Paradoxy žebříčku PISA
Investovat do špiček, nebo do inkluze? Nápovědu nabízí hodnocení úrovně studentů
Ekonomové se celkem shodují v názoru, že lidský kapitál je dnes nejdůležitějším výrobním faktorem. Peníze si lze půjčit, suroviny lze dovážet, ale obstarat si vzdělaný národ není tak jednoduché. Žebříček hodnocení úrovně patnáctiletých studentů PISA (Programme for International Student Assessment) publikovaný organizací hospodářsky vyspělých zemí (OECD) se proto stal ostře sledovanou statistikou. Poslední, který shrnuje výsledky za rok 2018, byl publikován nedávno.
Výzkum PISA hodnotí úroveň porozumění textu, matematické schopnosti a znalosti přírodních věd. Otázky nebývají přehnaně složité a soustřeďují se spíše na schopnost myslet než na encyklopedické znalosti školního učiva. Kromě znalostí výzkum sbírá i informace o socioekonomickém statusu studentů, o jejich názorech a plánech do budoucnosti.
Jak už se stalo zvykem, i poslední ročník vyhrála Čína, respektive čtveřice čínských provincií Peking, Šanghaj, Ťiang-su a Če-ťiang. Na druhém místě se umístil Singapur, na třetím Macao, na čtvrtém Hongkong. Pěkné páté místo patří konečně evropské zemi: Estonsku (kompletní žebříček je k dispozici na adrese https://www.oecd.org/pisa/PISA-results_ ENGLISH.png).
Co brzdilo čínský pokrok
Člověk nemusí být profesionální statistik, aby viděl, že výsledky testu PISA dobře korelují se statistikami hrubého domácího produktu na hlavu i s žebříčkem IQ jednotlivých zemí. Obtížnější (a mnohem více kontroverzní) je otázka, co je příčinou a co důsledkem. Jsou dobré výsledky v testu PISA způsobeny vyššími výdaji na školství v bohatých zemích? Anebo je tomu naopak – dobré školy vytvářejí bohatství? Anebo je společným jmenovatelem inteligenční kvocient, respektive faktory, které jeho výši mohou ovlivnit na úrovni celé populace?
Zkusme se nejprve zamyslet nad čínským paradoxem. Národ, který očividně má velký intelektuální potenciál, žil dlouhá staletí v zaostalé absolutní monarchii, zaspal průmyslovou revoluci a Západ měl Číňany za hlupáky. Albert Einstein – jinak známý humanista – se ve svém cestovním deníku z let 1922–23 o Číňanech vyjadřuje velmi nelichotivě: „Dokonce i jejich děti jsou bezduché a vypadají hloupě.“A co více: historicky nedávno, v 60. letech, Číňané propadli kolektivnímu záchvatu hlouposti a v rámci Maovy kulturní revoluce zničili svoji kulturu téměř kompletně.
Jak se neslavná nedávná čínská historie srovnává s dnešními famózními výsledky tamních studentů? Lze formulovat hypotézu, že tradiční konfuciánská filozofie po stovky let brzdila společenský a ekonomický pokrok, což mělo za následek chudobu, podvýživu, a tudíž i nevalnou intelektuální úroveň většinové populace. Zlepšení životních podmínek v 70. a hlavně v 80. letech způsobilo i růst intelektuálních schopností – vskutku, výzkum ukazuje nárůst IQ dvanáctiletých dětí během let 1986–2012 o 6,19 bodu Wechslerovy stupnice (An Increase of Intelligence in China 1986–2012, Jianghong Liua a Richard Lynn).
V případě Číny se tedy pravděpodobně uplatnila obousměrná kauzalita: růst bohatství má za následek vyšší IQ a opačně. To je zřejmě dobrá zpráva pro svět, protože inteligentní národy bývají méně agresivní a více ochotné ke spolupráci. (Definitivní jistotu získáme ovšem teprve, až Čína odstraní ze svých bankovek portrét největšího masového vraha veškerých dějin, Mao Ce-Tunga. Do té doby bude lepší držet se principu předběžné opatrnosti.)
Peníze si lze půjčit, suroviny lze dovážet, ale obstarat si vzdělaný národ není tak jednoduché
Izraelský podprůměr ve škole
Další paradox představuje Izrael – malý stát známý jako kolébka mnoha moderních vynálezů, domov řady technologických startupů a dvanácti nositelů Nobelovy ceny (z toho šesti za přírodní vědy). Asi bychom čekali, že výsledky izraelských studentů budou minimálně na úrovni skandinávských zemí, ale není tomu tak. Izrael se v žebříčku vyskytuje v sousedství států, které nevynikají ani startupy, ani nobelovskými laureáty: Turecko, Chorvatsko, Řecko, Lucembursko nebo Ukrajina (ta má čtyři nobelisty, z nichž tři byli mimochodem židovského původu). V matematice získal Izrael pouhých 463 bodů, o 36 méně než Česká republika.
Proč je tedy Izrael „ve škole“podprůměrný, a v realitě skvělý?
Hypotéza: Izraelci jsou si dobře vědomi vzácnosti svých zdrojů, a věnují proto maximální pozornost jejich využití. Produktivita každé generace studentů je dána potenciálem malého počtu jedinců na špičce. A zatímco Západ investuje ohromné prostředky do studentů s nízkým IQ – zcela marně, neboť z nich nikdy nebudou inovátoři –, Izrael investuje do těch, kdo jsou schopni něco dokázat. Kupříkladu program Talpiot, vzdělávací systém izraelské armády. Západoevropské země nemají nic podobného. Namísto do špiček investují do inkluze. Na tu si Izrael nepotrpí: vědecké objevy nedělají a nové firmy nezakládají ti, kdo by měli chodit do zvláštních škol.
Sebevětší objem investic nic neudělá s žáky, jejichž studijní předpoklady jsou chabé. To je hlavní poselství pro Česko, zemi, která v žebříčku PISA zaujímá zcela průměrnou pozici.