Posezení jako za první republiky
Porevoluční hlad po čemkoliv kvalitním přiměl čalounického mistra Petra Kupku postavit se na vlastní nohy. Díky zkušenostem, které získal od svého dědy, se spolu s manželkou Hanou již více než čtvrtstoletí zaměřuje na výrobu replik křesel a sedaček tradičními technologiemi pod značkou exCorde.
OSTRAVA Obklopena chemičkou, koksovnou a se zavřeným dolem Jan Šverma za zády působí ostravská vila z roku 1935 trochu jako zjevení. O poznání patřičnější je výroba replik prvorepublikového nábytku, která v ní sídlí. Coby zázemí pro svou firmu si jej manželé Kupkovi koupili před 27 lety.
„Dříve tu bydlely dvě rodiny důlních inženýrů z dolu Ignát. Než tu za komunismu vyrostla chemička s koksovnou, bývala tu krásná příroda,“vypráví Hana Kupková, která má v exCorde na starosti komunikaci se zákazníky. Není divu, rozhodně platí v podniku za tu upovídanější. Její manžel, šikovný čalouník se raději realizuje v dílně. „Nedá se ale říct, kdo by u nás měl hlavní slovo, každý se stará o to své,“dodává Petr Kupka.
Abychom ale zdejším průmyslovým továrnám jen nekřivdili: když se tu v roce 1997 vylila Odra a přišla povodeň, právě o ně se proud vody zpomalil a čalounictví zachránily od nejhoršího. „I tak jsme přišli o jednu dílnu,“vzpomíná na nelehké období Kupková. „Pojištěni jsme byli špatně, ale alespoň nějak. Lidé kolem krachovali, neměli peníze, tehdy se hodně propouštělo. A v té době si nikdo nepůjde nechat přečalounit sedačku. Pomalu jsme neměli co na práci,“připojuje.
Ubrat na kvalitě ovšem nechtěli. Jelikož Petr Kupka působí rovněž jako soudní znalec, moc dobře ví, jak vypadají útroby levného nábytku. A tak se nechali inspirovat italským vkusem.
Nadčasový design i kvalita Přestože první honosná sedačka z dílny exCorde byla mnohem dražší než tehdy cokoliv podobného na českém trhu, u zákazníků uspěla. Od té doby Kupkovi sázejí na repliky. „Sice to jsou úplně jiné ceny, ale je to něco jedinečného, nemá to každý. Takové křeslo je navíc velmi pohodlné a ani v létě se v něm nepotíte, použité materiály se vyznačují vysokou prodyšností,“pochvaluje si Hana Kupková.
Pro srovnání: křeslo ušák z polyuretanu, jejž manželé také vyrábějí, vyjde na přibližně 19 tisíc korun. Pokud by ovšem vznikal tradiční technologií, byla by jeho cena více než trojnásobná. Není to vlastně nic příliš překvapivého, když uvážíme, že zatímco výroba novodobého křesla zabere týden, tradiční postup zabere celý měsíc. Oba produkty se přitom aktuálně těší zhruba stejné oblibě.
„Po replikách sahají zákazníci všech věkových kategorií. Stará doba zmoderněla, zažívá obrovský boom. Jistě nám pomohl i seriál První republika. Mladá generace prolézá půdy a zabavuje vše, co se v 90. letech nevyhodilo. My to tu pak restaurujeme – jako třeba křeslo z roku 1920,“popisuje Kupková.
Podle ní například vypadá velmi vkusně, pokud moderní rovnou sedačku zkombinujete se dvěma retro křesly s potahy z první republiky. „Skutečně pocházejí z té doby, máme k nim i rodný list, víme, kdo je vymyslel a kdy se začaly vyrábět. A jelikož našimi dodavateli jsou Rakušané, ohlídají si, že se nejedná o padělky z Číny...“
Další velkou skupinu zákazníků tvoří hotely, obchodní centra, kavárny, ale i ministerstva či ambasády. Nábytek z ostravské dílny tak zdobí například v Pekingu, v Jekatěrinburgu, v Káhiře nebo v Alžíru. A sedačky značky exCorde si několikrát „zahrály“i v televizi.
Pokud by se zákazníkovi náhodou nechtělo za křeslo vynaložit vyšší částky, mohou Kupkovi schovat do potahu, který vypadá jako ze zámku, PUR pěnu. Prakticky vše se vyrábí na zakázku.
Hana Kupková přitom pomýšlí i na radikální obrat: použít starobylé technologie do moderních výrobků, jako je třeba trendy rovná sedačka. Každý totiž podle ní není naladěn na věci, které vypadají jako z dávné doby. „Vidím tu obrovskou díru na trhu a konečně už i manžel na můj nápad kývl. Je zaneprázdněný a bude muset vymyslet podobu opírání. Zatímco dříve lidé hleděli v první řadě na design, dnes si chtějí hlavně odpočinout a rozvalit se.“
Africká tráva a koňské žíně Těžko byste pro repliky ušáků hledali příznačnější showroom než prvorepublikovou vilu v Suderově ulici v ostravské čtvrti Mariánské Hory. Paní Kupková si provádění zájemců vysloveně užívá a nad torzem křesla vyrobeného tradičními technologiemi dokáže rozprávět dlouhé minuty. „Máme ho tu proto, aby se mi vše lépe vysvětlovalo. Proč repliky stojí tolik, kolik stojí. Dnes už zákazník není tak neznalý jako dříve a zeptá se. A laik tu vše vidí,“říká. Technologii z roku 1835 popisuje jako dokonalou, vrchol čalounického řemesla.
