladů. Po zastavení všech těchto exekucí si každý z uvedených věřitelů udělá vlastní propočet, zda se mu vyplatí vůči takovému dlužníkovi opětovně exekuci zahajovat, jestliže bude povinen zaplatit zálohu na náklady ve výši několika tisíc korun. Banka to při dluhu několik desítek tisíc korun asi zkusí. Věřitelé s drobnými pohledávkami, kde exekuční náklady často několikanásobně převyšují původní dlužnou částku, od vymáhání nejspíš ustoupí. Dlužník tak může mít ze dne na den místo deseti exekucí jednu nebo vůbec žádnou, čímž u něj stoupne motivace vystoupit z šedé ekonomiky a zapojit se zpátky do systému.