Základem čalouněného nábytku je dřevěná kostra. Používá se vysušeného smrkového a bukového dřeva. Lesem vonící stolárnu tu mají vlastní. Tradiční pružiny ovšem ručně váže výhradně Petr Kupka. „Ne že by nikomu jinému nevěřil, ale dnes se to už neučí. Manžel měl štěstí, že jeho děda byl čalouník, zároveň má snad nejvyšší možné vzdělání v oboru, učiliště a nábytkářskou průmyslovku, učili ho ještě staří mistři,“vychvaluje manžela Kupková.
Specifická technika ruční vazby tkví v tom, že každá pružina se musí stlačit na dvě třetiny své výšky. Jen tak si sedák udrží pěkný tvar, ale zároveň bude dobře pružit. Pružiny se našívají na jutové popruhy umístěné na kostře, načež se pevně svazují konopnými a lněnými motouzy tak, aby se vzájemně nedotýkaly.
Takový základ se opatřuje tvary z africké trávy. Nepředstavujte si ovšem trávu, která roste na louce, jedná se o vysušené a nařezané listí palmy žumary nízké ze severní Afriky. V kombinaci s jutou tak vzniká základní vzhled výrobku. Konečný hladký tvar zajišťují koňské žíně, ty do Ostravy putují až ze Švýcarska.
To vše se prošívá speciálními jehlami. Takzvaný pikýr se postará o to, aby vás do pozadí nepíchala africká tráva a žíně. Nakonec je výrobek potažen látkou nebo kůží a zdoben střapci, knoflíky, případně dalšími dekoracemi.
Běžný metr potahu ve stylu art deco přijde klidně na dva a půl až tři a půl tisíce korun, na sedačku jich je přitom potřeba kolem deseti. To je také jeden z důvodů, proč si Kupkovi nechtějí do výroby pustit každého, protože – jak říkají – „dvakrát měř a jednou stříhej“. Celá firma má jen pět zaměstnanců.
„Potřebovali bychom alespoň ještě jednoho čalouníka, ale není odkud brát. V celém Moravskoslezském kraji není jediné čalounické učiliště. V našem oboru se přitom těžko zaučuje, pokud není na čem stavět. Manžel to párkrát zkoušel, ale když mu pak učeň odejde jinam, přestane vás to bavit. Dříve se přitom na obor dokonce skládaly talentovky,“stýská si podnikatelka.
Komu předat firmu?
Kupkovi se poznali na jaře roku 1989, v době, kdy se o revoluci jen špitalo. Svatba i prvorozený syn Tomáš na sebe nenechali dlouho čekat. Stejně jako zdražení potravin. Přestože Petr Kupka pracoval na čalounickém učilišti jako mistr odborného výcviku, peněz se rodině nedostávalo.
„Po práci ještě dělal takzvané fušky, jak se říkávalo,“vzpomíná Hana Kupková. Jelikož měl manžel tetu v Německu, podařilo se jim získat – možná jako prvním v Česku – pneumatický sponkovač, který dokázal ušetřit mnoho času a úsilí. Tenkrát stál 11 tisíc korun, na tu dobu velké peníze.
„Museli jsme jej rychle splatit, a tak jsme žili z toho, co bylo na zahradě a ve spížce. Jen pro Toma jsem občas koupila trochu masa. Ještě dlouho poté jsem nemohla květák a vejce ani vidět,“směje se.
Když do toho manželům zvedli nájem, bylo rozhodnuto – jelikož přibývalo i soukromých zakázek, Petr Kupka odešel ze zaměstnání a začali společně v malé dílně budovat podnikání. „Přitom jsme byli ve škole vychováváni, že kapitalista je neřád, který vykořisťuje. A najednou jsme se stali těmi kapitalisty a bylo nám trapné někoho zaměstnávat. Manžel nejdřív zkoušel pracovat sám, ale dlouho to nešlo,“popisuje Kupková.
První zaměstnanci se rekrutovali z Kupkových učňů. Brzy zaměstnávali 17 lidí a vyráběli zejména postele. „Tolik zaměstnanců už nikdy mít nebudeme,“přemítá paní Kupková.
Spoluzakladatelka čalounictví s ročním obratem kolem pěti milionů korun přiznává, že by byli s manželem rádi, kdyby některý ze synů pokračoval v jejich stopách. Cítí ovšem, že si zvolili jinou cestu. Starší Tomáš alespoň rodičům dohazuje zakázky, když jako vystudovaný architekt ladí interiéry. Mladší Ondřej studuje na Vysokém učení technickém v Brně Fakultu elektrotechniky. Na druhou stranu, odjakživa ve firmě pomáhali.
„Není jim cizí řezat pěny, pomáhat s potahováním, montovat nebo řezat na pile ve stolárně, což tedy nevidím úplně ráda,“přiznává Kupková.
„Samozřejmě že manželovi je to trochu líto, ale uklidňuji ho vnoučaty. Znám spoustu lidí, kteří se šli učit něco, co byl sen rodičů – a to vždy dopadne špatně,“uzavírá. Však i Petra Kupku nasměroval jeho dědeček.
Autorka je spolupracovnice redakce inzerce